Kleopatra se vrátila!

Jenže Tomáš, nový majitel, se k vrácení kočky příliš neměl. I oni si na ni zvykli, kočku měli rádi, starali se o ni. Alespoň to říkal, ale nebylo důvod mu nevěřit. Tomáš je trošku zvláštní, ale myslím, že hodný člověk. Spíše než on mi vadily jeho děti. Jak známo, děti někdy neznají míru a dokážou být dosti kruté. A ty jeho jsou navíc vychovávány novou metodou „vše dovoleno“, znáte to. To, že je tam může být určitý problém, jednou nepřímo potvrdil i Tomáš. „Nedovedeš si představit,“ řekl, „co tak kočka všechno od nich snese.“ Auu. Ale dovedu. Kleopatra je dobračka a vím, že by si na sobě nechala lámat skály, protože věděla, že musí, a že toto je její nová rodina a její úděl.

Pokoušel jsem se vyjednávat. Dlouho vzdoroval. Nakonec jsme se nějak domluvili. Podmínkou bylo, že to uděláme rychle, protože později mi ji dát nemusí. Byl jsem zrovna v Kanadě a na mou výzvu, zda by ji někdo nevzal s sebou z Prahy do Toronta, se nikdo neozval.

Do Prahy jsem se dostal až v polovině června. První měsíc svého pobytu jsem neměl čas, návštěvy příbuzných, různé vyřizování, znáte to. Za Kleopatrou jsem poprvé jel až první týden v červenci. Zvonil jsem u jejich bytu ale marně. Nikdo neotevíral. O týden později jsem svou návštěvu zopakoval. Opět marně, nikdo nebyl doma. Ptal jsem se sousedů, zda nevědí, kdy se rodinka vrátí. „Jo, oni často nejsou doma,“ řekli mi. Bylo 18 hodin. Zavolal jsem Tomášovi.

„Ahoj, Tomáši. Chtěl bych se podívat na kočku. Jsem před tvým domem.“

„No jo, ale já jsem v práci.“

„Tak já tady počkám.“

„Ale já jsem na noční.“

„Aha, tak já přijdu zítra.“

„Ne, to také nebudu doma.“

„Ani odpoledne?“

„Ne.“

„Tak kdy budeš doma?“

„Až v 10 večer.“

„V 10? To máš tak dlouhou šichtu?

„Já musím ještě něco zařídit.“

„Tak kdy mohu přijít?“

„Příští týden.“

„A přes víkend to nepůjde?“ (Byla středa)

„Ne, to také nepůjde, nebudu doma.“

„Tak já přijdu zítra v 10.“

Cesta k rodině, která má Kleopatru, trvá skoro dvě hodiny. Následujícího dne jsem vyrazil v osm z domu. V půl deváté SMSka: Ahoj Vladimíre, dnes se domu před půlnoci nedostanu. Buď zítra mezi 20-21 nebo v pondělí.

Jenomže já už ve středu letím a čas rychle ubýval. Zavolal jsem Tomášovi. Asi jsem zněl hodně neodbytně, protože nakonec souhlasil, že tedy v 10 bude doma.

Čekal jsem na něj před domem. Přišel pár minut po desáté. Odemkl. Rozsvítil. Za dveřmi čekalo malé černé stvořeníčko. Kleopatra. Otřela se mi o nohy. Vzal jsem jí do náruče. Ano, tak si ji pamatuji. Vypadala dobře. Srst měla lesklou, z očí neteklo. Jinak to byla pořád ta drobná malá kočička. Chvíli se nechala chovat, pak se vysmekla a šla přivítat Tomáše.

„Mohu dál?“

„Pojď,“ nepříliš ochotně přikývl.

