Sebevražda v přímém přenosu

Mainstreamové články jsou laděny jako prosté konstatování bez emocí a bez závěrů (ne tak diskuze čtenářů za nimi, ale to by bylo o něčem jiném). Jakoby nešlo o příšernou epidemii, o devastující nálety sarančat na skomírající farmu, jako by nešlo o naši vlastní existenci a konečně o náš život.

Lídři Evropské unie od začátku své ubohé politické existence vykazují obdivuhodnou impotenci a nekompetentnost. Skoro vše, co dělají posledních deset let, je špatně. Zmar, kam se podíváš. Bohužel, vykazují také nulovou míru sebereflexe. Ať jsou to diskriminační kvóty, kvantitativní uvolňování, rektální politika vůči Americe, tuny zbytečných vyhlášek a zákonů, buzerace členských zemí, uměle vyvolaná krize, asanace bank na útraty obyčejných lidí, demontáž sociálního státu, juvenilní justice, povýšení homosexualismu a feminismu na náboženství, o kterých se nediskutuje, cílené rozbíjení rodin, drtivá politická korektnost, zbytečné a sebepoškozující protiruské sankce, otevřená podpora fašismu a nelegitimní vládě v Kyjevě, odmítnutí ruského plynu, ačkoliv za něj není náhrada, smlouva TTIP a další a další. Dlouhá řada naprosto špatných a sebezničujících rozhodnutí bez jediného náznaku ustoupení od daného směru. Naopak. Řídí se heslem nefunguje to? Vezmi větší kladivo!

Nyní se zdá, že přišli s dalším kladivem a řekněme si rovnou, že toto je nejtěžší kalibr. Nic horšího už nás potkat nemohlo. Poslední dvě rozhodnutí lídrů EU budou pro Evropu naprosto devastující.

Pod pláštíkem pseudohumanity se lídři rozhodli posílit lodní přítomnost ve Středozemním moři. Ne, aby člunům s uprchlíky bránili, ale aby jich mohli co nejvíce zachránit a převést sem. Takže už hlídkují přímo u břehu Afriky, neboť „Afričané mívají chatrné čluny a často se sami přes moře nedostanou“.

A druhé rozhodnutí: O uprchlíky se bratrsky podělíme všichni. Ze všech chybných a škodlivých rozhodnutí Evropské unie jsou tato skutečně ta nejvíce vražedná. Konečně se loutkařům podařilo zasadit přímý úder naší společnosti na solar plexus. Také to ukazuje na naprostou rezignaci jednotlivých států na svou vlastní suverenitu. Ukazuje se děsivá síla Lisabonské smlouvy v plné nahotě.

Psal jsem (zde, zde), že tak jako stromy a rostliny i lidé potřebují své kořeny. A že tyto kořeny jsou: rodina, národ, víra a tradice. A psal jsem (poprvé v roce 2007), že v současné době probíhá bezprecedentní soustředěný útok na všechny čtyři kořeny současně, že se nás pokoušejí vykořenit, protože jen vykořeněný, vystrašený jedinec je tvárný.

Psal jsem ale také, že společnost má úžasnou schopnost sebe-uzdravování. Že sebepitomější rozhodnutí grázlíků ve vedeních států se dá obejít, nějak přizpůsobit, lidi si najdou cestičky, nakonec se s tím dá žít. Ale ne s tímto. A co je horšího, nedá se napravit. Nikdo už ty černochy nedostane zpátky do Afriky. Nikdy. Budou tady pro všechny další generace navždy a přivedou za sebou další, za mladými muži budou dříve nebo později následovat členové jejich rodin, sestřenice, bratranci, strýčkové a další.

Jižní státy jako Itálie a Řecko, oba už tak postižené umělou krizí, úpí pod návaly chátry, která se promenáduje v jejich městech, narušuje cestovní ruch a bere si, co uzná za vhodné. Na internetu koluje text sice z nejistého zdroje, ale myslím, že poměrně pravdivý. Uveřejnil ho i Protiproud. Píše se v něm:

Uprchlíci již v jižní Itálii obsazují i obydlené domy. Zločinnost „azylantů“ zde dosahuje hrozivých čísel. Ozbrojené tlupy černých „uprchlíků“ se vloupávají do domů, obsazují je a terorizují místní obyvatele. Nejhorší situace panuje podle očitých svědků v malých pobřežních městečkách, kde často není ani policejní stanice.

