Neschopnost telepatie neomlouvá!

Dluh vznikl po té, co Nejvyšší soud v kauze článku Holocaust a jeho čtyřmilionová varianta rozhodl v květnu 2012 v neveřejném zasedání v můj neprospěch. Rozhodnutí Nejvyššího soudu mi oficiálně nikdy nebylo doručeno, vím to jen od svého právního zástupce. Ostatně stejně jako mi do dnešního dne nebylo doručeno ani usnesení Ústavního soudu, o tom, že proběhlo zasedání, jsem se zase dozvěděl ze stránek romea.cz.

Jenže ani můj právní zástupce, ani já sám už jsme nevěděli, že o dva měsíce později, 18.7.2012, vydal Okresní soud Praha-západ další rozhodnutí. Opět za zavřenými dveřmi. A v tomto rozhodnutí mi byla uložena povinnost zaplatit 10 tisíc korun jako náklady trestního řízení. Jinými slovy, oni vás odsoudí, potrestají a pokud se odvoláte a prohrajete, dají vám zaplatit náklady na dovolání, neboť „kdo podal zcela bezvýsledně dovolání, je povinen státu nahradit náklady řízení na toto dovolání.“

A jak už je v Čechistánu zvykem, toto rozhodnutí okresní soud nedoručil ani mi, ani mému právnímu zástupci. Co na tom, že mám datovou schránku zřízenou právě kvůli podobným případům.

Dluh zůstal a čas běžel. Minulý týden mi do datové schránky přišlo rozhodnutí o zahájení exekuce. Původních 10 tisíc korun bylo navýšeno o odměnu exekutora ve výši 1.500,- Kč, hotové výdaje ve výši 1.750,- Kč a DPH 682,50 Kč ve výši 21%. Celkem tedy 13.932,50 Kč.

Částku jsem okamžitě zaplatil. A okresnímu soudu jsem odeslal tento otevřený dopis (jméno soudkyně neuvádím, neboť jsem byl upozorněn, že tahle sorta lidí moc ráda podává žaloby na ochranu osobnosti):

Vážená paní doktorko,

včera mi bylo přes datovou schránku, kterou vlastním nejméně od dubna 2012, doručeno rozhodnutí o zahájení exekuce vůči mé osobě, neboť – jak se praví ve Vámi podepsaných písemnostech – jelikož povinný nehodlá svůj dluh dobrovolně uhradit, navrhuje oprávněný, aby byla provedena exekuce.

Zajímá mne, co jste Vy a Váš odbor učinily, abyste mi daly vědět, že máte vůči mně pohledávky? Máte mou kanadskou adresu, máte mou českou adresu a máte možnost zjistit, že mám datovou schránku. Nijak se neskrývám. Že jste (možná!) poslala dopis do Kanady, kde žiji, ale už jste se nestarala o to, že dopis byl zřejmě vrácen, protože vaše administrativa nebyla schopna opsat přesně ani mou kanadskou adresu? Možná jste to ani neposlala, pochybuji, že to přiznáte. Rozhodně jste se nepokusila kontaktovat mě přes datovou schránku, ačkoliv vám to zákon ukládá. Tu datovou schránku mám právě proto, že vím, že pro soudní administrativu je nemožné očekávat správně napsané jméno ulice a města, kde v Kanadě žiji.

Exekuce by měl být poslední nástroj, jak z dlužníka dostat své peníze, když už vše ostatní selže, něco jako zachranná brzda ve vlaku, ne první způsob, jak dlužníkovi sdělit, že má dluh. A justice a soudy mají ze zákona povinnost dbát na to, aby exekuce nebyly zneužívány a nadužívány. Praxe je taková, že soudy samy exekuce zneužívají a nadužívají. Je to něco podobného, jako by strojvůdce pokaždé brzdil vlak záchrannou brzdou, když už jsme u toho příměru s vlakem.