Vešel jsem. Čisto, pěkně, kočka tam měla vodu i jídlo. Nic, co by mě varovalo, jsem nenašel. Jen to, že byla sama. A zřejmě často. Tomáš ostatně sám v následném hovoru řekl, že jezdí dvakrát ročně pryč na 14 dnů a kočku nechávají doma. To se mi nelíbilo. Kočka není polštář. I když si zvykne, přeci jen dlouhé dny v rozpáleném bytě sama... Věděl jsem, že by jí u mě bylo lépe. Byl jsem rozhodnut. Nevěděl jsem, zda se to podaří, ale za pokus to stálo. Vytáhl jsem z tašky obálku a začal na stole rozkládat peníze. Pětitisícová bankovka. Ještě jedna. A hromádka tisícikorun, celkem 20 tisíc. Dbal jsem, abych tisícikoruny počítal pomalu a zřetelně. Položil jsem na stůl svůj dvouměsíční plat. Vlastně spíše tříměsíční, protože se nedaří a Zvědavec nevydělává. Ale to je otázka priorit. Musel jsem učinit nabídku, kterou nelze odmítnout. Já vím, že by se za to dalo koupit spousta krásných věcí v lesklých obalech. Například iPhone 4, který chce skoro každý. Ale já když už musím peníze vydat, snažím se kupovat hodnoty. V případě Kleopatry to beru jako pokutu. Trest za to, že jsem ji předtím opustil.

Tomáš byl v šoku. Zdůraznil jsem, že to jsou pro něj nezdaněné peníze. A co všechno si za to může koupit. „Manželka by ráda kolo,“ potvrdil mimoděk. Nevěděl, co má dělat. Chápal jsem ho. I pro něj to bylo emoční. I on si k té kočce vytvořil pouto. Kleopatra má zvláštní schopnost připoutávat k sobě lidi. U jiných koček je to sice podobné, ale Kleopatra v tom vyniká.

Deset nebo více minut chodil tam a zpět a uvažoval. Nakonec souhlasil. Pomazlil se s Kleopatrou. Přinesl přepravku. Dal kočku dovnitř. Ještě jí hladil tlapky, které vystrkovala přes mřížku. „Jak se dostaneš zpět?“ „Zavolám si taxi“. Zavolal jsem. „Půjdu s tebou před dům.“ Vyšli jsme. Na konci ulice se objevilo taxi. „Děkuji, Tomáši. Vím, jak ti je. Nezlob se. U mě ji bude dobře.“ Rychle jsem nastoupil. Kočku na zadní sedadlo. „Jedeme.“

Přijeli jsme domů. Otevřel jsem přepravku. Kleopatra se protáhla. Otřela se mi o nohy. Prošla pokojem, zkontrolovala, že všechno je tak, jak bylo. Po chvíli se uvelebila na svém oblíbeném křesle, jako kdyby odešla před hodinou. Osm měsíců jako kdyby nebylo. Nelitoval jsem ničeho.

Zvoní mi mobil. Tomáš. „Vladimíre, kde jsi?“

„Doma.“

„Já jsem si to rozmyslel.“

„Cože?!“

„Rozmyslel jsem si to,“ opakoval. „Chci ji zpět.“

Mlčel jsem. „Tomáši, to nejde.“

„Omámil jsi mě těmi penězi. Podlehl jsem. Udělal jsem chybu. Prosím, vrať mi ji, dám ti ty peníze zpět. Vždyť já jsem ji prodal!“

Byl to nesmírně emocionálně vyčerpávající hovor. A dlouhý. Skoro půl hodiny. Nedařilo se mi to ukončit. V mnohém měl pravdu. Chápal jsem ho dobře. Trpí, jako jsem trpěl já. Znovu jsme to všechno probrali, znovu jsem se pokoušel argumentovat, že byla příliš mnoho sama, že jí poskytnu lepší prostředí. Nakonec jsme byli oba vysílení. Bylo to neuvěřitelné. Pozorovatel zvenčí by řekl, jedna drobná kočka a tolik emocí.

Ale byl ještě jeden boj, který měl být vybojován. A ten musela vybojovat Kleopatra sama.

