Svědectví

„Neberte mi ho prosím!“ volala matka, ale to už dozorce bral dítě a odnášel ho několik metrů dál, kam na něj žena přikovaná k řetězu nedosáhla. Také dítě ihned dostalo svůj řetěz, bylo pohozeno do slámy na zem, kde dostalo napít mléka z lahve.

Pokud by projevilo nějakou slabost nebo nemoc, bylo by ponecháno smrti hladem. To se však stávalo zřítkakdy, prtože děti přes to, že vnímaly hned od narození hrůzu prostředí i zacházení, měly velkou vůli k životu, a taktéž dozorci je potřebovali udržet při životě, aby jim děti mohly později sloužit.

Bylo to důmyslné zařízení. Kombinace pracovního a vyhlazovacího tábora. Kdo z vězňů přežil několik let tvrdé práce a hrubého zacházení, stejně na konci, když onemocněl nebo už nemohl dál pracovat, toho čekal vyhlazovací tábor. Tam byli vězni převáženi v nákladních autech, a hned po příjezdu zabíjeni. Podřezáním, elektřinou nebo zastřelením.

Spousta vězňů věděla co je čeká na samotném konci, a také věděli kdy má jejich konec přijít, protože byli vrchními dozorci systematicky tříděni podle výkonnosti.

Někdy se stalo, že některý z vězňů utekl, a v takovém případě bylo okamžitě shromážděno několik bachařů, kteří měli za úkol utečence co nejrychleji chytit a přitáhnout zpět na jemu určenou pozici. Při takových akcích téměř vždy schytal uprchlík mnoho ran vším co bylo po ruce a někdy i elektrickým bičíkem.

V zimě bývaly děti „ubytovány“ venku, v otevřených dřevěných boudách, kde jich také každoročně několik umíralo na průjmy, podvýživu a kruté mrazy. Nejhůře na to však byly děti trpící na nemocné končetiny. Těm byla určena jedna dávka léčiv, a pokud jim toto nepomohlo, byly ponechány svému osudu. Když ležely celé dny, nemohouc se ani otočit na druhý bok, za pár dní se jejich zdravotní stav rapidně zhoršoval a pak následovala smrt. Tedy většinou. Někdy přežívaly celé týdny. A nidko jim nepomohl. Dokonce ani k rychlé a bezbolestné smrti. Tedy nemyslete si, že dozorci byli úplní netvoři, že by nebyli ochotní zabít malé dítě, když trpí. Ale bohužel neměli dostatek peněz na „humánní“ usmrcení, které bylo v těchto případech nařízeno z hůry.

Zajímavé je, že v tomto systému, byly ženy hodnotnější než muži. Ženy totiž rodily děti podle plánovaného rodičovství a umělého oplodnění, a navyšovaly tak „živý kapitál“. Muži naopak byli více schopní odporovat režimu a proto většina znich byla totálně uvězněna na dvou metrech čtverečních, anebo se již jako malí chlapci posílali na smrt.

Dozorci samotní nebyli všichni zlí. I když je pravda, že se (jako všude) našli tací, kteří svou moc nad vězni používali k vybíjení svých osobních problémů, nebo vězňům ubližovali jen pro zábavu.

Ti ostatní, byli zkažení svým okolím a pracovní náplní, která je dříve či později všechny přiměla páchat zlo na nevinných živých bytostech.

Závěr:

Výše popsané události se opravdu odehrály a dějí se pořád. Všude kolem nás. Jen si toho málokdo všímá.

V pravém smyslu zde byly použity krycí názvy pro zvířata chovaná pro hospodářské účely (ženy – krávy, muži – býci, děti – telata).

Je to moje přímé svědectví z jednoho zemědělského družstva, kde jsem pracoval, a více či méně jsem se na tom všem podílel. Bohužel takto to chodí ve velké většině farem, statků a vepřínů.

Otázkou zůstává: Proč? A odpovědí je: Maximalizace zisku.

Problém vyvstává ovšem i pro ty, kteří neberou zvířecí život jako jejich starost, neboť by jsme se za velmi krátkou dobu mohly dočkat (znovu) do stejné situace, v jeké se nyní nacházejí zvířata. Už to tu přeci bylo. Jsme opravdu tak vyspělí a uvědomělí, že nedovolíme, aby se to globálně zopakovalo?