Pan Bezděk konečně začal pracovat na své záchraně

Napsal jsem, že potřebujeme vědět, kolik exekucí proti panu Bezděkovi běží a kolik pan Bezděk celkem dluží, protože jestli dluží více, než kolik je v Čulíkově fondu, nemá to smysl, peníze by schramstl exekutor a pan Bezděk by byl stejně ničen jako předtím. Mezitím jsem tyto otázky položil emailem panu Bezděkovi. Včera mi odpověděl. Ale zdá se, že ani on sám neví, kolik exekucí je proti němu vedeno, a kolik celkem dluží.

Nemám jeho svolení uveřejnit celý email (než bych ho získal, uplynulo by několik dnů, protože pan Bezděk je na internetu jen když se na něj někde dostane, sám doma internet dávno nemá), tak část jeho odpovědi převyprávím vlastními slovy a ty hlavní pasáže uveřejním jako citace.

Na Vaši otázku "kolik dlužím a jak jsem se do exekucí dostal" musím odpovědět takto:

Prvopočátky mé dluhové pasti jsou popsány již dříve v článku Oznámení o spáchané a o páchání trestné činnosti zneužívání pravomocí veřejného činitele a vlastizrady.

Chybí zde pouze informace, že již v roce 2006 jsem jakožto věřitel uplatnil své právo a dal k vymáhání Dohnalovi z Jeseníku svoji pohledávku. Do dnešního dne pro mne nic nevymoženo.

Kolik k dnešnímu dni dlužím opravdu nejsem schopen říct, neboť veškeré proti mně vedené exekuce neeviduje ani Okresní soud v Šumperku, který exekuční příkazy vydává.

Například exekutorka, o které se nesmím veřejně vyjadřovat, požadovala po bance, kam jste mi tenkrát poslal tu tisícovku, skoro 67.000,- Kč. U soud v Hradci Králové tvrdila, že požadovala oněch 19.000,- + 9 tisíc na úrocích. Obrázek si o tom udělejte sám.

V roce 2009 mé dluhy dělaly cca 500 tis k majetku 2,5 mil. Kč. Upozorňuji, že vše bylo ze živnosti, tudíž nemohu a nemohl jsem jít do oddlužení!

Navíc tam hrál v té době velkou roli můj zdravotní stav a rozvod.

Abych řekl pravdu, tak nevím, co bych si s těmi Čulíkovými penězi počal. Bylo by to sice fajn, ale je třeba, aby se Ústavní soud začal zabývat tou mojí ústavní stížností!

Na co bych je použil? Tak hlavně na pořízení nějakého notebooku, který bude mít 8 hod výdrž na baterii. Na tisk dokumentů, které mám v elektronické podobě. JEN TAK BUDU MOCI PŘED PLÉNEM ÚSTAVNÍHO SOUDU ADEKVÁTNĚ PREZENTOVAT A OBHAJOVAT SVOJI ÚSTAVNÍ STÍŽNOST!!!

Pan Bezděk dále píše, že veškerou svou energii teď věnuje na shánění práce a bydlení. Je v tom částečně úspěšný. Práci sehnal v projektu Evropské sociální pomoci, prodává Nový prostor v Brně. Také se rýsuje nějaká možnost bydlení. Dále pan Bezděk píše:

No, asi bych křivdil, ale pomoci se mi dostává. Lidé z celé republiky mi nabízí přístřeší a jinou drobnou pomoc. Třeba tuto práci bych nesehnal bez vnuknutí myšlenky jedné paní z Brna, která pracuje v občanském sdružení pomáhající s oddlužením. Taky jedna paní Marcela z Prahy mi poslala něco málo přes můj měsíční příjem, takže se tímto moje situace po krůčcích začíná zlepšovat.

To je velmi pozitivní zjištěni a je v souladu s tím, čeho jsem si už také všiml. Naši lidé, Češi, Moravané a Slováci zdaleka nejsou bezcitní. Naopak. Řekl bych, že mají srdce. Na rozdíl od úřadů a úředníků. Ti pomáhají jen nepřizpůsobivým a to ještě jen proto, že se sami bojí obvinění z rasismu nebo přímo fyzického útoku.

