Alexandr Dugin: To je velká válka kontinentů (1. část)

Osud Ukrajiny už nemůže nadále zůstávat pouze otázkou naší vnější politiky. Na odpovědi na ukrajinskou otázku závisí budoucnost samotného Ruska, proto je tak důležité určit, co chceme od Maloruska. Sjednocení (s Ruskem? pozn. překl.), rozpad, mýtickou neutralitu? O tom, čím se ve skutečnosti jeví nynější fáze ukrajinské krize, o plánech USA a Evropy, o tom, jaká musí být politika Ruska na ukrajinské frontě, noviny Vzgljad promluvily s filosofem a geopolitikem Alexandrem Duginem, ředitelem Centra konzervativních studií při sociologické fakultě MGU. Tímto rozhovorem zahajujeme sérii příspěvků ve které na otázku „Jak navrátit Ukrajinu?“ budou odpovídat ruští myslitelé a politici.

Vzgljad: Vývoj z 18.února je začátkem občanské války na Ukrajině?

A.D.: Ano, na Ukrajině začala občanská válka. USA přešly na radikalizaci vývoje. Směřují k vytvoření nacionalistické, fašistické diktatury. Pokud tato varianta neprojde, začne rozpad Ukrajiny, do kterého bude vtaženo Rusko. V případě prvního scénáře po nás budou chtít ihned stáhnout Černomořskou flotilu, při druhém scénáři uváznem v ukrajinském chaosu. Oba scénáře jsou pro nás negativní, vnucují nám je. Rozřešení bude v blízké době.

Vzgljad: Ale je jistá možnost, že se podaří vyhnout oběma negativním scénářům a situace se vrátí zpět ke křehkému soupeření, které se znovu rozhoří už jen během voleb. Jestli nyní tedy nemluvíme o rozpadu a kolapsu Ukrajiny, je možné navrácení Ukrajiny do svazku s Ruskem, sjednocení dvou částí jednoho celku? Jaká musí být politika Ruska směrem k Ukrajině ve střednědobé perspektivě?

A.D.: Je třeba umístit Ukrajinu do geopolitického kontextu. Existuje nejenom ukrajinská krize, je potřeba sledovat nejen rusko-ukrajinské vztahy a také vztahy trojúhelníku Rusko – Ukrajina – Evropa. To je mnohem složitější model – je to velká válka kontinentů. Počátkem 90. let, když dominovala liberální idea, geopolitika a idea soupeření kontinentů byly vysmívány, ale dnes žádného rozumného analytika nenapadne popírat zákony geopolitiky.

To, co se dnes odehrává na Ukrajině, to je boj jednopolárního světa, představovaného americkou hegemonií, proti Rusku, které ztělesňuje neustále rostoucí vůli k vytváření mnohopolárního světa. Je to boj USA za záchranu světové hegemonie. A vystupují zde stále ti samí lidé: Victoria Nulland (náměstkyně ministra zahraničí USA) a Bernard Henri Lévy (francouzský „filosof“ a občanský aktivista, který vystupoval na Majdanu na začátku února), kteří byli rozněcovateli válek v Lybii, Sýrii, Iráku, Bosně a tak dále. Dnešní boj kontinentů - Eurasie a Atlantiky – probíhá na několika frontách včetně na nejvíce životně důležité ukrajinské. I v Sýrii se řeší stejný problém, do značné míry se řešil i v Libyi – a jestliže v Libyi jsme se nevložili do věci (z toho důvodu, že u moci byl Medveděv), v Sýrii a na Ukrajině ano.

Takže jde o boj, který v jistém smyslu k ukrajincům nemá žádný vztah, jsou pešci ve hře. V globální geopolitické hře mají velmi malou svobodnou volbu. Amerika bojuje za to, aby její právo nakládat se světem bylo neomezené. Rusko společně s dalšími zeměmi se zasazuje o omezení tohoto práva. Evropa se snaží velmi potichu dostat zpod americké boty, ale je to velmi složitý proces.

Vzgljad: Jak vážné jsou tyto pokusy Evropy? Včetně pohledu na ukrajinskou situaci. Formálně můžeme říci, že Evropa sází na Klička a USA na Jasenjuka, ale to jsou taktické neshody. Má Evropa sílu a rozhodnost vést opravdu svou geopolitickou linii ve světových záležitostech a nebýt rozehrávačem anglosaské elity?

A.D.: Jsou dvě Evropy: atlantická a kontinentální. Jedna je loutkou USA, podmaněným územím, okupovanou zónou a druhá se postupně posouvá směrem k nezávislosti. Ale posouvá se jemně, opatrně, v mezích atlantického partnerství, nečiní ostré kroky, ale přitom se neustále snaží posílit své pozice.

V celé Evropě jsou dvě identity představované dvěma lobby – dominuje proamerické, liberální společenství včetně gay lobby, které zavádí své zákony a evropští vůdci mu jdou často na ruku. Druhá je zastoupená především v konzervativních, vojenských kruzích, ve zpravodajských službách. A samozřejmě ve většině obyvatelstva.

