Cedrik

Ženy jsou jemnější, měkčí, čistší, vcelku příjemnější bytosti a já, který jsem se považoval za klukovského kluka, za stoupence všeho maskulinního, jsem došel k překvapujícímu závěru, že ze všeho nejvíc si žádám a potřebuji společnost ženy.

Pocit, že jsem byl vržen do hrubozrnnějšího světa, se stupňoval na počátku každého dne, zejména jednou ráno, když jsem měl službu a dostalo se mi sadistického potěšení mlátit víky od popelnic a řvát po chodbách „Budíčééék, budíčééék!“

Nejhorší nebyly nadávky a proklínání a nejrůznější sprosťárny, ale prapodivné břišní zvuky rachotící po ztmavlých ubikacích. Připomněly mi mého pacienta Cedrika a ve vteřině jsem byl zpátky v Darrowby a zdvihal jsem telefon. Hlas na druhém konci byl zvláštním způsobem rozpačitý.

„Pane Herriote, byla bych vám vděčná, kdybyste mě navštívil a podíval se na mého psa.“

Byla to žena, zřejmě z lepších kruhů.

„Samozřejmě. Jaké má potíže?“

„Tedy… on… ehm… zdá se, že trpí… určitým množstvím flatulence.“

„Prosím?“

Nastala delší pauza. „Má… mimořádnou flatulenci.“

„Mohla byste mi to upřesnit?“

„Tedy… myslím, že by se to mohlo popsat jako… plynatost.“ Roztřásl se jí hlas. Domníval jsem se, že mi začíná svítat. „Myslíte jako v břiše…?“

„Ne, ne v břiše. Vychází… ehm, ehm… mimořádné množství… plynu z… z…“ Do hlasu se jí vkrádalo zoufalství.

„Ach tak!“ Najednou bylo všechno jasné. „Úplně vás chápu. To ale není žádná tragédie. Nemocný tedy není?“

„Ne, jinak je v báječném pořádku.“

„A myslíte, že je nutné, abych ho prohlížel?“

„Ale ano, opravdu ano, pane Herriote. Přála bych si, abyste přišel co nejdřív. Je to skutečně… skutečně vážný problém.“

„Dobře,“ řekl jsem. „Zastavím se tam ráno. Jak se jmenujete a kde bydlíte, prosím?“ „Jsem paní Rumneyová a bydlíme U vavřínu.“

Dům U vavřínu byla velice pěkná usedlost na kraji města, ve velké zahradě, příjemně vzdálená od silnice.

Paní Rumneyová mi otevřela a já jsem byl upřímně překvapen, když jsem ji poprvé spatřil. Nejenom proto, že byla nápadně krásná; bylo v ní něco nadzemského, neskutečného. Bylo jí kolem čtyřiceti let a vypadala jako hrdinka viktoriánských románů – vysoká, éterická, vílovitá. A já jsem okamžitě pochopil její váhavou konverzaci po telefonu. Všechno na ní a kolem ní bylo jemné a něžné.

„Cedrik je v kuchyni,“ řekla. „Odvedu vás tam.“

Cedrik byl moje druhé překvapení. Obrovský boxer se na mě rozjařeně vrhl a položil mi na prsa dvě nejobrovitější tlapy, které jsem v poslední době viděl. S námahou jsem ho shodil, ale skákal na mě znovu a znovu, nadšeně mi funěl do obličeje a zprudka vrtěl celou zadní polovinou těla.

„Sedni si, Cedriku!“ napomenula ho paní Rumneyová přísně, a potom, když si jí Cedrik ani nevšiml, se ke mně nervózně otočila: „Je to hrozně přátelský pes.“

„Ano,“ pravil jsem udýchaně, „to vidím.“

Konečně se mi podařilo odstrčit obrovské zvíře a zacouvat pro jistotu do kouta.

