Tlapky v soli

Intenzivní solení je tady ve městě, kde žiji, už mnohaletý problém. Jakmile začne ve vzduchu poletovat sníh, a věřte, že stačí jen tu vločka, tam vločka, jakmile teploty klesnou k nule, vyrážejí do ulic posypové vozy. Někdy si myslím, že solní sypači mají jakousi perverzně zvrácenou radost z toho, že mohou škodit. Ale nejspíše ne. Nejspíše o tom nevědí. Netuší. Nemají odkud. Ve škole se chemie dávno nevyučuje. Nejspíše má město každou zimu povinný plán spotřebovat na chemickou údržbu komunikací x desítek či stovek tisíc tun soli, protože švagr tajemníka starosty vlastní firmu produkující sůl, a musí plán splnit za jakoukoliv cenu.

Nikdy jsem nepochopil logiku toho počínání. Na začátku možná stál dobrý úmysl – sněhu je moc, je třeba se ho zbavit. Chemický proces rozpouštění soli je mírně exotermní reakce, při rozpouštění se vyvíjí nepatrné teplo. Jsou-li teploty pod mínus pět stupňů je solení zcela neúčinné, sůl se nerozpouští a zůstává v krystalické podobě na komunikaci. Při vyšších teplotách se sice rozpouští, ale vzniká ošklivá prosolená, kašovitá, mazlavá (a klouzavá!) břečka a trvá dlouho, než z komunikace zmizí.

Ale sůl je levná, tak proč to nevyužít, že? Podporuje to kanadskou mentalitu – prášky na všechno. Plevel na zahrádce? Prášek. Tráva není dostatečně zelená? Další prášek. Sníh na cestě? Prášek. Na všechno prášky. Na místo tvrdší práce odplevelení zahrádky použijeme chemii. Namísto odklízení sněhu jej posypeme a on zázračně zmizí. Bezpracně.

Od pozdního podzimu do časného jara, tedy často do poloviny dubna, vyjíždějí posypové vozy a sypou a sypou. Nedávno jsem jeden míjel v protisměru na úzké silnici. Ani se neobtěžoval stáhnout sypač, takže mi ohodil boční dveře solí do výše oken.

Dříve jezdívaly posypové vozy jen po hlavních komunikacích. Úměrně s tím, jak se máme stále lépe, je teď čím dál častěji potkávám i na okrajových, nevyužitých a vůbec nevhodných cestách.

Není třeba říkat, jak velmi tím trpí karoserie vozů. Sůl, i když je pH neutrální, je přeci jen korozivní, a materiál, který by jinak vydržel léta, pod nápory solí ve vlhku reziví a rozpadá se.

Jak se prosolený sníh rozpouští při teplejším počasí a při dešti, dostávají se tisíce a desetitisíce tun solí do půdy a odsud jsou splachovány do podzemních vod. Jako hnojivo je sůl nevhodná, rostliny a tráva podél silnic spíše trpí. Nakonec končí sůl v jezeře Ontario, ze kterého bereme pitnou vodu pro čtyřmilionové Toronto a přilehlé oblasti.

Odstranit z vody sodíkové ionty je technologicky náročný proces a myslím, že se to nedělá. S nejvyšší pravděpodobnosti ve vodě zůstávají. Tu vodu pak pijeme. Lékaři vám potvrdí, že nadměrné množství sodíku v organismu zvyšuje krevní tlak, vyvolává migrény, odvápňuje kosti a podporuje vznik rakoviny. To jsou objektivní fakta, co se týče zdraví nás, lidí. Ale co psi?

Že to není důležité? Že psi jsou jen psi? Kdo to říkal? Na svých každodenních procházkách jsem zjistil, že psům nevadí ani tak chlad, zima, mráz nebo déšť (ten vůbec ne), jako posolená plocha, po které musí nechráněnými tlapkami běžet. Jen si to zkuste. Zujte se a bosky utíkejte po zasolené silnici několik kilometrů. Uvidíte sami, jaké krásné boláky si na nohou vyrobíte.

