Podkarpatská Rus a ČSR

Jenže jako naschvál ze severního Uralu přitáhly hordy maďarských kočovníků, kteří knížete Laborce přímo na řece Laborec chytili a zabili, usadili se velmi komfortně v údolí Tisy a Dunaje a řídili tady všechny dějiny skoro tisíc let. Roku 1241 utrpěla Evropa další nápor tataro-mongolského útlaku. Tentokrát právě Rusíni hrudí svou zadrželi Asiaty, hájili přece evropsko-atlantickou civilizaci. Nato by si NATO mělo vzpomenout... Aspoň pomníček kdyby byl! Z plastů, dnes je to levné…

V ranném středověku tam přišli Taliáni Drugety a přestavěli chrámy s freskami a tvrze na gotický vkus. Celá století maďarsko-italská šlechta jen intrikovala, zrazovala, trávila a věznila blízké i vzdálené příbuzné. Sjednotila se pouze, když potřebovala došlápnout na příliš si dovolující lůzu.

V těch dobách Rusínům bylo úplně fuk komu se klanět. Ať už společně se Slováky a Maďary Vladislavu II Jagelonskému či Ferdinandu I Habsburskému. Namísto nastolení jediné habsburské národnosti, vlády se zabývaly třicetiletými válkami o čtvereční míle a o poddané duše. Národnost se objevila až s epochou osvícenství. Roku 1777 Marie Terezie nařídila učit děti svých věrných na školách v rodné řeči.

S nacionalismem se střetli Rusíni až o „jaře národů“ ve krvavých revolucích 1848-49. Jako první o zájmech svého národa promluvili Maďaři. S asijskou úporností se rozhodli ukázat světu Velké Maďarsko ve vší demografické kráse. A Rusíny začali překovávat na Maďary, a to po celé další století. Když Rakousko požádalo cara o bratrskou pomoc při potlačení Budapešťského jara, které se vydalo cestou demokracie, táhla přes Dukelský průsmyk ruská vojska. A ukázalo se, že okupanti i Rusíni se mezi sebou domluví, a co horší, ještě i sympatizují! To byl přestupek...

Maďarizace Rusínů dostihla svého vrcholu před 1. sv. válkou. Roku 1913 v Maramorošské Sihotě Maďaři soudili 94 vesničanů od 17 do 64 let za vlastizradu - konvertovali totiž z řecko-katolického náboženství na pravoslaví. Cíl oni měli geopolitický – připojení k Rusku! Vůdcem russischer Bande byl pravoslavný kněz Alexej Kabal´uk. Byli to romantické časy. Na obranu povstalců přijelo 17 advokátů, placených zednáři z Budapešti, z Trenčína se objevil top-právník Juraj Janoška, ve Vídni vystoupil poslanec Václav Klofáč, Čech. Avšak přesvědčivým důkazem posloužila bible vytištěná - v Moskvě!! 33 z nich dostalo 37 let vězení.

Jenže po válce v Rusku zvítězili bolševici a Rusíni se pootočili k západu. Podporoval je v tom Masaryk. Jak by taky ne, získat takový strategický kousek - klín mezi nepříliš přátelským Polskem a Maďarskem táhnul se až k bratrskému Rumunsku.

Podle Saint-Germainské i Trianonské smlouvy Rusíni připadli Čechům, do křesla gubernátora zasedl Američan Žatkovič, čeští úředníci zakládali státní úřady, v ruském amatérském divadle hostovaly i hvězdy Moskevského Uměleckého divadla, zatímco ještě ne filmový herec Jan Marvan makal na poště v Užhorodě a dojatý "československým Tahiti" Ivan Olbracht psal klasický román "Nikola Šuhaj loupežník". Židé půjčovali Rusínům peníze, šili moderní kalhoty, uspokojovali životní potřeby obyvatelstva v slivovici a současně utvrzovali víru zapomenutých hassidských menšin. Romové, tehdy zvaní ještě Cikání, jezdili s táborem, hádali karty, hráli na housle, dělali saman, ba i kradli a pyšnili se svým juristou a politikem Pavlem Ciberle. Ruští inženýři, emigranti z velké imperie, stavěli pro Rusíny kanály, mosty a elektrárny. Babička ruské revoluce Jekatěrina Breško-Breškovskaja zvyšovala politickou úroveň kraje svou "Karpatoruskou dělnickou stranou" a zaopatřila vším nezbytným studenty množství nevídaného (100). Inteligenti z Haliče, uprchlíci ze surového Polska, horlivě převychovávali Rusíny na Ukrajince. Dokonce i Maďaři dočasně pozapomněli snít o slávě vlasti a pokusili se být užitečnými členy pestré podkarpatské společnosti.

