Zrzek

Byla čistá, hezky upravená, byl jsem přesvědčen, že patří nějakým sousedům. Měla klidnou, neagresivní povahu, ale byla velmi plachá. Nikdy se nenechala pohladit a vždy si ode mě udržovala odstup nejméně pět metrů. Přesto se zdálo, že se lidí nestraní. Chodila denně. Začal jsem ji tu a tam krmit a z toho se brzy vyvinulo pravidlo. Přicházela, kdykoliv mě zahlédla na zahrádce a dokonce přicházela i na kouř dýmky. Musela ten kouř cítit, ať už byla kdekoliv.

Uběhl rok. Postupně jsme se začali víc a víc kamarádit. Už neutíkala, když jsem se přiblížil. Někdy si sedla několik metrů ode mě a hleděla na druhou stranu. Nemluvili jsme, jen jsme tam tak nějak byli spolu. Později jsem si vybavil kapitolu o lišce v Exupéryho knížce Malý princ:

„Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. „Lidé už nemají čas, aby někoho poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!“

„Co mám dělat?“ zeptal se malý princ.

„Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž …“

U Zrzky to netrvalo dny, ale týdny a možná měsíce, než mi dovolila se přiblížit. Ale hlazení ještě dlouho nebylo. Někdy jsme si povídali, já lidskou řečí, ona odpovídala mňoukáním.

Jednou jsem se o ní bavil se sousedkou, která je veterinářka. Zrzka někdy chodila i k ním na zahrádku. „Nevíte, komu patří ta kočička?“ ptám se. „Ta nepatří nikomu. Je toulavá.“ „Všiml jsem si, že ji také krmíte,“ povídám. „No ano. Má u nás misku. My bychom ji rádi adoptovali, ale ona se hrozně bojí, nedovolí nám se přiblížit.“ „Tak to znám,“ smál jsem se. „A je to kočka, nebo kocourek?“ „Je to kocourek!“ „Tak kocourek. A já jsem jí dal jméno Zrzka. Tak mu budu říkat Zrzek.“

Od té doby jsme se o Zrzka dělili. Nebo přesněji Zrzek se dělil o nás. Někdy byl u sousedky, někdy u mě a někdy u souseda z druhé strany plotu, ten ale kočky moc rád neměl. Sice ho nevyháněl, ale také ho ničím nelákal. Občas se Zrzek neobjevil několik dnů, nebo jsem musel odjet já. Ale vždy jsme se znovu nějak našli.

Když začaly podzimní plískanice, troufl si konečně i dovnitř. A pak už začal u mě bydlet nastálo. Rozuměl jsem tomu tak, že mě adoptoval. Jak možná víte, kočku si neadoptujete, kočka adoptuje vás. Když bylo hezky, byl venku celý den, často i noc. Když byla zima, byl uvnitř. Oblíbil si místo v koupelně na kotli s teplou vodou. Dal jsem mu tam staré tepláky a tam se hřál. Brzy jsem ho nacházel na různých místech, třeba ležel natažený jako nudle na žebroví ústředního topení nebo v kastlíku pod válendou, kde mám deky a peřiny. Pořídil jsem domů kočičí výbavu: misky, zachůdek, škrábadlo. Od první chvilky byl nesmírně čistotný. Musel mít sociální návyky, protože nikdy neudělal loužičku mimo svůj záchod. Snad dříve s někým bydlel.

Zvykli jsme si na sebe. Když jsem měl někam odjet na několik dnů nebo třeba i měsíc, nechal jsem ho venku, a když jsem se vrátil, čekal mě v pořádku na zahradě, nebo přiběhl při první cigaretě. Dokázal se o sebe postarat sám, čas bezdomovectví ho naučil. Ale stále si udržoval ode mě distanc.

A pak jednou, asi před dvěma roky, se to zlomilo. Bylo to v noci, kolem čtvrté ráno, mě probudil. Byl u postele a mňoukal. Natáhl jsem ruku a pohladil ho. Nechal se. Převalil se na záda, slastně se protahoval a kroutil a nechal mě, abych ho škrábal na bříšku. Předl při tom jako motorek a slintal. Byl to úplný výron důvěry.

Ráno bylo zase všechno při starém. Zase utíkal, když jsem natáhl ruku, ale už mi dovolil, abych u něho stál, když jedl, a v koupelně neseskakoval z kotle s teplou vodou, kdykoliv jsem vešel. Zvykal si velmi pomalu, ale zvykal.

