Svobodný je ten kdo zví, co to znamená, a bude na té pravdě trvat

"...americká ústava žádné právo emitovat měnu Congressu USA nedává...clausa I/8/5, kterou ve své konspirátorské ignoranci ukazujete se týče ražby mincí...kupní síla dollaru nemá nic společnýho s jeho krytím nebo nekrytím...zlatej standard by tak nejvíš dollar pohřbil nadobro...A nemá nic společnýho s blahobytem..."

Neodpustím si, že na konci emailu mě autor odkazuje na film Moneymasters a označuje mě za "kryptozionistickou s...."

Udělám v tomto případě výjimku a odpovím i na anonymní email, neboť si myslím, že věc je tak důležitá pro souvislost se samotnými základy současné situace světa, že by měla být předmětem (třeba i jakkoli vášnivé) diskuse.

Vezmu to od konce a na přeskáčku, protože ačkoli je email z lidského hlediska sprostý, opsahuje zajímavé myšlenky, o kterých by se mělo diskutovat a které v ostatních, sice slušných ale bezzubých, ohlasech postrádám:

1) Musím říci, že sionistou ani krypto- s.... nejsem. Autor emailu se patrně tak rozčílil, že buď nedočetl můj článek do konce, a nebo že by se se tou anonymní projekcí ozvala ona příslovečná potrefená husa?

2) Znění clausy I/8/5 americké Ústavy týkající se peněz je:

"The Congress shall have power...To coin money, regulate the value thereof, and of foreign coin, and fix the standard of weights and measures;"

Tedy česky: "Pravomocí Kongresu je...razit peníze, upravovat jejich hodnotu a hodnotu cizích peněz a stanovit jednotné váhy a míry;"

Zdá se, že zde by bylo zajímavé ohnisko sporu, jelikož autor ohlasu poukazuje na okřídlený argument s "ražbou mincí" .

Udělám si nyní výlet do právní lingvistiky, abych vysvětlil, co jsem poukazem na I/8/5 měl na mysli a jaký je tedy můj názor.

Slovo je podstatou a jednotkou "litery" zákona, pojem, který vyjadřuje je podstatou jeho "ducha". Definice a užití slov ve vztahu k jejich význam, z logiky věci, nutně vždy definici zákonů předchází. Platí pravidlo, že jestliže jednou zákon ustanoví nějaká slova a jejich spojení právním pojmem, platí toto spojení až do doby, kdy není výslovně definováno, že znamená něco jiného, nebo jako právní ustanovení zrušeno. Takové nové definici se pak říká "pozitivní právo", které bývá dáváno v právní teorii do kontrastu s "právem přirozeným", což je pojem, který lze dobře vztáhnout na předchozí princip prvodefinice.

Zastavme se nyní u výrazů "coin money" a "foreign coin".

"Coin money" znamená "razit peníze", může to samozřejmě znamenat "razit mince", ale to se opravdu přesně anglicky řekne "to coin the pennies", a to patrně proto, aby se nemuselo pleonasticky říkat "to coin the coins". Výraz "to coin money" má velice širokou konotaci a v dobách, kdy neexistovaly jiné, než kovové peníze, znamenalo jistě i zcela obecně "vydávat peníze". Tento význam nebyl nikdy před formulací Americké Ústavy změněn novou pozitivní definicí významu výrazu "to coin money" a ani taková definice uznána zákonodárnou autoritou, a tudíž platil, a to i v čistě právním smyslu i v době sepsání a schválení americké Ústavy v obecném smyslu.

A proto je z právního hlediska téměř nesporné, že výraz "to coin money" v clause I/8/5 znamená "vydávat peníze" ve zcela obecném významu (což navíc podtrhuje nepřítomnost členu).

To je můj právní i lingvistický názor a za ním si stojím. Právní relativisté budou samozřejmě hudrovat. Ale proti historii práva přirozeného a jeho závaznosti moc nic nenadělají, protože je to doslova tisíciletý úzus. (Nehledě na to, že v případě, že bycho přijmuli názor, že clausa I/8/5 mluví o "ražbě mincí", pak by zřejmě Kongres ve Spojených státech byl, mimo jiné své vážné funkce, také mincovnou.)