„Jak často se u něj tahle… nadměrná flatulence objevuje?“

Jakoby v odpověď se od psa zdvihla téměř hmatatelná sirovodíková vlna a obklíčila mě. Vzrušení z návštěvy zřejmě zaktivizovalo Cedrikovu slabost. Stál jsem zády opřený o zeď, takže jsem nemohl uposlechnout prvního instinktivního popudu, abych se běžel někam schovat, a tak jsem si několik vteřin kryl obličej rukou, než jsem promluvil:

„Tohle jste měla na mysli?“

Paní Rumneyová se ovívala krajkovým kapesníčkem a do bledých tváří se vkradl přejemný ruměnec.

„Ano,“ odpověděla téměř neslyšně, „ano… to je ono.“

„Ale bože,“ pravil jsem energicky. „S tím si nedělejte vůbec žádné starosti. Pojďme do jiné místnosti a promluvíme si o dietě a dalších maličkostech.“

Ukázalo se, že Cedrik dostává příliš mnoho masa, a já jsem nakreslil malé schéma a ubral jsem proteiny a přidal uhlohydráty. Předepsal jsem směs proti překyselení žaludku; měli mu to podávat večer a ráno. Poté jsem vcelku spokojeně odešel domů.

Byla to bezvýznamná maličkost, jedna z mnoha, a už jsem na to úplně zapomněl, když paní Rumneyová znovu zatelefonovala.

„Pane Herriote, obávám se, že se Cedrikův stav nezlepšil.“

„Ale to mě mrzí. Pořád ještě… pořád ještě… ano, ano…“ Chvilku jsem přemýšlel. „Víte co – myslím si, že by mu nijak zvlášť neprospělo, kdybych se na něj znovu zajel podívat, ale asi byste mu měla přestat dávat maso alespoň na týden nebo na dva. Dávejte mu sušenky a hnědý chléb usušený na kamnech. K tomu přidejte nějakou zeleninu a já vám ještě předepíšu prášek, který mu zamícháte do potravy. Snad byste se tady mohla zastavit pro předpis.“

Prášek byl silně působící absorbující směs a byl jsem přesvědčený, že to zabere, ale za týden telefonovala paní Rumneyová znovu.

„Pane Herriote, nezlepšilo se to ani trochu.“ Hlas jí už zase tremoloval. „Já… já… moc bych si přála, abyste se na něj přišel podívat.“

Neviděl jsem nic rozumného ani užitečného v opětovném vyšetřování zdravého zvířete, ale slíbil jsem, že se tam zastavím.

Měl jsem celý den hodně práce a k Vavřínu jsem se dostal až po šesté hodině. Na příjezdové cestě stálo několik aut, a když jsem vešel do domu, zjistil jsem, že má paní Rumneyová společnost. Byli to lidé jejího druhu – lepší společenská třída, všechno očividně distingované. Popravdě řečeno jsem si mezi tou elegancí připadal ve svých pracovních šatech dost nevhodně.

Paní Rumneyová se mě chystala zavést do kuchyně, když vtom se dveře zprudka otevřely a do společnosti vrazil nadšený Cedrik. V několika vteřinách se velice úhledný džentlmen úporně bránil útoku velkých psích tlap drápajících mu vestu. Unikl za cenu několika knoflíků a boxer obrátil svou pozornost k jedné z dam. Jelikož jí hrozilo bezprostřední nebezpečí, že přijde o šaty, zasáhl jsem a odtáhl psa stranou.

V elegantním pokoji vypuklo inferno. Hostitelčiny úpěnlivé příkazy zněly nad poděšenými výkřiky a veliký pes skákal kolem dokola, ale velmi brzo jsem si uvědomil, že se do situace vkládá nový činitel. Atmosféra v místnosti byla prodchnuta neomylným oparem a bylo mi jasné, že se znovu projevila Cedrikova nešťastná choroba.

Dělal jsem, co jsem mohl, tužil jsem se, seč mi síly stačily, abych vypudil zvíře z místnosti, ale pes vůbec neznal význam pojmu poslušnost a honil jsem ho zbytečně. Trapné minuty plynuly, a teprve nyní jsem začal chápat rozsah problému, před nímž teď stála paní Rumneyová.

Většina psů má občas větry, ale Cedrik, ten je měl neustále. A zatímco tiché plyny byly možná zrádnější, byly ty hlasité v takové společnosti nepochybně nesmírně trapné.