V zimě nechodím se psy po normálních cestách a chodnících ve městě. Právě kvůli té soli.

Doposud jsem míval vybrané trasy, které se zasoleným cestám vyhýbaly. Mám tady v okolí tři takové trasy, všechny tři vedou parky a lesoparky. Přijedeme na parkoviště, otevřu dvířka, psi vyskočí a těch několik desítek metrů po zasoleném parkovišti až na lesní chodníček většinou zvládnou bez újmy.

Jenže i to se teď mění. Nějaká šílená hlava začala s perverzní rozkoší solit i cestičky v parku, které bývaly dosud čisté. Zjistil jsem to dnes při návštěvě místního parku zvaného Rododendron Garden. Máme tam za ta léta svou trasu. Projdeme parkem napříč, vyjdeme na jeho konci, pokračujeme vilovou čtvrtí (po v zimě vždy důkladně zasolené silnici) asi 200 metrů k jezeru a pak znovu dalším parkem podél jezera Ontario až k třetímu parku. Musíte vědět, že podél jezera buduje město cyklo-stezky a parky, což je jistě chvályhodné.

V parku bývají cesty projeté sněhovým pluhem, takže se jde pohodlně. Ale dnes jsem si všiml, že polovina všech cest je nejen rozhrnutá, ale i posypaná solí. Pečlivě jsme se těm stezkám vyhýbali, volil jsem raději okliku a jenom vrtěl hlavou nad tím nesmyslem.

Spojovací cesta mezi parky byla otevřena minulý rok, kdy město odkoupilo pruh pozemků u jezera od velké olejářské firmy a vybudovala tam zhruba kilometrovou cestu spojující dva parky. Je to příjemná procházka otevřenou krajinou, z jedné strany nízký porost, z druhé strany jezero, u kterého neodhlédnete druhého břehu, takže máte iluzi moře. Na začátku té spojovací cesty je cedule informující nás, že cesta není v zimě udržována. Dnes byla! Jedovatě zelené krystalky solí (poslední roky začali do posypové soli přidávat zelené barvivo, neptejte se mě proč, asi aby to vypadalo ekologičtěji) ležely všude. Šel jsem dále a čím více jsem se blížil k třetímu parku, tím jsem byl vzteklejší. Nebylo možno se tomu vyhnout.

Psi se zastavovali každých pár desítek metrů a lízali si tlapky. Nakonec jsem Lady vzal do náručí a chvíli nesl, ale po ujití zhruba 50 metrů jsem ji zase postavil na zem, přece jen je to cvalík. Becky to musela, chudák, projít celé, dva psy neunesu.

Vrátili jsme se z procházky předčasně. Psi si packy v autě stačili olízat, než jsme dojeli domů. Cestou jsem si uvědomil, že z těch tří bezsolných tras, které jsem si za ta léta vytipoval v okolí, jsou vlastně dvě už také zasolené. A já teď tady píši tuto filipiku proti fanatickému solení i když vím, že to je zbytečné, protože pokrok a lidskou tupost nelze zastavit.

Hodlám napsat ostrý dopis zastupitelství města ohledně toho přesolování, ale už teď vím, co mi odpoví. Magické slovo: bezpečnost. Město se snaží předcházet soudním přím, při kterých někdo uklouzne na náledí na veřejné cestě, zláme si hnáty a soudí pak provozovatele komunikace o miliony.

A protože nám vládnou bezmozky, nenapadne je, že na zledovatělé cestičky v parku by byl daleko vhodnější písek, škvára nebo popel. Tak se to sypávalo za komunistů, blahé paměti. Tyto posypové hmoty nejen že jsou levné (patrně levnější než sůl), ale jsou ekologicky mnohem čistší, zvířatům ani karosériím nevadí. Jako protiskluzový prostředek nemají konkurenci. První déšť pak komunikaci umyl, takže vše bylo bez následků na okolí. Kde jsou ty časy!

Zítra půjdu do posledního parku, který ještě není zasolen (alespoň minulý týden nebyl), ale jak vydržím do poloviny dubna, nevím.