Idyla brzo začala se kazit. Praha dočista zapomněla na autonomii. Navíc ještě ministr Beneš neobezřetně namítnul, že Rusíni jsou kulturně zaostalí a politicky nedozrálí a ke všemu jejich jurista je Cikán! Přímo na zasedání vlády v Praze byl zatčen Brody, hlava Podkarpatské Rusi.

Nový prezident Vološin po východu z německého konsulátu zakázal všechny politické strany, kromě té své a kromě fašistické, založil koncentrák "Dumen", kam posadil své bývalé přátele ať už ruské, tak i rusínské. 92,5% nadšených voličů vhodilo do urny jednotnou kandidátku. Baťka Vološin se obrátil k strejdovi Adolfu s prosbou o přijetí do Rajchu a 15. března 1939 pro jistotu vyhlásil nezávislost "Karpatské Ukrajiny". Ale večer v budově Chustského gymnázia (sídlo vlády) se objevil maďarský oficír a pravil : "Kdo je tu dočasně, lezte ven!" Vůdce daroval pochybný ukrajinský Piémont věrnějším Maďarům...

Během okupace režimem Horthyho, na "Karpatském území" aktivně fungovala Podkarpatská Společnost Věd, Svaz maďarsko-ruských spisovatelů, Svaz maďarsko-ruských umělců, Maďarsko-ruské divadlo. Na ruském a rusínském jazyce se vydávaly kalendáře, učebnice, beletrie. Místní škola malířská dosáhla během války (!) svého vrcholu : Kondratovič, Manajlo, Erdelí, Kocka, Šoltes, Bokšáj – to jsou jména!

Ovšem, chytili i ruské špiony. V dubnu 1944 soud ve hrůzoslavné Maramorošské Sihotě odsoudil k smrti zastřelením 33 rusínských studentů. Avšak rudé podzemí se připravilo k příchodu Rudé armády a jakmile se objevila, svezlo do Mukačeva delegáty na první a poslední sjezd národních komitétů. A tak, 25. listopadu 1944 na území suverénního Československa, pod ochranou armády, 600 delegátů vesele přijalo manifest o obnovení jednoty Zakarpatské Ukrajiny se Sovětskou - obnovení toho, co nikdy neexistovalo. Jdou řeči i o tom, že tato tragická opereta byla uplácána kulturními pracovníky ukrajinské fronty Lvem Mechlisem a Leonidem Brežněvem. Aj NKVD.

Blahorodná emigrantská vláda ČSR byla postavena před hotový fakt. Vychytralý komisař Molotov a nešťastný premiér Fierlinger podepsali Smlouvu o předání. - "Rusínský Mnichov!" "O nás bez nás!" Nejsou to báchorky pro školní dítka. Podkarpatská Rus, kterou Češi dostali jen tak, se stala výměnnou mincí ve velké hře. Rusíny prodali... Šlo o deportaci sudetských Němců. Bez podpory otce národů Stalina přestěhovat viníky války nešlo. V srpnu 1945 už President Beneš podepsal antikonstituční dekret č. 60, zbavující podkarpatské Rusíny a Židy státní příslušnosti ČSR. Potom sběratel ukrajinských zemí Stalin rovněž zbavil Rusíny své národnosti a všem nařídil nazývat se Ukrajinci.

Život Zakarpatí v době sovětské byl růžovou kopií života kteréhokoliv sovětského nebo československého kraje. Jak ČSR za první republiky, tak i SSSR za budování komunismu, nově získaným guberniím chtěli ukázat své samé dobré lidské črty. Obzvlášť kladným se jevilo, když občané tancují a pějí. Chóristů a tanečníků na obou stranách hranic bylo jako máku. Připočítejte k nim ty, kteří byli nuceni se koukat a poslouchat, a máte celý národ. Mizerná část obyvatel, která nechtěla se účastnit lidového plesání, šla do lágru v Kirovské oblasti nebo do Jáchymova. O přestávkách mezi koncerty Rusíni, chci říct zakarpatští Ukrajinci, stavěli plynovod Urengoj-Užhorod, čtvrtě paneláků, ba i solidní soukromé vily na státem přidělených maličkých parcelách.