Mínění lidu, jakož i demokracii, odsunuli stranou, neberou je v úvahu. Nakonec, v doslovném významu toho slova, to, co jsme viděli nedávno ve Švýcarsku, kde v referendu odhlasovali omezení migrace – to je demokracie, to je hlas Evropy. To je ta Evropa, která, pokud bude mít právo hlasu, právo reálné demokracie, okamžitě si vybere něco jiného: švýcarské Švýcarsko, německé Německo, evropskou Evropu. Proto demokracie v Evropě je dnes zcela neslučitelná s realizací americké linie. A tak se demokratických principů v Evropě vzdávají – jako v Řecku. Ale Evropa se brání, probíhá boj. Proto na Ukrajině a v dalších otázkách Evropa se snaží jít svou cestou.

To, že jsou američané hegemonističtí teroristé, kteří drží všechny přišlápnuté pod svou botou je dnes zřejmé všem Evropanům. Nyní není možné říct jak rychle se jim podaří zbavit se amerického jařma, ale dříve nebo později se jim to podaří, to je nevyhnutelné, protože americká dominance se rozpadá.

Vzgljad: Mohou rozpory na Ukrajině urychlit proces osvobození Evropy od amerického vlivu?

A.D.: Zatím ne. Je ještě brzy. Zatím situace v americko-evropských vztazích nedošla tak daleko, je nezbytných ještě pět šest tahů. Ukrajina není konečná ani hlavní etapa této cesty. Jednou z těchto etap – spolu s aférou s odposlechy – je soupeření CIA a německé BND v Řecku. Vede se obrovský boj. A, samozřejmě, v Evropě mají svoji pátou kolonu, svojí „bolotnou“ (pozn. překl.: Na ulici Bolotné v Moskvě se pokusil zrealizovat akci - předchůdce dnešního Majdanu na Ukrajině - ve spolupráci s ruskými liberály velvyslanec USA v Rusku McFaul v roce 2012). A pokud u nás sídlí a šíří špínu na „Doždi“ (pozn. překl.: TV stanice Дождь – Déšť - v Rusku, v letošním roce např. znevažovali oběti v řadách obránců Leningradu za druhé světové války úvahami o tom, jestli nebylo lepší zabránit obětem tím, že by byl Leningrad, dnešní Sankt Peterburg vydán nepříteli bez boje, což vzbudilo v Rusku velké pozdvižení), tak v Evropě taková pátá kolona jednoduše dominuje, všeobecně vládne. Je to stejná americká svoloč, jako Bernard-Henri Lévy (pozn. překl.: francouzský aktivista působící na Majdanu a předtím společně s Nullandovou i na začátku jiných organizovaných státních převratů a revolucí posledních let). Je on opravdu Evropan? Je to prostě placený americký propagandista, který politiku, filozofii i módu falešně podá podle zadaného tématu. Námezdní dělník, který pracuje pro amerického „taťku.“

Přesně tak, jak americko-soroszovská síť, která je rozprostřená u nás, představuje dominantní pořádek ve světě, pracuje pro „knížete tohoto světa.“ Nebezpečnost naší páté kolony není v tom, že jsou silní, oni jsou úplně nicotní, ale v tom, že jsou najatí největším „kmotrem“ současného světa – USA. Proto jsou efektivní, působí, poslouchají je, všechno jim jde od ruky – protože za nimi stojí světová vláda. Stavě se za Ukrajinu, Putin jasně označil to, co prohlašoval už dříve: že je na opačné straně barikády. V boji unipolárního světa proti vícepolárnímu on vystupuje proti americké hegemonii.

Proto nyní, jakmile libovolný komentátor nebo analytik otevře pusu, aby mluvil o Ukrajině, je již zcela jasné, na čí straně je. Tak lidé bojují za jedno nebo druhé družstvo, zde nemůže vyhrát přátelení se, tady je nutné dát branku. Atlantisté všechno budou převracet na svůj způsob, tak jak to stále dělají, přitom formulace se budou zásadně lišit: Když homosexuál pochválí Putina, je to špinavý p… (pozn. překl.: v orig. textu - грязный п..., vytečkované slovo by mohlo být třeba пидор nebo петух, hanlivé výrazy pro jedince této sexuální orientace…) a jestli na něj bude nadávat, bude to respektovaný představitel gay komunity. Jestli někdo řekne, že je nutné omezit migraci Afričanů do Evropy, liberálové ho označí za neonacistu a když francouzský komik Dieudonné (pozn. překl.: sám afrického původu) si udělá žert z nějakého aspektu sionismu, označí ho jako „nemytého negra.“ To je dvojí metr.

Ale není třeba je kritizovat, jsou americké standardy a jsou naše standardy, jedny se od druhých liší. Protože my vidíme pravdu ze svého úhlu pohledu a oni z jejich. Je třeba je chápat, když stále lžou na „Echu Moskvy“ (rozhlasová stanice). Každý, kdo vystupuje proti Janukovičovi v Rusku je příslušníkem americké sítě, má svoji logiku. Je třeba ho jen rozeznat jako vlivového agenta a pak se s ním v klidu bavit. Oni mají právo pracovat pro USA, koneckonců zpravodajskou (ve smyslu agentství) činnost nikdy nelze zcela potlačit. Někdo prostě tak nenávidí naši zem a multipolární svět, že to dělá upřímně. Takže analýza ukrajinské situace nemůže být neutrální, protože tam jsou pouze dvě strany – ne tři, ne deset, ale právě dvě: jejich a naše. Pozice atlantická a pozice euroasijská. Mezi nimi a námi jsou barikády.

Pokračování...