Becky

Předevčírem večer mi přišel email, že Becky je na cestě do Vídně a že dorazí následujícího dne odpoledne. A ať prý jí čekám na letišti. Skoro jsem se zděsil. Skutečně jsem nečekal, že by to došlo tak daleko. Ale nedalo se už nic dělat. Musel jsem to říct i manželce, která do té doby o existenci Becky měla jen mlhavé tušení z několika narážek. Její zděšení bylo ještě větší než moje. První reakce byla striktně odmítavá. Do druhého dne se striktní odmítání změnilo na odmítání, do oběda na nevrlé mručení a po obědě už byla jakž takž smířená. Přesvědčil jsem ji, že za (a) po Bartovi máme mezeru, kterou naše druhá fenka Lady neumí vyplnit, protože je povahově jiná a tohle, co přijde, je napůl jezevčík, jako byl Bart, a také tak trošku vypadá. A za (b) dvěma psům bude spolu veseleji. Už ani nevím, jaké další argumenty jsem uváděl, ale odpoledne jsme oba zamířili na letiště.

Čekání na Becky na letišti. Na skle držím přitisknutý
papír se jmény pilotů.

Celý personál rakouského letadla čeká na svého
kapitána, který uvázl s Becky v celním prostoru

Letadlo mělo přistát v 15:10. Přistálo v 15:07. Čekali jsme u výstupní brány asi hodinu. Všichni cestující už byli dávno odbaveni. Personál letadla se shromáždil za bránou a čekal na svého kapitána, který s Becky beznadějně uvázl ve vstupním celním prostoru. Totiž přivést živé zvíře do Kanady není sranda ani pro kapitána rakouských aerolinií. Co všechno tam musel celním úředníkům vysvětlit, jsem se nedozvěděl, ale když se konečně vynořil, usmíval se a mával na nás. Poznal nás podle cedule s jeho jménem, kterou jsem držel před sebou. V přepravce jsem zahlídl psí oči a to byl můj první kontakt s Becky. Ale nebylo slušné věnovat se první psovi, tak jsem se tvářil, že to nevidím, a potřásl si srdečně s kapitánem ruku.

Byl to z Viliamovy strany podnik s velkým P. Kolik lidí v tom bylo zainteresováno, jsem nezjistil, a raději se ani neptal. Vím, že přesvědčil svého německého kamaráda Achima a ten zloboval rakouskou THS Tierhilfe Sueden e.v.). Po řadě pokusů přemluvit na letišti náhodného cestujícího, aby si vzal se sebou cizího psa do Kanady, se jim podařilo přesvědčit dva piloty rakouských aerolinek. A tak Becky cestovala protekčně – nikoliv v zavazadlovém prostoru, ale v kabině pro cestující! To jsme se ale dozvěděli až později.

Všechno prošlo celkem hladce, až na jednu drobnost. Musel zaplatit ze svého jakousi vstupní prohlídku v ceně 31 dolarů a nějakých drobných. „To není problém, samozřejmě vám to zaplatím“ a sáhl jsem po peněžence. A zděsil jsem se. Byla prázdná. Vzpomněl jsem si, že jsem se chtěl cestou na letiště stavit do banky, a úplně jsem na to zapomněl. Manželka neměla se sebou peněženku vůbec.

Trapas

Začal jsem se omlouvat. A že to hned zařídím, jen aby chvilenku počkal. Na terminálu jedna mezinárodního letiště Pearson přece jistě bude bankovní automat. Zanechal jsem manželku, aby zabavila pilota a rozběhl se hledat bankomat. Už jste někdy běželi plnou letištní halou s vědomím, že na váš výkon čeká celá posádka rakouského letadla, která má za sebou osmihodinový let a šestihodinový časový posun a nepřeje si nic jiného, než odjet co nejrychleji do hotelu? Už jste někdy přeskakovali zavazadla cestujících, prodírali se nezúčastněným davem? Mohl by z toho být docela dobrý sport. Nebo soutěž. Jako z udělání jsem žádný bankomat neviděl. Informace. Sláva, tam mi poradí.

„Prosím vás, kde je tady bankovní automat“, vyhrkl jsem. Paní informační neměla čas. Zrovna se bavila s nějakým Indem, který před ní rozkládal jakási schémata nebo mapy (vypadalo to jako plán parního kotle, dokonce jsem zahlídl píst a něco jako komín) a za nim stála celá jeho rozvětvená rodina a výhružně si mě měřila. Navíc paní informační nikdy nespěchá. Od toho tam není. Je od toho, aby podávala informace. Přesné a vyčerpávající. Čekal jsem asi minutu. „Prosím vás...“

„Moment,“ odtušila ledově a dále něco vysvětlovala indickým spoluobčanům. Konečně byli hotoví. „Kde je tady bankovní automat?“ znovu jsem ze sebe vychrlil a představoval si rakouské letušky, jak tiše klejí.