Zato v každé vesnici, málem v sousedství každého, vznikal závodek, který dával obyvatelstvu práci, silnicí a elektřinu. Nejčastěji to byla filiálka vzdáleného podniku na výrobu součástek od nějakých velmi užitečných raket nebo radarů, jehož vedení si zde postavilo domek s koupáním a ruskou parou a jezdilo sem v létě jako turisté. Dnes bychom řekli "budování infrastruktury s použitím státních investic". Je fakt, a to je škoda, že tak vysoké investice Rusíni nikdy neviděli a sotva ještě kdy uvidí.

V srpnu 1991 nezdařený moskevský puč staré gardy zahájil celou sérii "nezávislosti". Z Ukrajinské Sovětské Socialistické Republiky vylezla a vlastními křídly začala mávat svobodná Ukrajina. Bývalí ideologičtí pracovníci Zakarpatí hbitě se překvalifikovali na ukrajinské nacionalisty a okamžitě vyhlásili ideologickou válku Rusínům. A nejenom ideologickou. Už v polovině 90. let většina aktivistů rusínského původu byla donucena emigrovat. Ještě dále osud zavál známé Rusíny, jak Michal Tomčanyj, Ivan Turjanica, Ivan Pop. Ten poslední byl nejnebezpečnější, vymyslel a vyrobil bombu, terorista...! Pravda, pouze politickou, totiž Encyklopedii Podkarpatské Rusi. A české úřady mu daly útulek v jejich mírumilovné zemi.

Došlo však i ke zmatkům. Například při referendu 1991 velmi mladá SBU (Služba Bezpečnosti Ukrajiny) nedokázala ochránit Rusíny, jako tomu bylo roku 1944 v Mukačevě. Neokrouženi namířenými automaty, voliči ze 78% měli tu drzost, že odhlasovali Zakarpatí jako autonomní území. Novostará vrchnost v Kyjevě si ulehčeně oddechla. Jako ve všech referendech, za kulisami jde boj o formulaci. Bývalí straničtí bojovníci přemluvili nezkušené rusínské politiky nepoužívat zastaralé slovo "autonomie", nýbrž samospráva. Po referendu jim po pansky vysvětlili, že v demokracii každá oblast jednotné země svoji samosprávu automaticky má! Tak co chceš, ty vole?

Rusíni s evropským chápáním práva si nedovolili spustit krveprolití po příkladu muslimských horalů - Kosováků, či Osetinců s Abcházci. I nejradikálnější "separatisté" - otec Dimitrij a poslanec Ladislav Lecovič - nejvýš pomýšlí na civilizovaný rozvod po československu, ne na ozbrojený boj, a ještě těší se nadějí, že Evropa na ně nezapomene.

Ale SBU nabírá na síle a bdí, šije na Rusíny nový politický proces. Škoda jen, že Maramorošska Sihoť zůstala v Rumunsku, takže bude nutno vláčet lidi na výslech do budovy bývalého KGB v Užhorodu. Speciální služby se běžně usazují na adrese předešlého kolegy. Aspoň není nutné váčet archivy jinam. Otec Dimitrij dokonce tvrdí, že jeho spis v KGB za podezření ze separatismu z doby sovětské dosud nikdo neuzavřel. SBU stačilo otevřít ten staronový. Druhý rusínský lídr Evžen Župan přímo obviňuje Ukrajinu v diskriminaci svého národa a zkreslování jeho historie.

31. října 2008 SBU, nebo lidi, kteří se za něj vydávají, napadli Chrám Nanebevzetí Páně v Užhorodu, rozbili dveře, devastovali vnitřek chrámu a zničili fotoaparát novináře. To byl jenom začátek. Pokračování – včera, dnes a zítra. Co vy na to, znamenití čeští profesionálové, bojovníci za lidská práva? Kde spíte či pivo pijete? Občane Havle, auu! Neodcházejte!