Celkem byl mezi námi bezproblémový vztah postavený na respektu a důvěře.

Žofka

Před dvěma roky se na mě obrátila kamarádka Jana. Měla kočku a psa. Chce se vdávat, řekla mi. Našla muže svých snů. A má problém. Bude se k němu stěhovat na vesnici. Mirek, tak se její nastávající jmenuje, je myslivec. A má psa. Cvičeného na kočky. Svého psa si Jana vezme s sebou, ale kočku vzít nemůže, nepřežila by to. A jestli bych si Žofku nevzal k sobě já.

Žofka snad kdysi patřila nějakému bezdomovci. Pak byla v útulku, odkud si ji Jana vzala.

Měl jsem k Janě určitý vztah, kdysi jsme spolu krátce chodili, teď už je jen kamarádka, ale pořád se rádi vídáme a pomáháme si navzájem, když je třeba. Příliš jsem myšlenkou na druhou kočku nadšený nebyl, ale nedokázal jsem Janě odmítnout. Už jen proto, že Žofka by musela do útulku. Nakonec, říkal jsem si, proč ne. Zrzek je víceméně pořád ještě venkovní kocourek, bude často venku a aspoň jim nebude smutno, když budou spolu. Věděl jsem z dřívějška, že Zrzek vychází s cizími kočkami bez problémů a Žofka snad nebude jiná. V místě, kde bydlím, je totiž úplný kočičí ráj. Mají tady přírodu, remízek, kde je bezpečno, nejezdí tady žádná auta, protože z druhé strany domu není vůbec silnice. Kočky se tady neztrácejí, nikdo je nehubí. Sousedka měla před časem tady čtyři kočky, tak dvě snad zvládnu také.

Žofka se ukázala jako skvělá kočka. Má hrozně ráda lidi, ráda se mazlí, je klidná, čistotná, věrná, přátelská, neagresivní. Nikdy mě neškrábla, nikdy neničila nábytek. Brzy si u mě zvykla, spávala se mnou v postelí, byla vzornou spolubydlící. Když začala chodit ven, ukázalo se, že je i skvělý lovec, pravidelně mi nosila na práh zabité myši. A že jich bylo. Někdy i tři za noc.

Jen jedna věc neklapala. Vztah se Zrzkem. Toho příliš ráda neměla a on se jí bál, ale doufal jsem, že se to časem poddá. Říkal jsem si, že si tu hierarchii musí kočky vyřešit mezi sebou samy. Jednou jsem je nechal obě zavřené v bytě a vzdálil se asi na hodinu. Když jsem se vrátil, Žofka mě jako obvykle vítala, ale Zrzek nikde nebyl. Našel jsem ho zalezlého v nejtmavším koutě. Nebyl pokousaný. Když jsem otevřel dveře na zahradu, vyrazil ven. Od té doby už do bytu nevešel.

Několik měsíců se zdržoval na zahrádce. Žofce se vyhýbal a ta ho ignorovala. To bylo loni. Končilo léto a já jsem se začínal o něj bát. Jak přežije zimu? V pražském spolku milovníku koček mi poradili krabici z pěněného polystyrenu s otvorem. Řekli mi, že v tom kočky zimu přežijí, jen je třeba dát na dno seno. Krabici jsem umístil pod okno ke zdi a Zrzek si ji okamžitě zamiloval. Spával tam, měl venku misky se žrádlem, Žofka byla v bytě a tak to nějaký čas fungovalo. Jenže situace se začala zhoršovat.

Žofka se čím dál více cítila jako absolutní paní domů a navíc se u ní projevila žárlivost. Jiné kočky jí nevadily, ale Zrzka začala z bedničky vyhánět. Často tam zalezla pak sama. Zakázaný prostor se brzy rozšířil na celou zahrádku. Jakmile se tam Zrzek objevil, hnala ho pryč. A on, místo aby se jí postavil, moula jeden, (je větší), prchal. Ale ještě to nebylo tragické, ještě jsem neztrácel naději. Koupil jsem druhou bedničku z polystyrénu a domluvil se se sousedkou veterinářkou. Dala bedničku k sobě do zahrady. Pokud je mi známo, Zrzek sice k ní do zahrady teď chodil pravidelně, krmila ho, ale do druhé bedničky nikdy nevlezl.