Případ pana Pelíška

Po uveřejnění těch dvou článků o panu Bezděkovi mi přišel další dopis. Přiznám se, když jsem si přečetl titulek Také potřebuji zachránit, v podstatě bojuji o život, o holé přežití, nepůsobilo to na mne příliš přesvědčivě. Jak vtipně komentoval pan Janda, připomínalo to známou Cimrmanovskou repliku „já bych si s dovolením vzal … já bych si s dovolením také vzal ...“ Ale pak jsem se začetl a pochopil jsem, že ten člověk je na tom snad ještě hůře než pan Bezděk. Hůř ani ne tak materiálně jako duševně. Protože ztratil víru v sebe a propadl depresím. A po návštěvě jeho stránek http://4life93.webnode.cz/ musím uznat, že i on, podobně jako pan Bezděk, věnoval obrovské úsilí boji s českou exekutosko-justiční mafii. A tudíž jeho nárok na případnou pomoc z páně Čulíková fondu je svým způsobem také opodstatněná. Mám svolení jeho emaily ocitovat:

Vážený pane Stworo,

četl jsem příspěvky ohledně pana Bezděka. Víte, i já mám obdobný problém, taky bych potřeboval zachránit. Moje síly v boji se systémem už došly, nyní jsem v léčebně v Pražských Bohnicích. Nemám práci ani bydlení, nemám kam jít, o co se opřít. Nevím, jak mám dál žít. Blíže situaci popisuji na mých webových stránách: http://www.jpelisek.estranky.cz/clanky/www.4life93.webnode.cz/ , ale také detailně asi tak intenzivní roční práce na webu: http://4life93.webnode.cz/ - tyto stránky mají na google více jak 5000 odkazů, a stejně se situace nemění, nikdo se problémem existenčního minima nezabývá. Přitom jde o palčivý problém všech občanů ČR. Každý se může stát ze dne na den závislý právě na této sociální-tedy asociální dávce. Byl jsem na ulici, a přebýval jsem v knihovnách, tak jsem pracoval alespoň na tomto webu.

Pane Stworo, opravdu už nemám sílu dál bojovat. Jsem teď rád, že si dojdu na procházku, a že mám kde odpočívat. Ale víte, rád bych se zapojil do normálního života, pracoval. Ale nevychází mi finančně když si to představím.. Nejdřív bych potřeboval bydlení a práci, ze které bych si jej mohl platit. Sociální systém je velmi slabý. A tak já nyní namísto aktivního života, ve svých 46 letech hledám sílu na to, abych i dýchal. Protože tento způsob života mně velmi vyčerpává. Snažím se, ale nevidím moc cestu vpřed, ani možnosti reálné další mojí existence. Píši Vám tyto řádky na doporučení jedné známé, která mi na Vás poslala kontakt. Snad to může být k něčemu dobré, že Vám takto píšu. Jste dobrý člověk, když se věnujete obhajování slabých. Víte, já o všechno přišel, o rodinu, o bydlení, a nevím teď jak se zapojit znovu do života, mít práci s dostatečným příjmem, abych to utáhnul, a tak. Tady v léčebně jsem teď tak nějak odloženej, chybí mi normální život. Budu už končit, snad byste mi mohl nějak pomoci, nevím. Ale alespoň myslím, že je dobře, že Vám tyto informace píšu, že se přidávám k panu Bezděkovi. Jsem nakloněn případné komunikaci, popřípadě setkání někoho, kdo by chtěl nějak pomoci. Já už opravdu sílu nemám. Ale rád bych normálně žil-no nejde to teď. V léčebně jsem už 3.měsíc, a nemám kam odtud jít.

Pane Stworo, mějte se fajn, a těším se na případnou Vaši odpověď. Na internetu sice nyní denně nebývám, ale jistě si email průběžně kontroluji. Víte, myslím si, že chyba je v nastaveném existenčním minimu. Dokud bude jeho výše stanovena na 2200,-Kč tak budou ubožáci mezi Čechy stále. Dávky na bydlení nejsou pak tak vysoké, aby z nich šlo zaplatit si alespoň garsoniéru, ale o tom píšu na svých stránkách.