Nezávislost Zakarpatí

24.4.2014. - Několik tiskových agentur oznámilo, že Zakarpatská oblast Ukrajiny se chystá vyhlásit založení samostatné republiky. Portál "Nové Zakarpatí" oznámil, že tento den nebyl vybrán náhodně. Prohlášení se má údajně shodovat se dnem narozenin Alexandra Duchnoviče, jednoho ze zakladatelů rusínského hnutí na Ukrajině.

Rusíni - kdysi jedna z největších etnických skupin v zemi - chtějí vytvořit svůj vlastní nezávislý stát. Dnešní vláda prostě neuznává původní obyvatele Zakarpatí - pro ni jsou to obyčejní Ukrajinci. Občané Zakarpatí zásadně nesouhlasí s touto pozicí.

„Člověk, který nedokáže slepit 3-4 slova do ukrajinské věty, ale mluví po našem, rusínsky - takový člověk je pokládán za Ukrajince. To, myslím, není správné,” - tvrdí Pavel, obyvatel Zakarpatí.

Rusíni patří k nejstarší skupině východo-slovanského obyvatelstva Zakarpatí. Ve 2. století našeho letopočtu, první osadníci - předkové dnešních Rusínů - se usazují na tomto území. Od 6. století, země rusínů byly pod botou Avarů - kočovníků ze Střední Asie, v 8. se dostaly do vlivu Velké Moravy, prvního západo-slovanského státu.

Úpadek rusínské kultury začal v roce 903: území zakarpatského národa zachvátili Maďaři. Více jak 1000 let trvala jejich, a později rakousko-uherská nadvláda. Násilná asimilace s občany Rakouska-Uherska donutila Rusíny opouštět rodnou zem: někteří se přestěhovali do autonomní provincie Srbska, Vojvodiny, jiní emigrovali do Spojených států.

Etnické území Rusínů se stávalo menší a menší: jen v letech od 1810 do 1880 se počet obcí snížil téměř dvakrát. Asi 20.000 představitelů národa zahynulo v rakousko-uherských koncentračních táborech během První světové války. V době vstupu do Ukrajinské SSR v roce 1945, žilo v Zakarpatí 400 tisíc Rusínů - dnes je jich tam jen 10.000.

„Při výstupu z Rakousko-Uherska a vstupu do Čech, bylo nás napočítáno 400 tisíc, ale dnes jen 10 tisíc. Tážu se tedy ukrajinské vlády: kam se poděli všichni Rusíni,” - bouří se Pavel.

Je samozřejmé, že 390.000 příslušníků této menšiny nezmizelo z povrchu zemského - mnoho lidí prostě zapomenulo, kým ve skutečnosti jsou. Oživit národní vědomí lze však pouze v zemi, která uznává právo Rusínů na sebeurčení. Slyšíme, že moderní Ukrajina není připravena ji poskytnout. To nám ponechává dvě možnosti: buď hledat podporu jiné země, nebo vytvořit samostatný rusínský stát.

„Rusíni jsou nepochybně jiný národ, než Ukrajinci. Jako jméno zachovali si svůj starověký ethnonym Rusíni, jak se říkalo všem obyvatelům tehdejšího ruského státu - Kyjevská Rus. Je fakt, že při jakékoliv změně politického klimatu, vidíme nárůst rusínské identity,” - vysvětluje docent z Jižní federální univerzity Eduard Popov.

Předchozí sprcha byla v roce 1991. Při zhroucení Sovětského svazu se snažili Rusíni vyhlásit nezávislost svého státu: asi 80% obyvatel regionu hlasovalo v referendu pro širokou autonomii. Ale vláda výsledky hlasování nebrala v úvahu. Existují důvody, říkají odborníci.

„Když se podíváte na mapu Zakarpatí, vidíte, že tato oblast má nejen výhodnou, ale i jedinečnou pozici,” - pokračuje Eduard Popov. - „V krátkém pohraničním území, Zakarpatí je ohraničeno čtyřmi státy: Polsko, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko. Tato oblast je strategická z hlediska přepravy různých zdrojů energie, zejména plynu a elektřiny”.

Nová ukrajinská vláda je rozhodnuta dělat vše, aby nepřišla o tuto oblast. I přes to, Rusíni mají úmysl dále hájit právo na sebeurčení - vytvoření státu Zakarpatská Ukrajina. Mohou jej vyhlásit v blízké budoucnosti.