Smutný osud jedné kočičky

Musím říci, že mně velice nepříjemně překvapil fakt, že kolem kočky procházelo spoustu lidí, ale nikdo neprojevil o její nepříjemný osud zájem. Maximálně se občas ozvalo „chudák kočka“ a lidé pokračovali v chůzi dále.

Podíval jsem se kočce do oči a hned jsem věděl, že nemam to srdce ji nechat tam ležet jako ti ostatní. Byl jsem kousek od svého domu a kousek vedle něj se nachází ústředí městské policie Brno. Vyrazil jsem tedy k centrále strážníku a službu konajícímu policistovi jsem celou nepříjemnou věc nahlásil.

Otočil jsem se a chtěl jsem již jit domů, ale po několika ušlých krocích jsem se zamyslel a řekl jsem si: „spousta lidi si na strážníky stěžuje, že jsou líni a neradi dělají nepříjemné věci. Co když tam za tou kočkou nikoho nepošlou?“ Také mně napadlo, že se třeba kočka může odplazit někam do kouta a oni ji nenajdou. Ještě děsivější byla představa, že by na kočku narazila nějaká banda opilých chuligánu – ono vždy se najdou zlí lidé. A tak jsem se vydal zpět ke kočce.

Když jsem k ni došel bylo na ni vidět, že již nemá sil se někam jinam plazit. Ležela namístě kňourala a měla smutné oči. A jak jsem tam stál dál a dal kolem chodili lidé, někdo sice občas kočku politoval, ale nikdo neprojevil zájem o její osud a bolest.

Až po chvíli šli okolo dva lidé alternativního stylu oblečení a ti se o osud kočky začali zajímat a zeptali se mně jestli bych jim s ni nějak nepomohl. S radosti nad jejich zájme o její osud jsem jim řekl, že jsem již vše hlásil strážníkům a že jsem se rozhodl radši tam počkat abych si ověřil, že ji opravdu přijedou pomoci. A tak jsme tam byli tři a všichni tři nadšení z toho, že se našel aspoň někdo kdo o kočičku projevil zájem.

Uplynulo zhruba 10-15 minut od chvíle co jsem celou věc hlásil na centrále strážníku a přifrčelo hlídkové vozidlo městské policie Brno. Vystoupil z něj policista a zeptal se jestli jsem to já kdo hlásil tu kočku. Řekl jsem ano a on se otočil a řekl do vysílačky několik slov. Jak jsem záhy pochopil hovořil s kolegou, který postupně propatrával celou ulici ve snaze zabránit tomu, že by si kočičky nevšimli.

Musím říci, že jsem byl z chováni městských strážníku velice mile potěšen. Byť je to jejich povinnost a jde o pouhou kočičku, ale stejně když slyšíte občas až neuvěřitelné vyprávěni o nevhodném chováni policistů a pak naopak vidíte, že byť jde o obyčejnou kočku, tak jednají rychle a precizně. Oba strážnicí byli z osudu kočičky stejně smutní jako my tři, ale přesto si myslím, že aspoň ta kočička pocítila, že ne všichni okolo jdoucí lidé jsou bez zájmu o její utrpení.

Je bohužel smutné, že za dobu co jsem stal u kočičky prošlo okolo přes 15-25 lidí, ale jen já a dva další projevili o její osud zájem. Ale nakonec tři lepší než nikdo, nebo ne?

A tak jsem hned po příchodu domů napsal tento krátký článek jako upomenutí pro ostatní.

Doplnění 3.6.2008 1:51

Rád bych te kočce pomohl sám, ale bohužel měla vnitřní zranění. Co se týče krve tak ji vytékala z pusy. No osobně z celé te situace nemám dobrý pocit. Osobně nevim kde bych v 22:30 našel v Brně otevřenou veterinu. Proto jsem radši čekal na strážníky. (To dlouho netrvalo zhruba 10-15 minut) Ti ji vzali do svého auta a centrala je odeslala nejspiše na nějakou otevřenou veterinu. Pokud mi to časově vyjde skusim se přes týden stavit na centralu strážníku a zeptat se na to jak to dopadlo. Jen mně mrzí, že ta kočka tam nejspiše ležela nejméně 1-2 hodiny a nikdo z kolem jdoucich s ni nic neudělal. A to je vcelku dosti vytižena ulice i v noci :-( Dobrou noc.

Článek vyšel na blogu autora.