Alexandr Dugin: To je velká válka kontinentu (2. část)

Podívejte se, jak se najednou mění oči Benediktova nebo Latyninové, když jen slyší o sjednocení. V reakci slyšíme řev, ne jejich, jim po tom nic není, to se valí obrovské mlýnské kameny velké války kontinentů, ve které jsou oni jen pěšáci. Tak jako my, mimochodem, jsme děti ruského národa a oni – antiruského. My stojíme na straně jedné civilizace a oni druhé. Ale jestli ti, kteří sedí ve Washingtonu, bojují za svou civilizaci a je to jejich právo, tak za co se bijí jejich služebníci u nás, pátá kolona? A jak to, že beztrestně propagují přímo mezi námi nenávist k nám?

V analýze ukrajinské situace je přítomno celé povodí poznatků o minulém, současném a budoucím. To je ta hranice, kde začíná současná politika, kde jsou definováni přátelé a nepřátelé.

Vzgljad: Dnešní ukrajinská krize je logickým výsledkem celé její postsovětské historie…

A.D.: Ukrajina se nyní nachází ve velmi složité situaci. Nacházela se ve velmi složité situaci i v době „oranžové revoluce“ v roce 2004 a v 90. letech v éře Kučmy. A dokonce i v SSSR, zejména v poválečných letech, na sobě prožívala některé zvláštnosti svého geopolitického umístění. Ukrajina jako národní stát historicky neexistovala – není ukrajinské etnikum, národnost, civilizace. Existuje západní ruské území.

Přitom vlastně západoruská území začínající na pravém břehu Dněpru mají velmi rozdílné historické osudy. Část byla součástí Polska, část spadala pod Rakousko (Habsburskou monarchii), část pod nás a občas se to měnilo. Pokud se týká levobřežní Ukrajiny, její území nemá k západoruským zemím vůbec žádný vztah. Jsou to kozácká území a žádné rozdíly mezi nimi až po Don nejsou, žijí ji tam jedni a titíž lidé, kteří mluví stejným jazykem a nemají nic společného se západoruskou kulturou.

Západoruský kulturní okruh se vždy cítil nezávislý na Polácích, Rakušanech i na Moskalech (pozn. překl.: termín pro ruské obyvatelstvo spadající přímo pod Moskvu).

Ideje vytváření západoruského archetypu, vlastní identity, se sklony k samostatnosti, existovaly vždy. Ale, souhlasíte, že mezi takovými nesmělými pokusy a samostatným státem je významný rozdíl. Jsou i životaschopnější státy, které jsou smířené s tím, že se ocitly uvnitř našeho systému.

Není třeba přeceňovat snahy západních Ukrajinců o svobodu a nezávislost, ony jsou umírněné. Mají na to plné právo, ale od tohoto práva k vytvoření národního státu je velká vzdálenost (pozn. překl.: místo toho se banderovské jádro po posledních událostech snaží zcela převzít centrální vládu celé Ukrajiny). Tím spíš, že státnost Ukrajiny na ně spadla úplně náhodou, v průběhu nejasného vědomí staršího bratra (pozn. překl.: míněn rozpad SSSR a následné období), historicky byla zcela nedůvodná. V tom momentu jsme byli prostě paralyzováni svojí pátou kolonou, nevěděli jsme, co se děje. Jako když člověk opilec přijde o ženu, děti, dům – to samé udělali Gorbačov a Jelcin. A nyní opilecké roky zrádcovství a rozvratu minuly, Rusko vystřízlivělo a uvažuje, co dělat s rodinou, dětmi, bratry, domy a zeměmi, propitými v hospodě.

Ukrajinci obdrželi příliš mnoho. Pro nás je prostor současné Ukrajiny příliš velký – západěnskou enklávu neasimilujeme. Vždy jsme potlačovali banderovce – jednali jsme tvrdě, zúčtovali jsme s nimi a zničili je po válce. Pravda, bolševici ještě dříve se stejně chovali i k Velkorusům – vykořeňovali ruskou identitu. Ve 20. letech to byla zvěrstva tehdy vítězné skupiny z „Echa Moskvy“ (pozn. překl.: zde patrně ironicky naráží na etnicitu lidí, kteří tvoří nynější radiostanici a tehdy tvořili většinu revolučního vedení?) – lze si představit, že se budou (banderovci) mstít svým nepřátelům nyní, pokud se ustaví totalitní diktatura.

