Interview s Kleopatrou

Obrázky jsou klikací

Tehdy jsem udělal chybu. Veden obavou, jak zvládnu svou alergii na kočky, jsem ji před odjezdem do Kanady přenechal jedné pražské rodině. Ubíhaly měsíce, ale mně se nedařilo na ni zapomenout. Při své další návštěvě v létě minulého roku jsem pak Kleopatru za těžké peníze vykoupil zpátky. Od července minulého roku je tedy Kleopatra u mě v Kanadě. Divná věc: navzdory každodennímu kontaktu moje alergie na kočky postupně vymizela sama. :)

A jak se tedy má Kleopatra? Myslím, že ji pobyt zde svědčí. Udělal jsem s ní takový malý interview.

Jak se máš, Kleopatro?

Ujde to. Prvých 14 dnů mě pániček držel striktně doma. Naštěstí jsem adaptabilní a vlídná, tak jsem se ven ani moc dostat nesnažila. I přesto, že jsem uliční kočka a jsem zvyklá být více venku. Pak mě postupně pouštěl ven častěji. Po měsíci nechal otevřené okénko a já mohla ven kdykoliv. Musím říct, že jsem to nezneužívala. Chodila jsem ven vyřídit si své kočičí záležitosti. Například jsem musela vysvětlit ptákům a myším na zahradě, že teď tady vládnu já. Také jsem jich par páničkovi přinesla až domů, aby měl z toho také něco. A věřili byste, že se mu to nelíbilo? Několikrát jsem mu přinesla do sklepa čerstvě zakousnutou myš, a co myslíte, že udělal? Snědl ji snad, jak se na obdarovaného sluší? Vůbec ne! Vyhodil ji! To mě trošku urazilo. Myslela jsem si, dobře, třeba mu budou chutnat ptáčci. Na zahradě jsem chytila krásného modrého, myslím, že mu říkal Blue Jay nebo tak nějak. Začal křičet, jako bych zakousla jeho a ne toho blbého ptáka. Vzal mi ho a celý den se mnou nemluvil.

Ještě jednou jsem ho chtěla potěšit – tentokrát malým králíčkem. Ale nepřinesla jsem mu ho celého, jen hlavu a kousek trupu. Pravda, trošku se při tom ušpinil koberec dole ve sklepě, když jsem ho porcovala, ale to jinak nejde.

A zase to bylo špatně, vůbec ho to nepotěšilo! Králíčka vzal a vyhodil. Nevděčník jeden! A koberec potom dlouho čistil nějakou smradlavou vodou. Fuj, už mu nic nepřinesu. Tak jsem od té doby lovila myši jen venku a také jsem je venku sežrala. Celé!

Co psi, bála ses jich?

Psi? Jací psi? Tihle ratlíci? Pche! Becky, to je ta mladší, co vypadá jako jezevčík s jedním uchem legračně dolu, mě občas zlobí. Myslí si, že jsem srna nebo co a staví mě jako lovnou zvěř. To se celá našpanuje a ztuhne a sleduje mě očima – jen-jen skočit. Ale stačí jí dat facku tlapkou a mám klid.

Lady – to je takový miláček. Skoro jako moje kočičí máma. Je kliďas, takže snese, když jí projdu pod tlamou a ocasem lechtám na bradě. Akorát uhýbá, ale nekousne, kdepak, to já poznám. Je to už stará dáma, neslyší a většinu dne prospí. Tak z té strach nemám vůbec. Škoda, že si se mnou nechce hrát.

Co děláš venku kromě lovení králíků a Blue Jay?

Honím veverky. Lezu. Lezu všude, kde se dá i nedá. Ploty – to samozřejmě není vůbec nic, to já neuznávám. Někdy, když mě to popadne, lezu i na stromy. A pořádně vysoko, až nahoru. Mají tam na konci zahrady vrbu starou mnoho kočičích generací. Tak na tu jsem onehdy vylezla až vysoko do koruny.

A nebojíš se dolů?

Dolů? Kdepak! Na to mám takovou fintu, co mě naučily vesnické kočky u nás v Čechách. Tady to nikdo nezná, tak pániček čuměl, když jsem mu to poprvé předvedla. Začnu slézat hlavou dolu. Drápky mi ale kloužou, jakmile je kmen příliš kolmo. Místní kočky v tom okamžiku padají nebo zůstanou nahoře a čekají, až je někdo sundá. Já se dokážu ve vzduchu přetočit, takový kotrmelec, a pak hlava nahoře, ocas dole, jak je pro slušnou kočku zvykem, couvám po kmeni, až jsem dole.

Hm. To zní dobře. A co jídlo, co máš ráda?

Tak nejraději mám syrovou rybu. Tu zbaštím i bez chleba kdykoliv. Mám ráda tresky a talapie a pangasia. Lososy moc ne. Ale pániček mi rybu dává jen několikrát týdně. Klidně bych ji mohla pořád. Ale on, že ne, že má pro mě konzervičky. No, zpočátku jsem je jedla, teď, když vím, že jsou i lepší věci, už moc ne. Vždycky jen čichnu a jdu pryč. Kolikrát se pániček zlobí, že jsem vybíravá. Jaké vybíravá? Neměl mi dávat ty ryby.

Kleopatro, proslýchá se, že jsi v očekávání, je to pravda?

Nebudu zapírat. Myslím, že jsem v tom. Stalo se to někdy mezi Vánocemi a Novým rokem; přišly na mne mé dny. To se pořád chci mazlit a při hlazení vystrkuji legračně zadek. A více mňoukám a vůbec jsem taková rozhozená. Venku zrovna bylo pod nulou, ale já musela ven, musela. Bylo to silnější než zima, silnější než cokoliv, co jsem znala. Pustili mě.

Objevila jsem se až večer. Hladová, promrzlá, ale jinak v pořádku. Druhý den se to opakovalo. Znovu mě pustili. Odpoledne jsem přišla – jako každá slušná holka – na zahradu představit svého muže. Ale ten hrdina vzal do zaječích, jak v domě otevřeli dveře. Kmitl sebou, přelezl plot na konci zahrady a byl pryč. Ani mi nestačil říct ahoj. Od té doby jsem ho neviděla. Tak ať!

Co ti řekli doma, když se ukázalo, že jsi v tom?

Radost z toho příliš neměli, přece jenom – je tolik nechtěných koček. Mluvili o nějaké sterilizaci, až prý porodím. Moc se mi to nelíbí. I my kočky máme sexuální život jako vy, lidi. Proč nám chcete dělat, co neděláte sobě?

Ale nakonec byl pániček rád. Prý „všechno zlé je i k něčemu dobré.“ A říkal, že měl hodně psů a koček, ale všechny dospělé, z útulků. Ještě nikdy neměl doma malá koťátka. Tak teď si to užije.

A poslední otázka, kdy to čekáš?

Podle člověčího kalendáře někdy kolem 25. února. Pániček určitě bude informovat. A říkal, pokud by si někdo chtěl u něj zamluvit koťátko, ať mu dáte vědět. Koncem května budou k adopci. A teď už musím vážně jít zkontrolovat na zahradě veverky.

Děkuji za rozhovor

Mňau!