S pozdravem Jiří Pelíšek

Položil jsem panu Pelíškovi v následujícím emailu několik otázek. Kolik exekucí, kolik dluží, jak je to s jeho trestním stíháním, zda důvod, že je v nemocnici, je nervové zhroucení, atd. Odpověděl:

Dobrý den, pane Stworo,

ano, nervově jsem se zhroutil, chtěl jsem skoncovat se životem, měl jsem hrozné stavy depresí. 8 měsíců jsem byl na ulici. Přes zimu jsem byl ubytován vyjímečně u známých. Je proti mně vedeno asi tak 20 exekucí za období cca od roku 2000, přesně nevím. Přesný soupis exekucí je uveden ve spise soudu. Tedy ani částku nyní nevím, ale jde o statisíce korun. Nemám teď energii nic z toho řešit, i když bych měl rád věci v pořádku.

Zadlužili jsme se s bývalou manželkou i po rozvodu jsem musel si brát půjčky, abych vůbec přežil, protože výdaje běžné na život převyšovaly moje příjmy. Příjmy jsem měl velmi malé, a práci, kde bych více vydělal jsem prostě i při mé snaze nesehnal. No a protože nebylo a není na splácení, mám exekuce. Exekuce samy o sobě by byly v pořádku, kdyby mi po jejich uplatnění zbylo na nájem, jídlo a ošacení. Ale když mi blokují mzdu i bankovní účet, prakticky se pak vůbec nedostanu ani ke koruně z výdělku. Takto mi to soudy s exekutory dělají už cca 14 let. Tedy není moc čemu se divit, že jsem se musel stále víc a víc zadlužovat, abych přežil, abych uživil děti, když jsme byli ještě rodina. Kvůli tomu se mi rozpadly i další dva vztahy. Prostě bez peněz se nedá fungovat.

Nyní děti od rozvodu nevídám, nejde to. Bývalá manželka mi děti různě blokuje, a zapírá se, a já již jsem dlouho v situaci, kdy se za nimi ani nedostanu z finančních důvodů-nemám ani na jízdenku, nemám, ani za co bych jim něco koupil. Ano, moje bývalá manželka zná mou svízelnou situaci, přesto na mně neustále podává trestní oznámení pro neplacení výživného. Proč mi toto dělá, nevím. Možná jde o její snahu mně trestat. Soud mi výživné odmítnul snížit, tedy mám platit 9.000,-Kč měsíčně-což je samozřejmě pro mně absolutně nemožné platit. Čerpám dávku hmotné nouze 2200,-Kč měsíčně, což mi stěží stačí i nyní kdy jsem hospitalizován na kapesné. Z této částky jsem musel být živ po dobu delší jak 8 měsíců. Ty peníze mi ale na jídlo na celý měsíc nestačily. Byl jsem vážně nemocen s nohou. V zimě v tom ubytování jsem se vyléčil. Po té, co jsem musel byt znovu opustit, jsem se už nervově zhroutil.

Můj zdravotní stav je nyní stabilizován, tedy propustili by mně lékaři již z léčebny, kdybych měl kam jít. No a to právě nemám. Myslím, že jsem již v pořádku, ale tento stávající způsob života mně opravdu deptá.

Pokud jde o zaměstnání u finanční instituce-víte, jsem opravdu velmi odborně vzdělaný co do kapitálového trhu v ČR. Ale nyní nemám jaksi standart, který by takový zaměstnavatel očekával-oblečení kravaty, nemám zázemí, a je to samozřejmě znát. Mám džíny, pár triček, moc toho není, o všechny věci jsem přišel-různě mi byly rozkradeny po předchozích mých útrapách-cestování a tak. Tedy není snadné najít nyní práci s takovým příjmem, ze kterého bych si zvládl uhradit nájemné bytu, a ještě aby mi zbylo na jídlo. Nyní, když jsem v nemocnici-tedy v léčebně, pracovat nemohu, museli by mně nejprv propustit, a to není kam. Je pro mně hrozné pomyšlení, že bych měl být opět závislý jen na těch 2200,-Kč. Jak dlouho budu ještě hospitalizován, nevím. Je to pro mně zatím neznámá, lékařka by mně ráda propustila hned, ale není kam, tak mně zatím nějak toleruje. Ale rád bych žil normálním životem, jako člověk, jako normální člověk, jen si nevím rady, jak začít, a kde.

