Ach, Ido, co budeme dělat?

Ida je asi pětiletá kočka od sousedky. Sousedka pomáhá v útulku pro opuštěná zvířata a občas si bere domů kočky, které vyžadují zvláštní péči, buď jsou zraněné nebo stresované a problémové. Ida patřila do té druhé kategorie. Později jsem se dozvěděl, že je v útulku od roku 2007 a nedaří se ji umístit. Nedivil jsem se. Měla prověšené bříško, jako kdyby čekala mláďata, a úplně holé, jak si ho pořád lízala. Nechala se hladit, ale měla nepříjemný zvyk, že bleskově sekla drápkem. A ty drápky měla hodně ostré.

Ida si zvykla protáhnout se pod plotem a chodit ke mně na zahrádku. Nejdříve zůstávala venku, později chodila balkónovými dveřmi dovnitř. Často jsem jí ráno našel sedět na křesle, přišla otevřeným oknem v noci, když jsem spal.

Chodila pravidelně. Zvykla si být u mě i přes den. Spala se mnou v posteli. Nohy a ruce mám plné krvavých šrámů, ale věděl jsem, že to nesmyslí zle. Nebyla to špatná kočka. Byla velmi věrná. Kdykoliv jsem se odněkud vrátil, našel jsem ji sedět před zavřenými balkónovými dveřmi. Nebo – pokud bylo horko – ležela v trávě ve stínu vysoké plevele. Postupně si zvykla u mě i jíst.

V červenci 2010 jsem nakonec odvezl Kleopatru do Kanady a Ida zůstala. Bylo pro mě těžké se s Idou rozloučit. Pořád jsem viděl za oknem její siluetu, jak smutně kouká dovnitř poté, co jsem ji vynesl ven a zamkl.

Byl jsem zvědav, jak mě Ida přivítá tentokrát. Přijel jsem do Čech koncem dubna, několik dnů před svým procesem. Otevřel jsem opuštěnou garsonku a můj první pohled patřil balkónovým dveřím. Ida tam nebyla. „No samozřejmě, co jsi čekal, blbče,“ peskoval jsem v duchu sám sebe. „Přeci nebude sedět před dveřmi víc jak půl roku.“

Otevřel jsem dveře do zahrady. Vysoká, dlouho nestříhaná tráva. Pozorně jsem se rozhlížel. Byla tam. Ležela v trávě, skoro nebyla vidět. „Ido,“ zavolal jsem. Podívala se na mě lhostejně, neprojevila žádné nadšení. Dál ležela v trávě. „Ido,“ zavolal jsem podruhé. Nic. Učinil jsem pár kroků směrem k ní. Utekla hlouběji do zahrady. Zlobí se na mě, napadlo mě. Nemluví se mnou.

Nechal jsem dveře do zahrady otevřené a šel si vybalovat věci. Uběhla asi hodina. Viděl jsem Idu na konci zahrady. Ležela v trávě a nevšímala si mě.

Pak se něco mihlo ve vzdálené zahradě. Přes dvě zahrady jsem zahlédl kočku podobnou Idě. Přešplhala první plot, přeběhla zahradu vedle, podlezla druhý plot a byla tu. Ida. Takže ta kočka na konci zahrady byla jen Idě podobná. Nebyla to ona. Proto nejevila žádné přátelské reakce.

„Kdes byl?“ povídá mi. „Nechal jsi mě tady a já jsem myslela, že patříme k sobě.“

„Nešlo to, Ido, promiň.“

„Když jsi odjel, myslela jsem, že se brzy vrátíš. Chodila jsem tě čekat před dveře. Každý den. Ale nikdo neotevíral. Nechal jsi mě tady, i když víš, jak špatně snáším jiné kočky.“

„Špatně snášíš jiné kočky? To jsem nevěděl...“

„Ale věděl. Pamatuješ, jak jsem utekla před Kleopatrou? A při tom to byla taková kočka jak za groš kudla.“

„No, to si pamatuji. A co ti vadí na jiných kočkách?“

„Já nevím. Nemají mě rády. Odhánějí mě, když se někde objevím. Zvlášť ta bílá, co s ní musím sdílet jednu paničku.“

„Och, to je mi líto. Ale vidíš, proto jsem tě nemohl vzít. Já mám doma kočky tři. Jak byste spolu vyšly?“

Hleděla na mě zeleným okem. Rozuměla? Nevím. Několikrát se mi otřela hlavičkou o nohy tam a zpět a vrněla. Nechala se pohladit a podrbat. Nakoukla dovnitř a když viděla, že jsem sám, vešla. Obešla každý kus nábytku a o vše se otírala hlavičkou. Možná si dělala pachovou stopu, já bych řekl, že se vítala se zařízením garsonky. Když obřad vítání skončil, vyskočila si na své oblíbené křeslo a ulehla, jako bych byl pryč pět minut a ne půl roku. Myslím, že Ida byla jediný tvor, který měl upřímnou a nefalšovanou radost z mého návratu.

Od toho prvního dne je Ida stále poblíž. Pokud odcházím z bytu jen na chvíli, nechávám ji doma spávat v křesle. Je-li očekávána doba mé absence delší, nechávám ji venku. Vždy po návratu stačí otevřít dveře a Ida se nejpozději do pěti minut odněkud přižene. A vždy s radostí.

V noci teď spává v křesle nebo u mého polštáře na posteli. Někdy si také lehá na mé odložené oblečení. Pokud se dívám na televizi, přichází ke mně, lehá si do klína a přerušovaně přede – jako astmatik. Pokud sedím u počítače, vyskočí na stůl a tak dlouho mi překáží před obrazovkou a šlape tlapkami na klávesnici, až ji sundám a posadím na klín. Uvelebí se, přivře oči a zatíná drápky do mých nohou. I přes látku to hodně bolí, často to nevydržím a sundám ji dolů. Vím, že to nedělá s úmyslem ublížit, prostě je to její projev náklonnosti, neví, že při tom zraňuje. Je to zase paralela se světem lidí. V lásce člověk často neví, že toho druhého svou láskou zraňuje.

Onehdy mě za svítání vzbudilo podivné dupy-dup, dupy-dup. Bylo ještě málo světla, ale na podlaze jsem rozeznal nějakou tmavou skvrnu. Rozsvítil jsem. Ida si přinesla zvenčí polomrtvou myš a hrála si s ní vedle mé postele. Myš jsem vyhodil. Ida se ani moc nezlobila. Uvelebila se v křesle a zbytek rána dospala, jako by se nic nestalo.

Zvykl jsem si na tu nepříliš pohlednou kočku s prověšeným, holým břichem. Dělá mi společnici. Je spolehlivá jako starý věrný kůň. Vždy poblíž, netoulá se. Jak se blíží datum mého odjezdu, řeším zase, co s ní. Ida by v domě, kde jsou tři kočky a dva psi, šťastná určitě nebyla. Skutečně nesnáší jiné kočky. Je to typická monogamní kočka. Jedna kočka - jeden pan.

Bydlet současně ve dvou zemích není dobré. Cítím se jako rostlina, kterou pořád přesazují. Zapustil jsem kořeny v jiné zemi, ale jakmile jsem chvíli doma, vytvářím si kořeny zde. Ida je jedním z nich. Zase budeme trhat jemné předivo a znovu zkoušet usadit se jinde. Ach, Ido, co budeme dělat? Nevím.