Podle místních jsou obsazovány jak komunální budovy, postavené pro nemajetné Italy, tak i soukromé nemovitosti.  V italské televizi běží rozhovory reportérů s očitými svědky, zoufale přihlížejícími tomu, jak se v jejich domech zabarikádovávají tlupy černých Afričanů. Místní policie situaci přestává zvládat. Azylanti se při zásahu uchylují k srdceryvným scénám, vyhrožují svržením svých dětí z oken domu či sebevražedným skokem ze střechy. A protože si italská vláda žádný takový spektakulární skandál nepřeje, nařídila policejním složkám, aby postupovaly s maximální možnou ohleduplností. Což ovšem pro pravé vlastníky znamená, že právě bez náhrady přišli o střechu nad hlavou.

Podobně, jako člověku škodí dlouhodobý pobyt ve zcela aseptickém prostředí, tak i civilizaci škodí úplné uzavření se do sebe. Chci říct, že mírná migrace obyvatelstva je zdravá. Částečné mísení ras je dobré, podporuje to zdravý genofond, ale je tam velmi úzká hranice, kam až si ještě společnost dokáže uchovat vlastní identitu a kulturu. Kdybych naši civilizaci přirovnal k lidskému organismu, což do jisté míry je velmi trefné přirovnání, Evropa se dnes podobá člověku, který si rozbil koleno a místo, aby si ránu dezinfikoval za účelem zabránění infekce, sype si do ní další hlínu a rozdírá špínu, protože – je mu líto těch bakterií, které přeci také mají právo na život, ne? Jak dlouho vydrží organizmus vzdorovat takovému počínání?

Je historicky doloženým faktem, že většina civilizací, co jich jen za existenci lidské společnosti bylo, zanikla pod nájezdy barbarů a primitivních kmenů. Jakmile civilizace dosáhne jistého stupně vývoje, její členové ztratí pud sebezáchovy, změknou a jsou následně převálcováni primitivnější, ale vitálnější kulturou. To samozřejmě čeká i naši civilizaci a známky rozkladu jsou už dlouho viditelné.

Ale co jsem nečekal, co je pro mne naprosto šokující, je rychlost, se kterou se to děje.

Nájezdy barbarů v minulosti probíhaly postupně, většinou to trvalo celou generaci nebo i déle, než se společnost naprosto rozpadla. V Evropě současnosti hovoříme o několika rocích, možná dokonce jen měsících.

Rozpad nebude probíhat apokalypticky, orgány státní správy, školy, doprava, banky, infrastruktura budou zřejmě ještě nějakou dobu fungovat. Jsou příliš dobře zavedeny, běží jako dobře namazaný stroj. Ale lidé se stanou bázlivými, vystrašenými, izolovanými, prostě takovými, jak je loutkaři potřebují. A brzy jim půjde o život. Ztráta pocitu sounáležitosti bude první obětí, ale rychle budou následovat další – i ty fyzické.

Žil jsem v Kanadě 30 let a rozpad tamní společnosti jsem mohl pozorovat na vlastní oči. Když jsme přišli do Kanady, tvořilo populaci Toronta 5 % barevných, zbytek bílí. Kanaďané, ti původní, byli ze své podstaty milí a přátelští lidé. Ale to už je pryč. Před pěti roky dosáhl počet barevných v Torontu 52 %. Kolik je to dnes, si netroufám odhadnout, předpokládám, že nějakých 60 % to už bude. A pořád se jim – v duchu drtivé politické korektnosti – říká „menšina“.

Ti nově příchozí nikdy nesplynuli s původním obyvatelstvem. Vznikly jazykové enklávy, státy ve státě, kde jednotlivé komunity žijí v uzavřených celcích a řídí se vlastními zákony a vlastním náboženstvím, mají vlastní obchody, vlastní kulturu, tisk a televizní kanály (štědře dotované státem), vlastní školy, vlastní právníky, vlastní banky. Pokud je někdo zástupcem dostatečně velké „menšiny“, může v Kanadě klidně prožít celý svůj život, aniž by musel umět jazyk „hostitelské“ země. Nepotřebuje jej. Původní, bílé obyvatelstvo ještě na ulicích potkáváte, zejména ráno a odpoledne, když spěchají do práce a z práce. Jinak je v některých čtvrtích skoro nepotkáte. Také se nedoporučuje příliš tam chodit kvůli bezpečnosti. A to je na tom Toronto ještě relativně dobře, většina nově příchozích jsou Asiaté, pověstní svou píli a pracovitostí. Nedojí sociální systém jako černoši.