Cedrik to ještě dorazil, protože po každém hromovém výbuchu se tázavě ohlédl na svůj zadek a potom se honil po místnosti, jako by prchající zefír byl jemu jasně viditelný a jako by se rozhodl, že ho zažene do kouta.

Připadalo mi jako celá věčnost, než jsem ho dostal ven. Paní Rumneyová držela dveře dokořán a já jsem konečně vykormidloval, ale mohutný pes s námi ještě neskoncoval. Cestou ven přikrčil rychle nohu a zamířil mohutným proudem na neposkvrněnou nohavici mých kalhot.

Po tomto večeru jsem se vrhl do boje na pomoc paní Rumneyové. Cítil jsem, že mě zoufale potřebuje, a navštěvoval jsem ji velice často a vyzkoušel nesčetné terapie. Radil jsem se o tomto problému se svým kolegou Siegfriedem, který mi navrhl dietu ze sušenek z živočišného uhlí. Cedrik jich sežral obrovské spousty a strašlivě mu chutnaly, ale právě tak jako všechno ostatní na jeho stavu pranic nezměnily.

A celou tu dobu jsem přemítal o paní Rumneyové. Žila v Darrowby několik let, ale lidé z města ji skoro neznali a dohadovali se, jestli je vdova, nebo jestli je rozvedená. Mě to ale nezajímalo. Pro mě byla největší záhada, jak se vlastně zapletla s Cedrikem.

Člověk by si těžko vymyslel jiné zvíře, které by se tolik nehodilo k její povaze. Nejen tímto politováníhodným nedostatkem, ale pes byl v každém smyslu a každým coulem jejím opakem. Velký, tupohlavý, halasný extrovert, absolutně v rozporu s jejím a jí vytvořeným graciézním prostředím. Nikdy jsem nezjistil, jak se našli, ale při svých návštěvách jsem shledal, že Cedrik má alespoň jednoho obdivovatele.

Byl to Con Fenton, starý zemědělský dělník na penzi, který U vavřínu trochu zahradničil a trávil tam v průměru tři dny týdně. Boxer za mnou uháněl po cestě, když jsem odcházel, a stařec na něj hleděl s netajeným obdivem.

„Panečku,“ pravil, „to je ale krásnej pes!“

„Máte pravdu, Cone, je to opravdu príma kluk.“

Říkal jsem to upřímně. Cedrika musel člověk mít rád, když ho poznal. Byl ohromně přátelský, bez jakékoli záludnosti, a setrvale dštil atmosféru plnou nejenom otravných plynů, ale také radosti a životního nadšení. Když trhal lidem knoflíky nebo jim čural na kalhoty, konal to v nejčistší láskyplnosti.

„Jenom se koukněte, jaký má nohy!“ vydechl Con a uchváceně hleděl na svalnaté psí kýty. „Kruci, umí přeskočit tu bránu, jako by tam vůbec nebyla. Tomu teda říkám pan pes!“

Když hovořil, napadlo mě, že se mu Cedrik musí líbit, protože si jsou podobni: nezatíženi přemírou mozkovna, s býčí konstrukcí, s mohutnými rameny a s velkou, neustále se usmívající tváří – byli stejného druhu.

„Jo, já se na něj dycky moc rád koukám, když ho paní pustí do zahrady,“ pokračoval Con. Vždycky hovořil zvláštním nosovým hlasem. „Je to můj kámoš.“

Zkoumavě jsem se na něj podíval. Ne, nebylo pravděpodobné, že by byl postřehl Cedrikův nedostatek, už vzhledem k tomu, že se s ním vídal vždycky jen venku.

Vracel jsem se zpátky do ordinace a cestou jsem mrzutě přemýšlel, že mé léčení nemá vůbec žádný úspěch. A ačkoli se zdálo směšné trápit se nad takovýmhle případem, nedalo se nic dělat a trápil jsem se. Dokonce jsem sdělil své obavy Siegfriedovi. A když jsem vystupoval z auta, přicházel Siegfried dolů po schodech Skeldalu.

„Byl jsi U vavřínu, Jamesi? Prosím tě,“ tázal se starostlivě, „jakpak se daří tvému prdlavému boxerovi?“

„Pořád stejně, obávám se,“ odvětil jsem a můj kolega potřásl soucitně hlavou.