Ida

Ida je asi pětiletá kočka od sousedky. Sousedka pomáhá v útulku pro opuštěná zvířata a občas si bere domů kočky, které vyžadují zvláštní péči, buď jsou zraněné nebo stresované a problémové. Ida patřila do té druhé kategorie. Později jsem se dozvěděl, že je v útulku od roku 2007 a nedaří se ji umístit. Nedivil jsem se. Měla prověšené bříško, jako kdyby čekala mláďata, a úplně holé, jak si ho pořád lízala. Nechala se hladit, ale měla nepříjemný zvyk, že bleskově sekla drápkem. A ty drápky měla hodně ostré.

Ida si zvykla protáhnout se pod plotem a chodit ke mně na zahrádku. Nejdříve zůstávala venku, později chodila balkónovými dveřmi dovnitř. Často jsem jí ráno našel sedět na křesle, přišla otevřeným oknem v noci, když jsem spal. To ostatně dělá více koček v okolí. Nějak se mezi nimi rozkřiklo, že u Stwory je prima. Chodí v noci často. Někdy jedna, někdy dvě, i tři. Ráno sedí v křesle nebo na skříňce u televize a tváří se, že to je úplně normální.

Ida chodila pravidelně. Zvykla si být u mě i přes den. Spala se mnou v posteli. Nohy a ruce mám plné krvavých šrámů, ale věděl jsem, že to nesmyslí zle. Nebyla to špatná kočka. Byla velmi věrná. Kdykoliv jsem se odněkud vrátil, našel jsem ji sedět před zavřenými balkónovými dveřmi. Nebo – pokud bylo horko – ležela v trávě ve stínu vysoké plevele. Postupně si zvykla u mě i jíst.

Pokud to nevyjde s Kleopatrou, vezmu si se sebou do Kanady Idu, rozhodl jsem se.

Když jsme se před půlnoci vrátili s Kleopatrou, seděla Ida, jako obvykle, před dveřmi a čekala, až ji pustím dovnitř. Vběhla, nic zlého netuše. A v tom spatřila Kleopatru.

Ida je velká kočka, Kleopatra je drobná, proti Idě zhruba poloviční. Přesto bylo okamžitě jasné, kdo tady bude paní. Kleopatra se nahrbila, bojovně sklopila uši a začala vydávat ostrý, sykavý zvuk. Nikdy předtím jsem to u ní neslyšel. Ida se přikrčila. Kdykoliv udělala krok nějakým směrem, Kleopatra ji blokovala. V Kleopatře se patrně probudily instinkty z ulice, kdy si často musela vybojovat svou pozici mezi ostatními kočkami. A že to uměla, o tom nebylo pochyb.

Tu noc jsem měl zavřené dveře i okno, bál jsem se, že by Kleopatra mohla v noci utéct. Nechal jsem obě kočky v pokoji, ať si to spolu vyřídí samy, a vyčerpaně usnul.

Co přesně Kleopatra v noci Idě řekla, nevím, ale tuším to. Ráno, když jsem otevřel dveře ven, Ida vyběhla a bylo vidět, jak se jí ulevilo, že je z té pasti venku. Bylo mi ji líto, ale nemohl jsem nic dělat. Kleopatra přišla jakoby nic, otřela se mi o nohy a dožadovala se jídla.

Už je třetí den, co mám Kleopatru doma. Ida stále chodí před balkónové dveře, ale kdykoliv otevřu, nakoukne a jakmile uvidí Kleopatru uvnitř, vycouvá. Kdo je tady paní domu, je jasné.

Promiň, Ido, nešlo to jinak.

Zařizuji teď Kleopatře odlet, očkování, mezinárodní průkaz, všechny ty náležitosti kolem přepravy zvířete. Poletí se mnou v kabině, mám to už dojednáno.

Pokračování příběhu o Kleopatře snad bude po příletu do Kanady. Pokud bude o čem psát.