Nesouhlasím s dělením na dobré a zlé myslivce

Měl jsem o tom nedávno rozhovor se svým švagrem, kovaným myslivcem od mládí. Samozřejmě jsem zase musel vyslechnout argumenty, jak se myslivci o zvěř starají, jak jim tam v zimě nosí jídlo do krmelců, bla, bla, bla. Je to jako v té pohádce O perníkové chaloupce. Ježibaba sotva krmila Jeníčka a Mařenku jen proto, aby je vykrmené a nasycené odvedla zase domů. Na mou námitku, že stejně tu zvěř jednou zastřelí, sice připustil, že ano, ale jen staré, nemocné kusy nebo když se tzv. „přemnoží“ a „škodí“. O čemž rozhoduje on. Sám sebe vidí stejně jako své druhy jako jakési „čističe lesa“. To zní rozumně, že? Jenže pak jsme vypili několik skleniček a on začal vyprávět, jak ho pozvali kolegové na safari do Jižní Afriky. Měl i obrázky na svém notebooku.

Ty snímky byly úžasné, africká příroda je překrásná. Jenže pak se objevil snímek jeho samotného s kulovnicí v ruce nad zabitým impalu, pak další nad zabitou antilopou... a ještě jeden nad kudu. Jo, lovecká farma. Chovají tam zvířata na odstřel. Humánně. Je to podobný eufemismus jako humanitární bombardování. Ukázalo se, že proto tam vlastně jel. Aby mohl odprásknout zvíře, které dosud nikdy nezastřelil. Jestli bylo „přemnožené“ či „nemocné“ nebylo až tak důležité. Bylo chováno na odstřel pro slabochy, kterým zabít neškodného tvora dělá moc dobře.

Ani v Africe si můj švagr neodpustil trofejní snímek v typické pozici vítězného lovce. Myslivci mají nad zabitým zvířetem celý složitý rituál, ze kterého se chce jednomu zvracet.

Mimochodem nabídek na lovecké safari v JAR je na internetu plno i v češtině (v angličtině ještě více), zdá se, že černoši si z toho udělali dobrý byznys. Jedna ze stránek začíná takto: Lov je dobrodružství. Lov je adrenalin a napětí. Zvlášť uprostřed africké divočiny. Pokud toužíte zažít na vlastní kůži atmosféru lovu na savaně či v buši, jste u nás správně. Dle vašich přání vybereme vhodný lovecký revír s dostatkem zvěře a širokou nabídkou loveckého vyžití.

Pro doplnění: Zde jsou zážitky jednoho účastníkja safari uveřejněné v časopise Myslivost.

Podobné nabídky se objevují i v časopisech pro myslivce jako například zde. Inu, pořadatelé vědí, koho to nejspíše zajímá. V časopisech pro ženy podobnou nabídku sotva najdete.

Mezi zabíjení ze sportu patří i rybaření. Já vím, je skvělé vyrazit na ryby, sedět někde na břehu vodního toku nebo se jím brodit s udicí v ruce. Velmi to uklidňuje nervy. Mezi velké rybářské nadšence patřili Ernest Hemingway, Jan Werich či Ota Pavel a našly by se stovky dalších. Jaksi nikdo z těchto jistě velkých mužů nemyslel na utrpení, které svou „zábavou“ chytaným tvorům způsobují. Že jejich zábava má za následek smrt neškodných tvorů, které je nijak neohrožovali. Tenkrát se to tak nebralo.

A výmluva není ani to, že rybáři někdy kořist zase pustí zpátky do vody. Viděli jste rybářský háček? Má vratiháček, aby se z tlamičky nevysmekl. Jen si zkuste propíchnout rybářským háčkem ret a pak ho zkuste vyndat. Tam jde háček celkem lehce, je ostrý. Zpátky velmi těžko. Bez velkého poranění a vytržení kusu masa to prostě nejde. Takže i rybář „humanista“ rybu strašlivě poraní, než ji vrátí do vody. A to nemluvě o tom, že takto poraněná ryba nebude moci zřejmě delší dobu přijímat potravum jestli vůbec někdy.

Jsem si jist, že někdo připomene jatka a vůbec chovná zvířata na velkofarmách. To je samozřejmě také problém, snad ještě větší než myslivci a sportovní lov, ale o tom jindy.