Byli jsme oba poraženi. Možná že by byly pomohly chlorofylové tablety, kdyby byly k dostání, ale v tehdejší situaci jsem vyzkoušel všechno. Vypadalo to, že se už nic nedá dělat. Bylo by to tak příliš nevadilo, kdyby majitelkou psa nebyla paní Rumneyová. Nedokázal jsem s ní o palčivém problému už ani diskutovat. Bylo to prostě nesnesitelné.

Nepomohl nám ani Siegfriedův studující bratr Tristan. Když u nás praktikoval, pečlivě si vybíral případy, které chtěl sledovat, a Cedrikovy symptomy ho okamžitě zaujaly a trval na tom, že tam se mnou zajde. Vzal jsem ho s sebou – poprvé a naposledy, protože když jsme tam dorazili, vyrazil veliký boxer od boku své paní a vydal mimořádně sonorní pšouk, jakoby na pozdrav.

Tristan okamžitě napřáhl ruku v dramatickém gestu a zarecitoval: „Promluvte, vy sladké rty, jež nikdy neřekly jste lež!“ To byla jeho jediná návštěva. Měl jsem dost trápení i bez něj.

Tehdy jsem netušil, že mě čeká ještě větší rána. Za několik dní telefonovala paní Rumneyová znovu.

„Pane Herriote, moje přítelkyně má roztomilou malou boxerku. Chce ji přivést, aby měla štěňata s Cedrikem.“

„Eh?“

„Chce připustit mého psa ke své feně.“

„S Cedrikem…?“ Sevřel jsem hranu stolu. To nemohla být pravda! „A… vy s tím souhlasíte?“

„Ano, samozřejmě.“

Zavrtěl jsem hlavou, abych rozehnal pocit neskutečna. Nedokázal jsem pochopit, že by někdo mohl chtít rozmnožovat Cedrika, a když jsem civěl do sluchátka, měl jsem před očima úděsnou vizi osmi malých Cedriků se stejnými potížemi. Něco takového se ovšem nedědilo. Ovládl jsem se a odkašlal jsem si.

„Dobře, velmi dobře, paní Rumneyová, tak se do toho pusťte.“

Nastala pauza. „Ale pane Herriote, přála bych si, abyste na to dohlédl.“

„Ale skutečně se nedomnívám, že je to nutné.“ Zaryl jsem si nehty do dlaně. „Bude to určitě v pořádku i beze mne.“

„Ale já bych byla mnohem klidnější, kdybyste byl u toho. Prosím vás, přijďte,“ naléhala.

Chtělo se mi zakvílet, ale ovládl jsem se a nabral jsem zhluboka dech.

„Dobře,“ řekl jsem. „Přijdu ráno.“

Celý večer jsem byl posedlý strachem. Čekalo mě další trapné setkání s tou mimořádně půvabnou ženou. Proč mi bylo souzeno sdílet s ní vždycky takovéhle aféry? Upřímně jsem se obával toho nejhoršího. I ten nejpitomější pes ví instinktivně, co má dělat, když se setká s hárající fenou, ale s tím tupohlavcem Cedrikem jsem si nebyl jist…

A nazítří ráno se naplnily všechny moje děsy. Fenka Trudinka byla hezounké malé stvořeníčko a jevila ochotu ke spolupráci. Cedrik naopak byl sice evidentně potěšen, že se s ní setkal, ale vůbec ho nenapadlo, aby plnil své povinnosti. Nejdřív ji celou očichal a pak ji několikrát obtančil s vyplazeným jazykem a rozšklebenou tlamou. Potom se pěkně proválel po trávníku a vyrazil k ní, těsně u ní se zastavil – všechny čtyři rozhozené a hlavu skloněnou – chtěl si hrát. Vzdychl jsem. Vyšlo to, co jsem předpokládal. To obrovské tele netušilo, co má dělat.

Pantomima trvala nějakou chvíli a emocionální napětí nevyhnutelně vyvolalo příznaky jeho choroby. Každou chvíli se zastavil, aby si prohlédl svůj ocas, jako by zvuky předtím nikdy neslyšel.