„Tam,“ mával nezúčastněně rukou kdesi do prostoru. Na lepší odpověď jsem zřejmě neměl tu pravou barvu kůže. Více jsem z ní nedostal. Vydal jsem se naznačeným směrem.

Vy, kteří znáte halu terminálu jedna torontského letiště Pearson, víte, že je dlouhá. Ano, znovu jsem se o tom přesvědčil. Nikdy jsem ji pochopitelně neměřil, ale odhadoval bych to asi na kilometr. No, pět set metrů určitě.

Dopřeskákal jsem překážkový běh přes zavazadla na konec haly. A tam v rohu byl … hurá... bankovní automat. Vytáhl jsem kartu a cpu ji dovnitř. Nic. Nejde to. Něco jí bránilo vstoupit. Na displeji nesvítila žádná chybová hláška, ale automat zjevně nepremával. Klel jsem. Znovu to zkusil. Nešlo to. Přečetl jsem si podrobný návod, který začínal slovy „vsuňte kartu do otvoru...“. Vsunul – nešlo. Rozběhl jsem se zpátky. Přece tady musí být ještě jiný automat.

Znovu jsem doběhl k paní informační. Kysele mě přehlídla. Už zase ten otrapa, měla napsáno v nezúčastněných očích. „Kde je tady bankomat?“, opakoval jsem asertivně svou otázku.

„Tam“. Stejný pohyb ruky.

„Tam je, ale nefunguje,“ už jsem nevěděl, jak na ni.

„Tak ještě jeden je na druhém konci.“

Poděkoval jsem a začal se prodírat na druhý konec. Muselo už určitě uběhnout nejméně deset minut. Nebo patnáct. Dostal jsem se na druhý konec haly. Nic tam nebylo. Nic tam nebylo! Zahlédl jsem kukaň s nápisem EXCHANGE. Snad tam... Doběhl jsem k okénku. Prosím vás, můžete mi změnit cash? Nabízel jsem všechny bankovní karty najednou.

„Ne, to my neděláme.“

„A je tu někde bankovní automat?“

„Ano, tam tím směrem.“

„Ale já jsem odtamtud přišel a žádný automat tam nenašel.“

„Je tam.“

Znovu jsem běžel na konec haly. Nic. Zpátky ke středu. Schodiště nahoru. Že by nahoře? napadlo mě. Vyběhl jsem několik desítek schodů a dostal se do odletové haly. Byla ještě plnější než ta příletová. A automat v nedohlednu. Tady to nemá cena, seběhl jsem zpátky. Ještě jednou jsem se vydal ke konci haly. A tam – v úplně nenápadném místě stál úplně nenápadný bankovní automat mně neznámé konstrukce. Doběhl jsem k němu. Vytahuji kartu z peněženky, cpu ji dovnitř a v tom vidím – na displeji svítí nápis Temporary out of order – dočasně není v provozu.

Klel jsem. Nadával jsem. Sprostě. Bylo to neuvěřitelné a groteskní. Na nejfrekventovanějším terminálu hale nejfrekventovanějšího letiště Kanady se nedaly vybrat peníze. Only in Kanada se něco takového může stát. No, možná také v Ugandě nebo v Uzbekistánu. Už jsem si zvykl na to, že v celém rozsáhlém komplexu není jediná lavička nebo odpočívadlo. Zvykl jsem si na to, že každých deset metrů mě sleduje bezpečnostní kamera. Zvykl jsem si i na to, že vozík na zavazadla si musíte po příletu bůhvíodkud zaplatit – a to v mincích místní měny, které musíte mít u sebe, jinak si potáhnete zavazadla třeba na vlastních zádech. Ale nikdy si nezvyknu na poslední šok, totiž, že tam musíte přijít s prkenicí nabitou hotovými penězi. Zplihle jsem se doplahočil ke své skupince.

„I am really sorry, but there is no cash machine on this terminal,“ mlel jsem. Díval se na mě s pochopením. Světa znalý člověk. Jistě při svých cestách zažil leccos. Stejně nevím, co si o mě myslel. Asi nic příliš lichotivého. Nicméně se usmíval. Že to nevadí. Že mu mohu peníze přinést druhý den do hotelu. Tak jsme se také nakonec domluvili. Potřásli jsme si rukou a Becky byla naše.