Ale proč mě to vlastně překvapuje v zemi, kde na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu a potvrzení Ústavního soudu je právo pochybovat nahrazeno povinností věřit? (Vpravdě rozhodnutí, za které by se nestyděl jakýkoliv středověký inkviziční soud, ostatně ČR v tom není sama, podobný trend zasahuje stále více zemí.)

Proč mě to překvapuje v zemi, kde je běžnou praxí, že soudy všech instancí rozhodují od stolu za zavřenými dveřmi, bez výslechu zúčastněných?

V zemi, kde je běžné, že se odsouzený dozví, o tom, že Ústavní soud rozhodl v jeho věci, pouze ze stránek Romea.cz, a kde nikoho nevzrušuje, že ani dva roky po rozhodnutí Nejvyššího soudu mi nebyl doručen jeho nález, stejně jako mi nikdy nebyl doručen nález Ústavního soudu. Proč byste se měli zabývat takovými prkotinami, jako sdělit povinnému, že mu vznikl dluh, když to můžete rovnou poslat exekuci, že?

V každém případě se Vám povedlo povýšit známé rčení, že neznalost zákona neomlouvá, do vyšší úrovně. Nyní už neplatí jen neznalost zákona neomlouvá, ale rovnou neschopnost telepatie neomlouvá. Gratuluji k této dokonalé třešničce na dortu celého mého kafkovského procesu a ano, přiznávám se, jsem vinen. Jsem vinen, protože jsem padoušsky a zločinecky odmítl telepaticky zjistit, že máte vůči mé osobě pohledávky a následně jsem je tedy nezaplatil.

Před časem rozvířily sdělovací prostředky kauzu, kdy stínová ministryně spravedlnosti Marie Benešová z ČSSD nazvala Renátu Veseckou, Pavla Němce a další pohlaváry justiční mafií. Důrazně protestuji proti takovému označení! To je urážka mafie! Mafie vždy jasně a opakovaně varuje nepřehlédnutelnými signály, že „klient“ dluží výpalné. Teprve když oběť odmítne platit, přikročí se k vymáhání dluhu. Česká justice se takovými zdržovačkami neobtěžuje, ta rovnou přikročí k vymáhání dluhu. Však může, „zákon“ stojí na její straně.

Ne, stěžovat si nebudu. Komu také? Vždyť by stížnost stejně skončila nejspíše na Vašem stole nebo na stole kolegy ve vedlejší kanceláři. Ale uveřejňuji tento dopis na svém webu, vnímejte to jako otevřený dopis. Vaši případnou odpověď uveřejním také.

Vše výše uvedeno nechť není vnímáno jako pohrdání soudem. Naopak – nemám důvod si českých soudů nevážit. Prošel jsem ve svém sporu všemi odvolacími soudy až po Ústavní soud a mohu říct, že soudci soudí tak, jak jim ukládá zákon, a přitom jsou schopni slyšet na argumenty obhajoby. Všude tam, kde mi bylo umožněno se hájit osobně, jsem soud vyhrál. A naopak – prohrál jsem všude tam, kde byl rozsudek vytvořen za zavřenými dveřmi bez účastí obviněného. To, na co si stěžuji, nejsou soudy, ale špatné zákony, nebezpečný zvyk soudit za zavřenými dveřmi (v Americe a v Kanadě, kde polovinu případů řeší porotní soudy, je taková praxe nejen nepřípustná, ale prostě nepředstavitelná) a nefungující administrativa. A drzost a arogance, se kterou pošlete do exekuce člověka, aniž byste mu předtím sdělili, že něco dluží.

S úctou

V.S.

P.S. Dlužnou částku navýšenou o „odměnu“ spřátelenému exekutoru a jeho náklady jsem uhradil v pátek 2. května, doklad o zaplacení přikládám.

A na závěr výzva čtenářům. Měli bychom tyhle ty případy monitorovat. Máte zkušenost s řáděním exekutorských mafií? Pošlete svůj příběh do Zvědavce. Rád to uveřejním. Třeba i anonymně, když si budete přát.