Argentinská doga – víc než jen pes…

Nebudu se ani tak moc zabývat pořadem, který se pro mě stal impulsem k napsání tohoto článku. Jen ve stručnosti: Postpuberťák si pořídil „drsného psa“ prý hlavně proto, aby mu na zahradě „hlídal auto za čtvrt mega“. Frajer evidentně nikdy o výcviku psů neslyšel, neznal základní povely a způsob komunikace, a jeho vztah k Albertovi je asi obdobný jako k tomu „autu za čtvrt mega“. Albert samozřejmě patřičně využíval svou intelektuální převahu a vědom si své síly, dával nelibost najevo zatím jen vrčením. Každý, kdo plemeno argentinské dogy (AD) trochu zná, určitě nevěřícně zakroutil hlavou, když slyšel, že Albert žije pod jednou střechou s několika kočkami. Matku Albertova „pána“ měl Albi naprosto „na háku“ a ostentativně to dával najevo. Závěr veterinářky, že pokud rodina nezmění k Albertovi svůj přístup, bude za rok „na utracení“, byl smutnou korunou celého „zábavného“ pořadu. Kdo chce, ať se na pořad podívá v archivu, více se o něm již rozepisovat nebudu.

Argo

Arga mám od dvouměsíčního štěněte (v létě mu bylo pět let) a troufám si říct, že o tomto plemeni, stejně jako o psech a jejich způsobu myšlení, vím poměrně dost. Často jsem schopen zachytit Argovu myšlenku dřív, než ji stihne realizovat, a vím, že stejně dobře má Argo přečteného mě. Kolikrát mě nenápadně sleduje, jestli na něj ještě koukám, a jestli tedy právě vyřčený zákaz stále platí.

Můj předchozí pes byl rotvajler Thor, kterého si – stejně jako i Argoše – pořídila má tehdejší přítelkyně a já nebyl dost přesvědčivý na to, abych ji to rozmluvil. Po celý svůj psí život byl Thor neuvěřitelně hodný a poslušný pes. S nevyčerpatelnou radostí plnil povely, nepotřeboval motivovat pamlsky, největší odměnou pro něj bylo, když mohl páníčkovi udělat radost. Když jsem Thora poprvé – jako půlroční štěně – uviděl, měl jsem z něho rozporuplný pocit. Vůbec nevypadal jak rotvajler, ale spíš jak přerostlý jezevčík s dlouhýma nohama. Veterinář mé tehdejší přítelkyni řekl, že Thoreček má minimální šanci na přežití, že je prolezlý škrkavkami (nebo čím to bylo). Přesto jsme jej odčervili a snažili jsme se mu maximálně věnovat. Thor byl nesmírně vděčny a učenlivý – sedat, lehat, zůstávat na jakoukoli vzdálenost, chodit u nohy, aportovat – vše mu šlo dokonale. Na vycházkách v lese jsme měli problém ho donutit, aby se šel proběhnout – pořád chtěl chodit vedle nohy. Nejraději měl, když jsem vzal kolo a on běžel vedle mě. Jezdili jsme takhle spolu kolem řeky Odry a Ostravice a vždy, když jsme přijeli domů, byl na Thorově tváři blažený úsměv. S oblibou v noci provokoval ostatní psy v ulici, aby začali štěkat. Párkrát zaštěkal a čekal, až se všichni ostatní rozštěkali. Když štěkot utichl, Thoreček zase blafnul a vše začalo nanovo. Dokonale také imitoval sanitku. Když začal „houkat“, věděli jsme, že do půl minuty uslyšíme sirénu…

Thor

Po necelých dvou letech jsme se museli přestěhovat z ostravského domku se zahradou do pražské garsonky a Thora si vzala moje sestra. I jí poslouchal na slovo a dál projevoval svou radost. Nejraději měl, když ho v létě vzali k rybníku. Vloni na podzim ale začal mít zdravotní problémy. Napadal na zadní nohy, přestával slyšet a začal být nebezpečný pro své okolí. Bez jakéhokoli varování se ohnal a kousnul. Musel i doma být s náhubkem a dva veterináři jej odmítli ošetřit – nenechal je na sebe sáhnout. I po lidech, které měl rád, se byl schopen z ničeho nic ohnat a hned nato se tvářit, jako by se nic nestalo. Nakonec se sestra nechala veterinářem přesvědčit, že i pro Thora bude nejlepší, když se nechá uspat. Na jaře jsem s ní jel na veterinu. Thor byl tentokrát klidný (možná to bylo několika diazepamy, které mu sestra předtím dala do žrádla). V ambulanci jsem ho držel a naposled hladil po jeho huňaté srsti, když mu veterinář dával uspávací injekci. Jaké to je, když vám milovaný pes naposled vydechne pod rukou, si umí představit jen ten, kdo to zažil. Společně se sestrou jsme mu vykopali důstojný hrob, ve kterém jsme ho pohřbili.

