Promarněná šance vyléčit Velkou hospodářskou krizi

Když nastoupil ve městě Wörgl do funkce nový starosta Michael Unterguggenberger, bylo zde 500 nezaměstnaných z celkového počtu 4 500 obyvatel. Starosta měl seznam projektů, které by rád realizoval a na které mu chyběly peníze. Měl všehovšudy k dispozici 40 000 šilinků. Na druhé straně zde byli lidé, kteří by rádi pracovali, ale nebylo z čeho jejich práci zaplatit. Starosta se proto rozhodl v praxi vyzkoušet systém, který navrhl německý ekonom Silvio Gesell.

Město Wörgl si vytvořilo vlastní bankovky, které byly kryty oněmi 40 000 státními šilinky. Na tyto lokální bankovky bylo potřeba každý měsíc nalepit kolky v ceně 1 % z nominální hodnoty bankovky, čímž se prodloužila jejich platnost. Systém měl podporovat oběh peněz a odrazovat lidi od jejich zadržování, což se také splnilo. Každý, kdo peníze dostal, se jich hleděl brzy zbavit, čímž dal automaticky práci ostatním. Když už lidem docházela fantazie za co peníze utratit, začali platit v předstihu obecní daně.

Účinek tohoto opatření byl obrovský. V městě prakticky zmizela nezaměstnanost a během krátké doby se podařilo vydláždit nebo vyasfaltovat všechny ulice, přebudovat systém zásobování pitnou vodou, postavit nové domy, skokanský můstek, nový most přes řeku a mnoho dalších věcí – a to vše s 40 000 šilinky státní měny. Z prodeje kolků prodlužujících hodnotu bankovek byla navíc financována jídelna, která poskytovala stravu 220 rodinám.

V lednu 1933 napodobili tento systém v sousedním Kirchbichlu. V červnu promluvil Unterguggenberger o tomto projektu na setkání představitelů měst a obcí a brzy nato chtělo tento systém okopírovat 200 měst v Rakousku.

Myslíte si, že vysocí politikové a ekonomové se zaradovali nad tímto ekonomickým zázrakem, začali ho jezdit studovat, aby tento systém zavedli v dalších městech a dalších zemích? Nikoliv. Rakouská centrální banka podlehla panice a rozhodla se hájit svůj monopol na vydávání peněz. V listopadu 1933 vyhrála centrální banka soudní řízení a od té doby se stalo vydávání tzv. "nouzových peněz" v Rakousku zločinem.

Wörgelská měna skončila 21. listopadu 1933, když před tím fungovala rok a čtyři měsíce. Brzy nato vyskočila nezaměstnanost ve Wörglu na 30 %. Michael Unterguggenberger zemřel roku 1936 a už se nedožil toho, jak řada Rakušanů vítala Adolfa Hitlera jako spasitele, který dokázal vyvést německý národ z hospodářské krize a teď přinese prosperitu i Rakousku.

O nouzových měnách se diskutovalo i ve Spojených státech. Profesor ekonomie Irving Fisher tehdy prohlásil: "Správná aplikace kolkových bankovek by vyřešila Velkou hospodářskou krizi za tři týdny!" Výsledek? Prezident Roosevelt zároveň s oznámením New Dealu ohlásil, že prováděcím dekretem zakazuje napříště jakékoliv "nouzové měny".

Autor popisovaného peněžního systému argentinsko-německý podnikatel a ekonom Silvio Gesell zemřel již v roce 1930. Byl originálním kritikem jak soudobého kapitalismu tak marxismu. Marxe kritizoval mimo jiné za to, že nepochopil podstatu kapitalismu, která podle Gesella netkví ve vlastnictví výrobních prostředků ale ve finančním systému. V roce 1918 varoval Gesell v otevřeném dopise pro noviny Zeittung am Mittag, že při zachování stávajícího finančního systému dojde ani ne za 25 let k ještě strašnější světové válce. Ironií osudu k této válce došlo 6 let poté, co centrální vlády zabránily pokusům realizovat Gesellem navržený měnový systém.

A to je smutný konec tohoto příběhu, o kterém byste měli vědět. Ptáte-li se proč, odpověď je nasnadě. V současné době existují po světě již stovky lokálních alternativních měn. Jen málokteré z nich sice napodobují Gesellův kolkový systém, všechny se však snaží řešit jím pojmenované nedostatky současného finančního systému. Ekonom Bernard Lietaer tvrdí, že funkce těchto doplňkových měn bude stěžejní pro naši budoucnost. Nelze však vyloučit, že se banky či vlády v budoucnu pokusí tyto měny významně omezit či zakázat. Jak ukazuje náš příběh, je to pádný důvod pro to, aby lidé vyšli do ulic. K tomu je ale potřeba, aby občané o těchto měnách věděli, jinak se legitimita každého zákazu může opřít o lhostejnost většiny. Kdyby měli v roce 1933 všichni Rakušané a obyvatelé dalších zemí stejné informace jako 4 500 obyvatel města Wörgl, pak se mohly dějiny odvíjet jinak.