Vedly by „kazící se peníze“ k drancování přírodních zdrojů?

Chci reagovat na některé komentáře čtenářů k mému článku Promarněná šance vyléčit Velkou hospodářskou krizi. Zazněla v nich námitka, že tzv. „kazící se peníze“ by vedly k drancování zdrojů bez ohledu na budoucnost.

Nejprve dovolte krátké shrnutí pro ty, kdo předchozí článek nečetli: Tzv. „kazící se peníze“ představují systém kdysi navržený ekonomem Silvio Gesellem. Základní princip je v poplatku za zadržování peněz, který má podporovat oběh finančních prostředků a odrazovat od jejich hromadění. Prakticky se to v minulosti řešilo např. tak, že na konci měsíce se na bankovku musel nalepit kolek v ceně 1 % z nominální hodnoty bankovky, aby byla platnost bankovky prodloužena.

Vraťme se nyní k vyslovené námitce. Zdá se, že „kazící se peníze“ tím, že motivují k rychlému utrácení, budou odrazovat od dlouhodobého plánování. Důrazem na okamžitou spotřebu by mohli snadno urychlovat devastaci přírodních zdrojů.

Zkusme se na tuto námitku podívat z hlediska techniky, kterou používají finanční analytici pro posouzení výhodnosti určitého projektu. Jde o techniku zvanou „diskontovaný cash-flow“, což bychom mohli česky vyjádřit jako „tok hotovosti při zohlednění výnosů z úroku“.

Jde o to, že při posuzování návratnosti projektu se zkoumá též otázka, co by se s investovanými penězi stalo, kdyby byly uloženy (půjčeny) na úrok. Jednoduše řečeno: Pokud rozjedete projekt za 100 000 Kč, jehož návratnost je po roce 105 000 korun a zároveň je úroková míra 10 %, pak byl projekt nevýhodný. Pokud byste si tyto peníze uložili na desetiprocentní úrok, vrátilo by se vám pochopitelně 110 000 Kč.

Podívejme se nyní na to, jak by byl finančními analytiky posuzován dlouhodobý projekt. Volíme zde pro jednoduchost malé částky. Představme si projekt, který na začátku stojí 1000 dolarů a poté během dalších 15 let jsou jeho každoroční výnosy 100 dolarů. Celkem tedy se nám z projektu postupně vrátí 1 500 dolarů. Laik by mohl říci, že jde o docela dobrý projekt. Ekonom by se však zajímal o úrokovou míru.

Technika, která se používá pro posuzování návratnosti projektu, pracuje tak, že peníze, které se z projektu vrací, převede na hotovost, kterou byste museli mít dnes, aby se Vám táž částka (jaká plyne z projektu) vrátila při jejich zúročení. Zní to komplikovaně, ale osvětlí to praktický příklad. Máme-li úrokovou míru 10 %, pak 100 dolarů za rok se rovná 91 dolarům dneska, protože 91 dolarů byste museli uložit, aby se Vám vrátilo za rok 100 dolarů. Analogicky pak 100 dolarů za 2 roky je 83 dolarů dnes atd., až 100 dolarů za 15 let je dnešních 24 dolarů.

Na základě této úvahy se ukazuje, že náš projekt je ve skutečnosti finančně nevýhodný. (Stačilo by jen 761 dolarů, abychom při úrokové míře 10 %, mohli po dobu 15 let dostávat každý rok 100 dolarů. Investice 1000 dolarů na dosažení stejného výsledku je evidentně příliš drahá.)

Naproti tomu v systému „kazících se peněz“ by vypadala celá kalkulace docela jinak. Pokud někomu půjčím 100 dolarů a on mi je za rok vrátí, ušetřím 12 dolarů na měsíčních kolcích, které bych jinak musel platit. Z hlediska použité metody se tedy 100 dolarů za rok rovná 112 dolarům dnes. Vztáhneme-li to na náš modelový projekt, pak dalších 100 dolarů za dva roky bude 140 dolarů dnes atd., až nakonec 100 dolarů za 15 let odpovídá dnešním asi 547 dolarům.

Předpokládám, že chápavý čtenář dokáže již nyní domyslet možné praktické důsledky obou alternativ. Budu-li mít např. les, který mohu ihned vykácet o rozprodat za 1200 dolarů nebo kácet pomaleji a mít z něj 1500 dolarů rozložených rovnoměrně do 15 let, pak v současném finančním systému je o mnoho výhodnější varianta prvá. Ve finančním systému navrženém Silvio Gesellem by byla výhodnější druhá varianta. Systém tzv. „kazících se peněz“ tak bezpochyby upřednostňuje dlouhodobější projekty. Za těchto okolností se např. mnohem více vyplácí investovat do obnovy lesa, aby z něj bylo možné těžit dříví i za dalších třicet let.

Myslím, že není potřeba dalších slov. Z uvedeného příkladu je jasné, že naopak současný finanční systém podporuje krátkodobé zisky na úkor dlouhodobých projektů s pomalou návratností, což je důležitý faktor odrazující od ekologické ohleduplnosti.

Chci už jen na závěr připojit krátkou poznámku pro případné šťouraly. Ve světě „kazících se peněz“ by patrně fungovaly bez problémů bezúročné půjčky i vklady. Návratnost investic by se proto ve skutečnosti posuzovala nikoliv vzhledem k představě, co by se s penězi stalo, kdyby se nechaly doma „hnít“ (což byl náš příklad), ale vzhledem k možnosti bezúročně je zapůjčit nebo uložit. V tom případě by návratnost projektu dle metody „diskontovaného cash-flow“ odpovídala prosté nominální kalkulaci. Výhodný by byl každý projekt, který přinese nominálně o něco více, než kolik se do něj investovalo, ať už to bude za 10, za 30 nebo za 50 let. Už proto by tento model mohl stát za diskuzi.