Přišla zima. Naštěstí loňská zima nebyla krutá. Kde byl Zrzek, když pršelo nebo padal déšť se sněhem a ledový vítr foukal, jsem zjistil, když jsem si v noci posvítil baterkou k sousedovi z druhé strany – tomu, co kočky nemiluje. On bývá málo doma, ale měl pod střechou zahradní nábytek s polstrováním přikrytý plastikovou fólii. Zrzka jsem několikrát viděl, jak se krčí a snaží se zahřát na té studené fólii. No, přežil to.

Na jaře jsem občas zahlédl Zrzka na svahu hřát se na jarním sluníčku. Ke mně do zahrádky se neodvážil, ale k sousedce veterinářce ještě občas chodil. Jenže Žofka začala být Zrzkem úplně posedlá. Hnala ho z mé zahrádky, hnala ho od veterinářky, od souseda, co kočky nemiluje a nakonec ho hnala i z valu za zahrádkou.

Měl jsem o Zrzka starost. Nezahlédl jsem ho už měsíc. Vydal jsem se do remízku za tratí ho hledat. Byl tam! To bylo přivítání! Dlouze mi něco žaloval, nechal se hladit. A tak začaly měsíce, kdy jsem za Zrzkem do remízku chodil denně. Vždy kolem sedmé hodiny večer. Dal jsem mu tam misky a pravidelně ho krmil. Stal se z toho zvyk, který nesměl být porušen. Když jsem se někdy opozdil, čekal mě už na půli cesty. Měli jsme takový rituál. Nejprve bleskově snědl dvě kapsičky, které jsem mu přinesl, pak jsme si šli sednout na okraj remízku, kde začínala pole. Sedl jsem na mez, Zrzek pět metrů ode mě do brázdy a pečlivě, přepečlivě si čistil kožíšek. Často jsem tam takto seděl půl hodiny i více a Zrzek opodál. Někdy mě na půl cesty i vyprovázel, když jsem odcházel.

V polovině září jsem odjel na měsíc do Kanady. Domluvil jsem se s veterinářkou od vedle, že ho bude chodit do toho remízku krmit. Žofku mi hlídala dcera její původní majitelky Jany.

Včera jsem se vrátil. A na zahradě byl… Zrzek. To bylo překvapení. Je v pořádku a je viditelně rád, že jsem tady, a že tady (zatím) není Žofka. Zase spí v bedničce, celý den je na zahradě a už také několikrát nesměle nakukoval do bytu. Ještě se neodvážil dovnitř, ale myslím, že se to rychle změní.

A teď se konečně dostávám k tomu, proč tohle všechno tak obsáhle píšu.

Výzva

Pro Žofku budu muset jít v nejbližších dnech. Tam, kde je teď, zůstat nemůže. Ve chvíli, kdy se tady objeví, bude muset Zrzek zpět do remízku za tratí. Ale on už není nejmladší kocourek a léta bezdomovectví se na něm také podepsala. Potřebuje teplo a klid. Tu zimu tam v lesíku nepřežije. Nemá se tam kde schovat před nepohodou, není tam vůbec žádná skrýš, prošel jsem to. Mohl bych mu tam přestěhovat tu polystyrenovou bedničku a chodit ho tam přes zimu krmit, kdyby… Kdyby tam nechodili lidi na procházku se psy. A psi často na volno, bez vodítka. Kocourka by samozřejmě vyčenichali. A on při své plachosti by nejspíš dostal infarkt ve chvíli, kdy by se v otvoru bedničky objevila psí hlava. Navíc by se z bedničky stala past, nemá kde utéct.

Mám vůči Zrzkovi povinnost. Podle Exupéryho: „Jsi zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal.“ Konečně tady má domovské právo, byl tady před Žofkou. Chci, aby mohl být přes zimu u mě.

Žofky se nechci vzdát, je to skvělá kočka a já ji mám rád. Ale potřebuji ji na půl roku někam dočasně umístit. Přes zimu. Do dubna. Pak zase bude teplo a Zrzek může být venku. V krajním případě i na pořád, pokud byste si ji moc oblíbili a těžko se s ní loučili. Žofka je velmi flexibilní, je zvyklá žít v bytě, s lidmi, s dětmi i se psy vychází výborně, je vděčná za každé pohlazení. Našel by se mezi čtenáři někdo, kdo by pomohl? Také bych rád, kdybych ji mohl čas od času navštívit, pokud byste souhlasili. Děkuji. Prosím, ozvěte se na email.