Pustili jsme jí z přepravky hned před budovou. To není pes, to je živé stříbro. A také, že ano. Vlekla nás na řetízku tady i tam. Nadšená, že je konečně na svobodě. Abych pravdu řekl, nelíbila se mi příliš. Vůbec nevypadala jako Bart. Byla mnohem menší a mnohem živější. Myslím, že ani my jsme pro ni nebyli od pohledu nic zvláštního. Přátelsky nás očichala a pak se zase věnovala zaplivaným okrajům chodníku.

Nějak jsme došli k zaparkovanému autu. Nějak jsme dostali psa dovnitř. I tu přepravku. A vyjeli.

Doma

Vy, kteří máte psa, kočku nebo jiné zvíře, si možná ještě pamatujete na první okamžiky, kdy jste ho přinesli domu a poprvé vypustili do prostoru. Je to zvláštní okamžik. Zažil jsem to několikrát a pokaždé to bylo jiné.

Když jsme přijeli, byla už skoro tma. Lady nás vítala na schodech a když uviděla nového psa, zpozorněla. Poklesl jí ocas. Dívala se – smutně. Pochopila okamžitě. Jak to ti psi poznají, nevím. Očichali se. Čichli si navzájem k zadkům. A to bylo všechno. Pro první moment.

Becky se vrhla k misce s vodou a hltavě pila. Musela mít, chudák, žízeň. Pak se rozběhla po bytě, všechno očichávala, zkrátka normální pes. Nezdála se ani unavená, ani stresovaná po dlouhé cestě. Ani vděčná. (Jak se to pozná?) Prostě to brala od první chvilky jako samozřejmost.

Konečně jsem si jí pozorněji prohlédl. Nic moc. Jedno ucho nakřivo. Trošku jezevčík a trošku kdoví co.

Zbytek dne a večera byl naruby. Snažil jsem se dělat obvyklé věci, ale nic nebylo jako obvykle. Byl tady cizí prvek. Cizí element.

Zevrubná prohlídka bytu a zahrady trvala asi hodinu. Pak už byl čas na večeři. Otevřel jsem konzervu a vyhrabal z poličky Bartovu misku. Poprvé od jeho smrti. Pečlivě jí umyl a nandal Becky porci. Slušnou.

Nikdy jsem neviděl psa tak rychle zhltnout takové množství. Než jsem stačil omýt víčko od konzervy, byla miska prázdná. Becky chtěla ještě, mlsně se olizovala a fixovala mě očima.

„Nic nebude. To už stačilo. Až zase zítra,“ řekl jsem a rázně přiklopil konzervu plastikovým krytem. Ještě chvíli okolkovala, ale když viděla, že to myslím vážně, šla si po svých.

Na noc jsem jí připravil košík vedle postele, ale vůbec do něj nedošla. Vybrala si ke spánku jednu z několika psích podušek, které máme roztroušeny po bytě pro případ, že by si Lady chtěla lehnout zrovna tam.

Lady

Není příliš nadšená. To je na ní vidět. Je to už starší pes, má kolem osmi nebo devíti roků. hry jí příliš nebaví. Lhostejně pozorovala Becky, jak nosí míček.

Lady žárlí. Dívá se na mě s otázkou. „Jak si mohl, pane, přivést sem tuhle poběhlici?“ říkají její oči. Co jí mám na to říct?

Večer si Lady vlezla ke mně pod deku. Ano, spí POD dekou se mnou. Vím, je to nehygienické a nechutné a nepohodlné. Mnohokrát jsem jí to vysvětloval. Maloval jsem jí ošklivé ksichtíky roztočí, bacilů a virů, které má v kožichu. Ale je to marné. Vycvičila si mě a já nemohu nic dělat.

Prvních dvacet čtyři hodin

... je za námi. Becky se zdá být spokojená. Ještě se neznáme, nemáme společnou abecedu rituálů. Čeká nás proces vzájemného ochočování, jak o něm psal Exupery.

Vítáme tě u nás, Becky. Snad tě čeká konečně lepší život než ten, který jsi doposud prožila. Konec konců si to už zasloužíš. Jenom bych rád, aby sis někdy vzpomněla na ty desítky tvých kamarádů z útulku a z ulice, jak jsi je poznala, a které jsi nechala za sebou. Nebylo to proto, že byli horší. Prostě neměli zatím štěstí. A někteří čekají roky. Vzpomeň si na ně, až si budeš pokladat hlavinku na teplou podušku. Říkám ti to, a nevím, jestli mi rozumíš. Hledíš na mě hnědýma očima a chceš, abych ti šel házet míček. Tak dobře, ale jenom na chvíli. Proces výcviku započal. Mého.