Ale zpět k Argovi. Jak už jsem psal dříve, dovezl jsem ho z vesničky u Znojma na pražskou Zbraslav jednou v noci. Vůbec mu nebylo smutno po jeho psí mamince – choval se suverénně. Už když jsem ho poprvé vypustil z auta, naprosto bezstarostně ňufal po okolí. Nezapomenu také na to, jak mi tenhle šestikilový pidipejsek sebral z ruky kus chleba a s očividnou samozřejmostí si ho odnesl. Hodně se divil, když jsem po něm okamžitě skočil a za důrazného kárání mu chleba sebral. Už při prvních pokusech o výcvik jsem věděl, že tohle bude úplně jiná kategorie než Thor. Měl jsem o AD nastudováno mnoho materiálů, takže mě to až tak nepřekvapilo.

Pokud si vezmete štěně AD do bytu, musíte být připravení na to, že v době své psí puberty zdemoluje, co se mu dostane pod čenich. Argošek tak překousal několik elektrických šňůr, rozhryzal spoustu plastových věcí včetně rychlovarné konvice, vyrval z podlahy lino, několikrát rozházel po celém bytě odpadkový koš nebo „přesadil“ několik kytek,… Tohle demoliční období trvalo asi půl roku a bylo to peklo. Zkoušeli jsme to s ním po dobrém i po zlém, nepomáhalo nic. Naopak – Argošek, pokud se to na něm zkoušelo po zlém, dělal naschvály… Když mu byl asi rok, demoliční období samo odeznělo. Asi nejlepší efekt mělo, když jsme s ním po tom, co něco udělal, přestali mluvit a ignorovali ho. To byl pro něj největší trest. Dalším projevem dospívání bylo „utíkací“ období.

Denně jsem s Argem trávil mnoho hodin na dlouhých procházkách po zbraslavském okolí. Při tom jsem se ho snažil cvičit. V „Borovičkách“ se potkával s mnoha psy a se všemi si krásně vyhrál. V necelém roce jsem s ním absolvoval základní kurz na zbraslavském cvičáku. Když jsem hned na první lekci cvičiteli řekl, že Argoš na přivolání přijde jen, když za to něco dostane, řekl mi: „Pusť ho…“ – „Ale on si hned bude chtít hrát s ostatními psy,“ oponoval jsem, znaje Argoška. Jak jsem ho pustil, běžel samozřejmě i s vodítkem pryč. „Přivolej ho,“ zavelel instruktor. „Argo, ke mně!“ Nic. „Argo, ke mně!!!“ – „Dost. Pes tě musí poslechnout na první zavolání,“ okřikl mě a běžel za nic netušícím Argem, který očuchával cosi u plotu. Chytil ho za vodítko prudce s ním zasmýkal. Poté ho pustil, Argo na něj nechápavě zíral. „Teď ho přivolej!“ – „Argo, ke mně!“ A Argošek šel okamžitě ke mně a koutkem oka stále ještě nechápavě pozoroval instruktora. „Pochval ho a dej mu pamlsek.“

Nejraději měl Argo závěr cvičení, když se všichni rozestoupili dokola, cvičitel uprostřed práskal bičem a společně s pomocníkem s hadrovým peškem v ruce chodil od jednoho psa k druhému. Někteří psi se začali schovávat za své páníčky, jiní opatrně vrčeli a na peška útočili až ve chvíli, kdy jim s ním pomocník mával před čumákem. Argoše jsem sotva udržel na vodítku, nechtěl čekat, až na něj přijde řada a rovnou šel po peškovi. Když se do něj zakousl, nechtěl pustit…

Každému, kdo si AG pořídí, bych velmi důrazně doporučil aspoň základní výcvik absolvovat. Z argentinské dogy – pokud se jí nebudete věnovat denně a velmi důsledně – nikdy neuděláte dokonale poslušného psa. Na to jsou tito psi příliš inteligentní, tvrdohlaví a hlavně hrdí. Spíš jde o to, že se páníček naučí dávat psovi povely srozumitelně. Aby vznikla mezi pánem a psem důvěra, aby pán věděl, že mu pes rozumí, a aby si pes byl jistý, že to s ním páníček myslí vždy dobře. Myslím, že osobně dokážu velmi dobře odhadnout, na co Argo zrovna myslí. Poznám na něm, když má „utíkací“ a „lovecké“ choutky, když se něčemu diví, když se raduje, chce si hrát nebo naopak nemá na nikoho náladu. Argo je opravdu náladový – někdy přijde a vynucuje si hlazení a drbání, jindy kolem člověka projde, jako by ho neviděl. Ale abych šel dnes s Argem do lesa na volno, jako v době, kdy byl štěně, to už si bohužel netroufnu. Lovecký pud je u něj silnější než výcvik a pokud ucítí stopu, nic ho nezastaví. Možná myslivec s brokovnicí, ale to riskovat nechci.