Námitkou uvšem může být onen výraz "foreign coin", kde by se z kontextu zdálo, že se snad přecejen i na počátku clausy I/8/5 mohlo jednat o "mince". Takový argument je chybný, protože význam slovního spojení "foreign coin" sice může zahrnovat i "cizí minci", ale to by se anglicky přesně řeklo "the foreign coin" . Výraz "foreign coin" v době formulace a schválení americké Ústavy a předtím, opět z historického důvodu, který jsem už uvedl u předchozího příkladu, měl naprosto patrně i uzuální i právní význam "cizí peníze" a to ve zcela obecném smyslu. Proto je námitka o kontextu nejen zcela chybná, co do výkladu, ale co do ducha navíc paradoxně potvrzuje, že v clause I/8/5 se jedná o obecné pojmy, které v právním smyslu sice zahrnují i "cizí mince", ale skutečný význam v kontextu celé klausy je mnohem širší a to přímo až do rozsahu obecného pojmu "peníze".

Proto jsem přesvědčen, že z právního hlediska clausa I/8/5 dává Kongresu Spojených Států, i v souvislosti s celým jejím právním, historickým, logickým i lingvistickým kontextem, suverénní právo vydávat americkou měnu a nikdo jiný než Kongres Spojených států a vzhledem k principům americké ústavnosti nikdo jiný takovým právem disponovat nemůže beze změny americké Ústavy.

3) "...kupní síla dollaru nemá nic společnýho s jeho krytím nebo nekrytím..."

Vůbec nic takového jsem ale ve svém článku netvrdil. Můj článek pouze poukazoval na možnu souvislosti mezi zcizováním základních práv daných Kongresu Ústavou v právním smyslu a potažmo ekonomickými a politickými důsledky, které z takového zcizení práv vyplynou. A to zde v podobě měny podléhající inflaci a deflaci, zcela podle uvážení soukromých právních subjektů, kteří nejsou nejen nijak kontrolováni a neexistuje běžný právní nástroj, jak být nad jejich chováním suverénem (což tedy s kupní sílou dolaru zcela úzce souvisí a nepochybně to odjímá část státní suverenity Spojených států, které se tak stávají závislé na bankéřích bez vlasti a morálních zásad a především pevné identity, vázané na život v ní - v případě Spojených států nábožensky svobodné). A že to přímo i nepřímo vede k úpadku americké svobody a demokracie obecně.

Na tomto místě bych dodal, že jsem to sice z důvodu krátkosti do onoho článku kromě příkladu prezidenta Jacksona nezahrnul, ale před tímto nebezpečím už výslovně varovali zakladetelé Spojených států, včetně například takových veličin jako Thomas Jefferson a Benjamin Franklin, a nepochybně si byli zcela jasně vědomi nejen toho, jak je to nebezpečné, ale právě odstranění tohoto područí považovali za jeden z nejvýznamnějších důvodů americké revoluce jako takové. - Ne-li ten nejvýznamnější vůbec.

4) "...zlatej standard by tak nejvíš dollar pohřbil nadobro..."

Tento názor úplně nesdílím ("pohřbil na dobro" jsou přinejmenším příliš silná slova), stejně ale jako názor, že krytí měny deposity je nutnou podmínkou její stability. Možná jsem byl špatně pochopen, ale smysl mého textu byl takový, že skeptici (ve vztahu k vlivu FED) sice říkají, že dlouhodobá inflace dolaru má něco společného se zrušením zlatého standardu 1933, ale já tento názor nesdílím a odmítám a naopak si myslím, že dlouhodobá inflace dolaru je jev, který je bez jakékoli demokratické kontroly zcela v režii Federálního rezervního systému a slouží pouze soukromým zájmům jeho odjakživa tajných akcionářů. Depositní krytí měny může sice částečně přispívat k její stabilitě na světovém trhu (v době míru), ale v případě Spojených států by bylo logicky (v souvislosti s finanční suverenitou) zcela na místě krýt svou měnu, když už, stříbrem, protože toho se na území Spojených států a tedy v dosahu jejich suverenity těží, co do přepočítatelné hodnoty, více než 12 krát více - jak se ostatně uvádí i ve filmu Moneymasters - stejně tak jako to, že zavedení zlatého standardu na místo stříbrného bylo defakto jasným pokusem o získání cizí kontroly nad částí státní suverenity Spojených států, protože nemají k dostatečnému množství zlata přístup.

Zlatý standard navíc zrušili v roce 1933 po Londýnské konferenci a v souvislosti s tehdejší světovou krizí po krachu 1929, s politikou FED to mělo pouze tuto vzdálenou souvislost. Například president Franklin D. Roosevelt na oné konferenci řekl, že "návrat k mezinárodní stabilitě musí být založen na stříbře namísto zlatě.” Výsledky Londýnské konference dokonce ve Spojených státech vedly ke kontroverzi takzvaného "gold ban", kdy pod pokutou až 10000$ bylo vlastnictví zlata v soukromých rukách zakázáno. Ve skutečnosti tedy zrušení zlatého standardu bylo jasně míněno jako pokus o přechod na stříbrný standard, nikoli primárně vydávání fiat money (peníze nekryté deposity) soukromými korporacemi. Ty totiž na rozdíl od státu nemají žádné možné prostředky, jak měnu krýt svou institucionální mocí, protože jednodušše kromě směšných řečiček na adresu veřejného mínění v jimi ovládaném tisku žádnou vpravdě skutečnou nemají.