V dnešních podmínkách, když na straně západěnců hrají Američané, Ukrajina v dnešních hranicích nemůže být proruskou. Za žádných okolností – i když bude co nejvíce proruský prezident (ačkoliv je to nyní nemožné, odmítla by ho většina obyvatelstva), bude nucen vést si tak jako Kučma nebo Janukovič. To je maximum toho, co můžeme získat (pozn. překl.: zde lze vycítit, že Janukovič až tak vyhraněně proruský nebyl, jak je prezentováno v médiích, pouze byl brán jako realita v daných poměrech a iniciace změn proto ani nebyla v zájmu ruské strany…). Rusku stojí za to uvažovat o tomto: Jestli chceme více proruského (prezidenta), než Kučmu nebo Janukoviče, povedeme si neodpovědně.

Vzgljad: Ale Janukovič se snaží sedět na dvou židlích…

A.D.: Když jsme po otevřeně rusofobním strupy rozežraném (pozn. překl.: doslova изъеденного паршой, narážka na prodělané zdravotní obtíže, způsobené snad otravou, připisovanou oficiálně tehdy Rusku) Juščenkovi obdrželi nekonzistentního, opatrného, vrtkavého partnera jakým je Janukovič, bylo nutné připravit druhý scénář. Nyní podporujeme Janukoviče (pozn. překl.: k 20.2. 2014), ale nemáme strategii. Stejně tak jsme nevytvořili proruskou, euroasijskou síť. Proto podporujeme Janukoviče a on dělá, co je schopen. Ale víc dělat nemůže, nechce, protože on je takový jaký je a kdyby takový nebyl, nikdy by se nestal prezidentem Ukrajiny. Ale Moskva se nikdy strategicky nezabývala Ukrajinou, teprve teď o ni Putin začal skutečně bojovat.

Vzgljad: Poté, co se nám podařilo přesvědčit Janukoviče aby nepřistoupil k asociační dohodě s EU, máme další strategii ve vztahu k Ukrajině? Co máme dělat – snažit se připoutat si Ukrajinu, uvést ji do Celní unie (pozn. překl.: Таможенный союз – ekonomický a potenciálně politický svaz v němž se nyní nachází Rusko, Kazachstán a Bělorusko a zájem o členství projevují další státy), sázet na rozpad, podporovat situaci neustálé konfrontace mezi proevpropskými a proruskými silami?

A.D.:Putin už má dlouhé pracovní zkušenosti s Ukrajinou. V době jeho prvních dvou období na Ukrajině už probíhaly dramatické události a v této situaci si vedl bezchybně. Ale při všech nesporných výhodách má Putin velký nedostatek: Domnívá se, že ideje nemají žádný význam, nevěří v ně, považuje je za (vnější) rámec pro technologické, někdy dokonce tajné operace. Pokud myslíte, že ideje jsou jen forma povídání, pak zákonitě navršíte řadu chyb.

Vzgljad: Ale za posledního půldruhého roku, dva roky, naopak mnohokrát hovořil o významu ideí, smyslu a hodnotách (ruské civilizace) i o ideologickém soupeření a boji…

A.D.: Ano, to je velmi dobrý náznak jeho vývoje. Učí se, roste jako prezident. Ale jestli budeme navracet Ukrajinu tak, jak jsme to dělali do roku 2012, nedosáhneme ničeho. Putin musí radikálně změnit politiku v tomto směru. Pochopit ideu. Ukrajina jako idea.

Vzgljad: Ukrajina jako hlavní idea pro Rusko, potřebujeme učinit sjednocení středem našeho programu…

A.D.: Ano, a to znamená, že sami chápeme náš status jednoho z pólů mnohopolárního světa. Začínáme jednat systematicky. A realizujeme personální politiku podle dvou principů: ideologie a efektivita.

Rusku musí vládnout idealistická patriotická elita (věrchuška, верхушка, pozn. překl.), která bude hledět na Rusko jako na ideu. Za druhé – efektivita. Jestli člověk dostal úkol a zvládl ho – plus, jestli ne, mínus. Ale většina lidí ve vládních úřadech u nás nezvládají, ale přesto dostávají nové úkoly. Je čas skončit s touto závadnou praxí, s touto loajalitou s odpadem, to není po-evropském ani po-ruském způsobu.

Jestli Putin postaví úkol řešit problémy Ukrajiny před efektivní manažery, které odvolá v případě neúspěchu a ocení při úspěchu, tak se tohle vše změní. Už po pár rotacích s všelijakou svoločí, která se bude snažit profitovat a lovit rybky v kalné vodě, se to znovu nestane, protože to bude velmi velká odpovědnost. Zůstanou lidé, kteří jsou připravení, chtějí a mohou se problémem zabývat.

Pokračování...