Střídal svoji obtancovačku se střemhlavým úprkem kolem trávníku, a když si to takhle rozdal asi desetkrát, zdálo se, že se rozhodl, že by měl něco podniknout s fenkou. Zadržel jsem dech, když k ní přistoupil, ale naneštěstí začal pracovat na nesprávném konci. Trudy snášela jeho pitomosti s velkou dávkou trpělivosti, ale když shledala, že se tuží někde kolem jejího levého ucha, bylo to na ni moc. S pronikavým zaječením ho kousla do zadní nohy a Cedrik vyděšeně odletěl.

Potom na něj cenila zuby, kdykoli se přiblížil. Tenhle ženich se jí jasně zhnusil a já jsem se nedivil.

„Myslím, že toho má dost, paní Rumneyová,“ řekl jsem.

V každém případě jsem toho měl dost já a chudák paní Rumneyová taky, soudě podle jejího rychlého dechu, ruměnných tváří a mávajícího kapesníku.

„Ano… ano… myslím, že máte pravdu,“ vyčerpaně odpověděla.

Takže Trudinku odvedli domů, a to byl konec Cedrikovy kariéry chovného psa.

Tahle poslední epizoda mě přesvědčila. Musel jsem si promluvit s paní Rumneyovou a za několik dní jsem se zastavil U vavřínu.

„Možná si myslíte, že mi do toho nic není,“ řekl jsem, „ale já si skutečně nemyslím, že Cedrik je pes pro vás. Lépe řečeno, hodí se k vám tak málo, že vám narušuje život.“

Oči paní Rumneyové se rozšířily. „Ano… někdy je to problém… ale co navrhujete?“

„Myslím, že byste si měla pořídit jiného psa. Možná pudla, nebo corgiho – něco malého, něco, co byste mohla ovládnout.“

„Ale pane Herriote, v žádném případě bych nemohla nechat Cedrika utratit.“ Ve vteřině měla oči plné slz. „Mám ho opravdu ráda, přestože… přese všechno.“

„Ne, ne, samozřejmě že ne!“ řekl jsem. „Mám ho také rád. Je to hrozný dobrák. Ale myslím, že vím, jak na to. Proč by si ho nemohl vzít pan Con Fenton?“

„Con…?“

„Ano, ohromně Cedrika obdivuje a Cedrik by se u toho starého pána měl dobře. Má za chalupou nějaké pole a kousek louky a chová pár zvířat. Cedrik by mohl běhat, jak by si přál, a Con by ho vždycky přivedl, až by přišel zahradničit. Viděla byste ho třikrát do týdne.“

Paní Rumneyová na mě mlčky hleděla a pak jsem viděl, jak se její obličej rozjasňuje úlevou a nadějí.

„Víte, pane Herriote, zdá se mi, že by to takhle docela dobře šlo. Ale víte určitě, že by ho Con chtěl?“

„Vsadil bych se, že ano. Starý mládenec jako on musí být opuštěný. Trápí mě jenom jediná věc. Obvykle se setkávali jenom venku a nevím, jaké by to bylo, až by spolu byli uvnitř a Cedrik by začal… s těmi svými potížemi…“

„Ale myslím, že tohle by bylo v pořádku,“ skočila mi paní Rumneyová do řeči. „Když odjíždím na dovolenou, Con se o něj vždycky stará týden nebo čtrnáct dní a nikdy se nezmínil o… něčem neobvyklém… v tom smyslu.“

Vstal jsem. „To je tedy výborné. Být vámi, promluvím si se staroušem okamžitě.“

Paní Rumneyová mi zatelefonovala za několik dní. Con skočil po možnosti vzít si Cedrika a oba dva byli spolu šťastni a spokojeni. Paní Rumneyová si vzala k srdci mou radu a koupila si štěně pudlíčka.

S novým psíkem jsem se seznámil, když mu bylo šest měsíců a jeho paní mě požádala, abych mu ošetřil ekzém. Seděl jsem v krásném pokoji, hleděl jsem na paní Rumneyovou, klidnou, půvabnou, upravenou, s malým tvorečkem odpočívajícím jí na koleně, a nemohl jsem se ubránit pocitu uspokojení nad tím, jak se to k sobě všechno hodí. Vysoký měkký koberec, dlouhé sametové záclony, křehké stolečky obložené vzácným porcelánem a miniaturkami v rámečcích. Tady nebylo místo pro Cedrika.

