Posledních par hodin

Kolikrát mi jen utekla. Byla velkou cestovatelkou a její oblíbená hra byla „o co, že ti za zahrady stejně uteču?“ Lhostejno, jak dobře jsem zadrátoval a zahradil všechny díry v plotu, vždy si našla působ, jak se ze zahrady dostat. Nechtěla utíkat doopravdy, prostě milovala svobodu, milovala své objevitelské cesty po cizích zahradách, kde vždy našla něco na zub. Někdy se vrátila sama, ale často jsem musel vzít vůz a objíždět přilehlé ulice, dokud jsem ji nenašel. Když mě uviděla, běžela provinile ke mně vrtíc ohonem.

Někdy utekla i třikrát za den. Bylo to k uzoufání, protože jsem se o ni bál a byl jsem bezmocný. Nedokázal jsem jejím útěkům zabránit. Jednou utekla a nevrátila se dva dny. Už jsem myslel, že je po ní, když mi volali z městského útulku, že ji tam mají. Našli ji několik bloků od mého domu v místech, kde bych ji nikdy nehledal. Naštěstí měla číp pod kůži, takže v útulku zjistili, komu patří a zavolali mi.

Postupně jejích aktivit ubývalo. Už to jsou roky, co nevyskočila na opěradlo gauče, aby v okně očekávala můj návrat. Roky se mnou nespává v nohách postele. Roky mě nevítá radostným štěkotem. Noří se sama do sebe. Těžko, velmi těžko chodí. Vleče se a belhá, nohy se jí na hladké podlaze rozjíždějí. Nevyleze už ani na nejmenší schůdek – ona, která v lese předváděla pravé akrobatické kousky šplháním na povalené kmeny. Všude ji musíme nosit. Neslyší. Špatně vidí. Neudrží vyměšování. Pokud ji vynesu na zahradu, kde jí nohy tak nekloužou, hodiny se belhá v podivném bludném kruhu. Pořád dokola ve směru hodinových ručiček.

Rozhodování, zda ji uspat nebo ještě nechat, je velmi těžké. Kdo mi dává právo rozhodovat o konci života? Nechci si hrát na Boha, ale také vím, že tahle situace nemá řešení. Nebude to už lepší. Možná nemá velké bolesti (kdo to pozná?), ale kvalita jejího života degradovala rapidně.

Nakonec to rozhodnutí muselo přijít. Ten poslední den je dnes, v pátek třináctého. Za několik hodin ji povezu k veterináři na její poslední cestu.

Konec

Lady odešla za duhový most v pátek v pět hodin odpoledne. Byl jsme s ní, držel jsem ji v náručí až do konce. Zemřela ve spánku a klidně. I na to stole mi ještě důvěřovala.