Mám sice takové univerzální zaklínadlo, kterým dokážu Arga většinou přivolat: „Argo, něco pro tebe mám…“, ale ani to není všemocné – lovecké pudy jsou silnější. V knize Argentinská doga – mazlíček nebo zabiják se na jednom místě píše něco v tom smyslu, že AD postupně vyhubí všechno živé zvířectvo ve svém okolí. Samostatnou kapitolou jsou kočky, které Argo bytostně nenávidí a je schopen kvůli nim i lézt po stromě. Několikrát také ulovil myš, jednou krtka.

Argo si moc dobře uvědomuje svou sílu a díky tomu má velmi vyrovnanou (byť extrémně tvrdohlavou a někdy i dost arogantní) povahu. Třikrát ho napadl jiný pes. Poprvé, když si chtěl jako asi půlroční štěně hrát s velmi dominantním ridgebackem. Ten měl tenkrát naštěstí košík, tak to skončilo natrženým uchem, ze kterého valila krev. Já – tehdy na smrt vyděšený – jsem běžel s Argem domů a hned k veterináři, zatímco on si z toho vůbec nic nedělal. Mimochodem – návštěvy veterináře má Argo hrozně rád.

Podruhé to bylo na Nový rok 2007. Šel jsem s ním tehdy na ranní vycházku mezi poli za Horními Počernicemi. Vždycky jsem měl rád novoroční ranní vycházky, kdy všichni dospávají masové silvestrovské veselí. Argo byl na volno a měl kožený náhubek. Proti mně šel pán s německým ovčákem. Už jsem nestihl Arga přivolat a ten se na něj šel podívat. Je to provokatér – nikdy nezaútočí první, ale jakmile na něj nějaký pes vystartuje, hned by se rval. Argo přišel k vlčákovi a postavil se vyzývavě před něj. Ten na nic nečekal a zakousl se mu do nohy. Argo se ještě snažil dostat vlčáka pod sebe, ale v tu chvíli jsem se je už snažil roztrhnout. Pán měl naštěstí ovčáka na vodítku, takže se nám to nakonec podařilo. Po natrženém uchu od ridgebacka má tak Argo další zvláštní znamení – nepatrné jizvy na pravé přední noze – od počernického ovčáka.

Třetí případ byl maďarský ohař mé nastávající tchýně. Jako štěně si s Argem hrál, ale pak se rok neviděli a on ve strachu na Arga zaútočil. Jammiekovi se nestalo nic – Argo ho chtěl jen pacifikovat „pod sebe“. Sám si ale odnesl pár kousanců, po kterých následovala další návštěva veterináře.

Pokud si chce někdo pořídit AG na hlídání, rozhodně bych mu doporučil jiné plemeno (německý ovčák, rotvajler, dobrman,…). Před pouličními výtržníky vás (a vaše děti) Argošci určitě ochrání (zažil jsem dvě příhody s opilci, kdy mě Argova reakce velmi mile překvapila – v okamžiku z něj byl strachbudící obránce), ale neumím si ho dost dobře představit, jak by chytal třeba zloděje. Takhle kdyby mu chtěl zloděj ukrást misku se žrádlem, to by asi dopadl špatně, ale jinak by si s ním buď šel hrát, nebo by na něj zaštěkal a šel si po svém.

Musím ale přiznat, že jsem nikdy nepoznal inteligentnějšího psa, než je Argo. Dokonale rozumí, co se po něm chce, umí perfektně zhodnotit situaci a vše využít pro svůj prospěch. Když zjistí nějakou vaši slabinu, využije ji a neustále bude zkoušet, co ještě si může dovolit. Už nevím, kdo mi to poradil, ale od malička jsem mu čas od času sáhl do misky se žrádlem. Kdykoli měl tendenci zavrčet, odstrčil jsem ho, vynadal jsem mu a misku na chvíli odebral, aby si uvědomil, že na mě vrčet nesmí. Vlastně v jednom případě může – když si spolu hrajeme, ale to je „jen jako“.

A rada na závěr? Nejdůležitější je si uvědomit, že pořízením temperamentního psa do rodiny, na sebe člověk bere zodpovědnost za jeho život na několik nemálo budoucích let. Pravidelné dlouhé procházky, sem tam nějaký problém s útěkem, se zdemolovanými věcmi, se sousedy, kteří právě viděli v televizi, jak jsou „bojoví psi“ nebezpeční… Pes se také nedá „vypnout“ a odložit – venčit chce za každého počasí. To vše a mnoho dalšího je třeba vzít v potaz.

Odkazy:

• Polepšovna mazlíčků - 1. díl – Albert
• Polepšovna mazlíčků: 1. epizoda Albert
• Nová reality show má napravovat zlobivá zvířata
• DOGO ARGENTINO
• Argentinská doga (Dogo Argentino)
• Argo – „bojový“ pes