Chalupa Cona Fentona byla vzdálena necelý kilometr a cestou zpátky do ordinace mě najednou napadlo zastavit se u jeho dveří. Starý pán mi otevřel, když jsem zaklepal, a jeho velký obličej se rozzářil potěšeným úsměvem, sotva mě zahlídl.

„Pojďte dál, mladý pane!“ volal svým zvláštním nosovým hlasem. „Sem rád, že vás vidím!“

Sotva jsem vstoupil do malého obývacího pokoje, psí chlupatec se na mě vrhl. Cedrik se nezměnil ani o píď a cestu k polámanému křeslu vedle krbu jsem si musel vybojovat. Con si sedl proti mně, a když boxer skočil a začal mi lízat obličej, klepl ho přátelsky pěstí do hlavy.

„Sedni si, ty starej troubo,“ zabručel láskyplně. Cedrik se šťastně a spokojeně položil k jeho nohám na potrhanou krbovou předložku a zbožňujícíma očima pozoroval svého nového pána.

„Víte, pane Herriote,“ hovořil Con, zatímco plnil svou fajfku podezřele vyhlížejícím tabákem, který předtím rozkrájel, „jsem vám vopravdu vděčnej za to, že jste zařídil, abych dostal tohodle krásnýho psa. Je to vopravdu pan pes a neprodal bych ho za žádný peníze. Lepšího kamaráda by si nemohl přát žádnej člověk.“

„No to je báječné, Cone,“ řekl jsem. „A vidím, že se tomuhle velikému klukovi daří výborně a že je tu šťastný.“

Starý pán si zapálil lulku a k nízkým zčernalým trámům stropu stoupaly mraky ostře páchnoucího kouře. „Jo jo, dyť von je skoro pořád venku. Takovejdle silnej pes si potřebuje vylejt energii.“

Ale v tuto chvíli si Cedrik zřejmě vyléval něco jiného, protože do smradu z lulky pronikl známý puch. Con vypadal, že si toho nevšímá, ale mě to v malém, uzavřeném prostoru zcela překonávalo.

„Inu, víte,“ lapal jsem po dechu, „jenom jsem se chtěl na vteřinku podívat, jak se vám tu spolu daří, a musím už jít.“ Spěšně jsem vstal a vrávoral ke dveřím, ale aroma mě sledovalo jako vlnobití. Když jsem šel kolem stolu, na kterém ležely zbytky jídla, spatřil jsem pravděpodobně jedinou ozdobu chalupy – popraskanou vázu s nádhernou kyticí karafiátů. Zde se mi naskytl únik a vnořil jsem nos do křehké vůně květin.

Con mě souhlasně pozoroval. „Jo, sou to moc krásný kytky, viďte, že jo? Pani vod Vavřínu mi dovolí, abych si vzal domů, co se mi líbí, a karafiáty mám nejradši.“

„Ano, můžete se takovými karafiáty chlubit.“ Pořád jsem měl nos mezi květy.

„Jenom jedna věc mi vadí,“ pravil starý pán zadumaně. „Že je nemůžu docela vocenit.“

„A pročpak ne, Cone?“ Několikrát zabafal z faječky. „Slyšíte přece, že mluvím trochu divně, né?“

„Ne… ne… ani ne.“ „Ale jo, samo sebou že jo. Mám to už vod tý doby, co sem byl malej kluk. Voperovali mi v nose polypy a něco se nepovedlo.“

„Ale to mě mrzí,“ řekl jsem.

„No, nejni to nic vážnýho, ale v jednom mě to poznamenalo.“

„Chcete říct…?“ Začalo mi svítat, jak se našel muž a pes a proč byl jejich vzájemný vztah tak dokonalý, i v čem tkvěla jistota, že jejich budoucnost je šťastná. Připadalo mi to jako osud.

„Jo,“ pravil starý pán smutně. „Já vůbec nic necejtim.“