5) "...A nemá nic společnýho s blahobytem..." Autor má, jak soudím z kontextu, patrně na mysli: "...kupní síla dollaru ...nemá nic společnýho s blahobytem..."

Ano, je to tak. Sama o sobě ne. Je to složitější. Ale ne zase tak moc.

Pokusím se to vysvětlit: Peníze se musí nejprve za něco získat, třeba výměnou za práci v podobě platu, a pak máme v ruce určitý počet bankovek nebo mincí, za které je možné, podle cen, něco koupit. Blahobyt tedy závisí (čistě v souvislosti s penězmi) jak na směnném kurzu činnost-peníze tak na směnném kurzu peníze-zboží. Bez zákona a demoratického státu, který je ho schopen také prosadit, by ale existovalo nebezpečí, že pokud se zaměstnavatel rozhodne, že například za den práce nám dá jen 20 korun, protože i ostatní zaměstnavatelé nedělají nic jiného, než dávají zaměstnancům řekněme 18 korun za den práce (v tom případě budeme s 20 korunami "relativně dobře placení") a naopak prodejci zboží se všichni rozhodnou, že rohlík bude stát 100 korun (bude "relativně draho") - pak z nás budou rychle žebráci a umřeme hlady i kdzbysme zrovna věděli o pekařství, kde mají rohlík za 90. Samozřejmě, přeháním. Před existencí protimonopolních a protikartelových zákonů to tak ale do značné míry bylo, a skutečně se stávalo, že umírat hlady nebylo - i velmi často v souvislosti s nízkou cenou práce vůči vysoké ceně základního zboží - nic neobvyklého. Říkalo se tomu "divoký kapitalismus" a nabylo to - s nešťastným rozpadem toho nejlepšího z morálního vlivu křesťanských církevních zákonů - mezinárodních rozměrů.

Proto má také zákonodárce v Ústavě spojených států v souvislosti s penězi od začátku zaručeno suverénní a rozsáhlé právo: "...upravovat jejich hodnotu a hodnotu cizích peněz" (a ještě samozřejmě další práva v souvislosti s tím - jako stanovovat spravedlivé daně, cla a poplatky - aby vnější vliv na svoji suverenitu mohl v případě potřeby dále omezit).

Blahobyt tedy, jestli má s něčím v souvislosti s penězi co společného, tak s tím, jak moudře zákonodárci regulují hodnotu měny jak ve vztahu k práci tak ve vztahu ke zboží a službám a potažmo: kdo přesně k tomu má suverenitu. Tedy i v tomto bodě byli zakladatelé Spojených států prozíraví a napsali to do své Ústavy jasně - že tuto suverenitu má výslovně Kongres.

Že i toto právo zcizila FED (právo vydávat měnu bylo zcizeno již několikrát předtím) - pouhými třemi hlasy v opuštěném Senátu před vánoci 1913, a že to prezident Wilson podepsal (čehož podle určitých pramenů do konce života litoval jako své největší chyby) - je sice jasným příkladem nemoudré a neprozíravé politiky. Nicméně na platnosti Ústavy Spojených států to nic nezměnilo. Jen se prostě do zákona zavedlo něco, co je s ní v rozporu. Jak duchem, tak literou. Jak historickým kontextem, tak i logikou.

Pozadí a důsledky této neprozíravosti politiků a jasného podvodu (vzhledem ke kampani v již tehdy jimi ovládaném tisku s tím spojenou) ze strany bankéřů, jsou tak rozsáhlé, že je zde není možné ani vyjmenovat.

Částečně jsem na ně poukázal ve svém článku, nicméně vyzývám zvídavé a inteligentní čtenáře, aby toto staleté tabu prolomili svou diskusí.

Neboť svobodu ztratí ten, kdo ztratil pojem, co to slovo znamená. Podobně, jako se ztratil pojem o tom, co skutečně znamená clausa I/8/5 Ústavy Spojených států amerických a tím i původní hlavní účely jejich založení - svoboda a nezávislost.

© Jan Zeman, 2007, Tento text může být volně šířen v nezměněném znění a s uvedením této poznámky; jeho překlad do kteréhokoli jazyka ale autor podmiňuje písemnou autorizací překladu a podmínkou, že spolu s textem musí být přeložen i text "Výročí největšího podvodu dějin?", ve znění zveřejněném na internetové adrese uvedené výše v tomto textu.