Co je podstatné, že koherence a soudržnost původních bílých emigrantů z Evropy, kteří tvrdou prací vybudovali Kanadu do podoby, v jaké je, se vytratila, zmizela. Lidi jsou izolovaní, nemluvní, nepohostinní, opatrní, nedůvěřiví, jejich mozky vymyté dlouhodobou propagandou o výhodách multi-kulti a školní výchovou se nejvíce bojí nařčení z xenofobie či rasismu a tak současnou situaci považují za správnou a jedině možnou. Společnost funguje setrvačností a díky vysoké produktivitě práce, ale šťastná, šťastná moc není. V Kanadě se nežije, v Kanadě se přežívá. Chybí normální sranda, člověk musí být pořád opatrný, hlídat, co řekne a jak se tváří, aby nedej bože se nedotkl citů nějaké „menšiny“. Je to daleko dusnější atmosféra než za socialismu.

A to ještě, znovu to opakuji, velkou část kanadských migrantů tvoří Asiaté, kteří jsou sice uzavření, ale aspoň pracují. Navíc migrace v Kanadě je řízená a probíhá postupně, nikoliv spontánními nájezdy divokých tlup. Ročně přijímá Kanada všehovšudy asi 30 tisíc emigrantů a vybírá si, koho.

Evropa takové štěstí nemá. Nároky na výživu, ubytování, zdravotní péči budou strašlivé a neustále porostou. Ti nově příchozí pracovat nebudou, jednak práce není dost ani pro bílé, jednak oni nejsou zvyklí pracovat. Nedokázali si zabezpečit určitou míru životní úrovně ani v nejpohostinnějších částech Afriky, kde by teoreticky mohli sklízet úrodu několikrát do roka. Jistě, můžete oponovat, že Afrika za svou bídu nemůže, že je způsobena kolonializmem a vykořisťováním bílými, ale tomu snad věří jen hodně naivní duše. Všude tam, kde v Africe svrhli slušně prosperující „koloniální“ vládu bílých, nastal naprostý chaos, hlad a úplný rozklad. Jen se podívejme, co udělali černí v kdysi překrásné a prosperující Jižní Africe, nebo na jednání a skutky diktátora Mugabého, který poté, co „vyvlastnil“ půdu bílých farmářů a většinu pozabíjel, přivedl zemi k úplnému rozvratu, chaosu a hladomoru.

Řešení samozřejmě existuje a je docela snadné, ale není síly, která by ho prosadila. Evropě bylo určeno spáchat rituální sebevraždu v přímém přenosu.

Co z toho plyne pro nás?

Čekají nás nesmírně těžké časy. Bude jen na nás, jak se k tomu postavíme. Vystěhovat se není kde, všude je to dnes stejné nebo horší. Snad do Ruska, ale pamatujme, že ani tam to není ideální a Rusko přežívá jen dokud se „elitám“ nepodaří odstranit Putina. Pak zemi čeká stejný osud jako nás. Takže zbývají dvě možnosti. Buďto sklapneme podpatky a skloníme hlavy, jako tolikrát v minulosti, nebo … nebo se zachováme jako muži. Pamatujme, že tentokrát je situace horší než kdykoliv v minulosti.. Přichází doba, která prověří naše kořeny. Tady už nepomůže švejkování jako za protektorátu, v porovnání s tím, co nás čeká, budeme vzpomínat na protektorát jako na celkem idylickou dobu. Stát a jeho obranné složky nás neochrání, naopak. Bude nás pronásledovat stejně jako to dělá v případech konfliktů s cikány. A nepočítejme ani s nějakým organizovaným, partyzánským odporem, každý bude sám za sebe. Stát je tak profízlovaný, že represivní složky budou vědět o každém pokusu o organizování dávno před tím, než bude realizován. Jednotlivci budou onálepkováni, dehonestováni a kriminalizováni, jako se to stalo v případě vítkovské tragedie. Přesto říkám, je lépe padnout ve stoje, než v kleče.

Poslechněte si tuto výzvu: