Vyprávějí se doma...

2002-02-02

Pohotovost

Do amerického supermarketu vešel zákazník a v oddělení zeleniny požádal o půl hlávky salátu. Mladý prodavač mu řekl, že prodávají jen celé hlávky. Zákazník trval na svém a navrhl prodavači, aby se na to zeptal vedoucího. Prodavač vešel do kanceláře vedoucího a oznámil: "Nějakej votrava chce koupit půl hlávky salátu." Než dokončil větu, uvědomil si, že zákazník šel za ním a stojí ve dveřích, proto rychle dodal: "A tento gentleman má zájem o tu druhou půlku."
Vedoucí souhlasil s prodejem půlky salátu a zákazník si šel po svých. Pak se vedoucí obrátil na prodavače: "Líbilo se mi, jak ses předtím z té situace vyzul. Taková pohotovost se moc často nevidí. Odkud jsi, chlapče?"
"Já jsem z Kentucky, pane," odpověděl kluk.
"No a proč jsi odešel z Kentucky?" ptal se vedoucí.
"Víte, pane, tam dole v Kentucky jsou jenom prostitutky a hráči basketbalu, jinak nic."
"Tak?!" opáčil vedoucí. "Moje žena je taky z Kentucky!"
"Fakt??" podivil se prodavač. "A za který klub hrála?"

Dělej

"Proboha, dělej!"
křičela matka na porodním sále, když jsem se po devíti měsících dral z jejího lůna na svět.
"Tak dělej, pij," pobízela mne o pár dní později a do úst mi strkala bradavku.
"Proboha, dělej, do školy musíš chodit včas!" pronášela několik let ráno zvýšeným hlasem.
"Dělej, venku je tak pěkně a ty se nimráš v jídle," zlobila se často babička, u níž jsem trávil prázdniny.
"Pepo, hlavně dělej, je to pěkná holka, ať ti ji někdo nevyfoukne,"
prohlásil otec, jakmile jsem mu sdělil, že chci Marii požádat o ruku.
"Dělej, nebo přijedeme pozdě," pobízela mne moje budoucí žena, když jsem se snažil narvat do svatebních šatů.
"Dělej, do pokoje můžou vtrhnout děti!" říkávala, už jako moje zákonitá manželka, při ranních intimních chvilkách.
"Dělej, hoří termín," plísnil mne často šéf našeho oddělení.
"Dělej, ať doběhneme tu tramvaj," zavolala na mne manželka předevčírem, protože jsme pospíchali do divadla.
Když jsem bez rozhlédnutí vkročil do vozovky, srazila mě dodávka.
Teď ležím v nemocnici a je mi zle. U postele stojí celá rodina.
"Tiše, Patriku, dědeček umírá," šeptá snacha neposednému vnoučkovi, který se zeptal,kdy už půjdou domů.
Marie slzí, synové se zrakem zabodávají do podlahy. I když se všichni tváří tragicky, tuším, co si myslí...

Na hotel?

V baru přistoupí mladík k pěkné slečně, která sedí u pultu sama, a zeptá se jí, jestli ji může pozvat na skleničku. "Na hotel?!", vykřikne slečna. Ostatní hosté zpozorněli. Mladík vysvětluje:"Vy jste mě, slečno, nepochopila. Chci vás jen pozvat na malý drink.""Chcete mě pozvat na hotel?", vyřvává ta slečna. Lidé se otáčejí. Mladík, červený až za ušima, zmateně odchází. Slečna ho rychle dohoní a šeptá: "Promiňte, že jsem vyvolala rozruch, ale jsem studentka psychologie a zajímá mě chování lidí v nečekaných situacích.""Cože?!", zařve mladík na celý lokál, "pět set marek?!!!"

Starší anekdoty