Nyní se snažím kontaktovat různé poradny, ale možností moc není. Zatím si opravdu nevím rady, co mám dělat. Čas plyne, a já mám pocit, že se zblázním. Že jsem už jen nemohoucí bytost, která se už na nic nezmůže. Žiji teď jen díky tomu, že mám zajištěno 3x denně jídlo v nemocnici. Ale ten pobyt a absence normálního života mně deptá. A taky to, že nevidím cestu, jak z toho ven, jak to zvládnout. A mám obavu, že moje situace zvládnutelná není. Mám přístup k internetu z knihovny, musím už končit.

Děkuji Vám za projevený zájem o mou situaci. Jsem za to vděčný.

Jiří Pelíšek

A teď mi řekněte, co s tím. Toto je druhý podobný případ, o kterém vím. A připravuji interview s mužem, který musí vyžít se 150 korunami na měsíc, to bude třetí podobný případ, snad ještě smutnější než ty dva. Tři muži v nejlepším věku. Všichni tři inteligentní, s dobrým vzděláním a zajímavou odborností, s kultivovaným projevem a se schopností jasně formulovat myšlenky, průbojní. Jsou v nejlepších létech a měli by v tom věku mít rodinu, manželku a prohánět milenky. Místo toho jsou nemilosrdně, sadisticky, účelově, pomalu drceni společností, kterou jsme si vyzvonili před 25 léty na Václaváku klíčky.

Toto není ani ta pomyslná špička ledovce. Skutečné množství podobných drastických případů půjde do desítek, možná stovek tisíců. Nikdy se o nich nedovíme. Tito tři muži naštěstí byli schopni komunikovat svůj problém prostřednictvím vlastních webových stránek na internetu, ale existují tisíce dalších, kteří si ty stránky sami udělat neumějí a nikdy se tedy o nich nedovíme.

Umírají pomalu hladem. A nejsou to jen muži, jsou to i ženy a často se starají ještě o děti. Za zvlášť perverzní považují způsob, jakým je Systém pomalu škrtí. Zablokováním jejich účtů se Systém pojistí, že jim v podstatě nelze pomoci drobným příspěvkem. Cokoliv jim pošlete, pohltí exekutor. Jedině dát jim hotové peníze na ruku, ale to je technicky problematické.

Chtěl bych upozornit, že do podobné situace se může dostat kdokoliv z nás. Ostatně mám s tím nedávnou osobní zkušenost sám. A to jsem měl ještě štěstí na exekutora, který byl natolik slušný, že mi o uvalení exekuce dal vědět včas. Také mohl počkat a já se to mohl dozvědět až při pokusu vybrat z účtu peníze. Tak se to stalo mnohým. I po zaplacení a zastavení exekuce mám teď při každém pokusu o výběr z banky mrazení v zádech – dají mi mé peníze nebo je účet zablokován nějakou další exekucí, o které ještě nevím?

Hranice, která nás dělí od pádu na dno, je neuvěřitelně úzká. I když platíte své účty včas, do exekuce můžete spadnout kdykoliv, často na základě zcela falešných obvinění. I když se odvoláváte a protestujete, Systém pracuje jako nemilosrdný, dobře namazaný stroj, pomalu a jistě a než se dovoláte, vás rozdrtí. Je to v mnoha ohledech mnohem horší než ve středověku, je to skutečně nastaveno tak, aby vás to pomalu zabilo.

Jak už psal pan Čulík na BL, pořádat sbírky pro tyto lidí je sice jistě krásné gesto, ale bohužel není účinné a ani spravedlivé. Vždycky se najde někdo, kdo by tu pomoc potřeboval více. To, co potřebujeme, je systémová změna. Změna špatných zákonů, které protlačila exekutorsko-justiční lobby. Možná bych věděl, jak dosáhnout změny těch zákonů. Chystám o tom další článek.