Bartův poslední den

Ti, kteří sledují Bartův osud, vědí, že trpěl porouchanými ledvinami poté, co se v říjnu minulého roku nakazil leptospirozou. Zhruba před čtrnácti dny přestal jíst, a i to málo, co jsme do něj dostali, vyzvracel. Testy ukázaly vysoký stupeň toxických látek v krvi – neklamný znak toho, že ledviny vypovídají službu. Snažili jsme se, co jsme mohli, vařili mu dobroty. Ještě ve čtvrtek minulého týdne strávil den v nemocnici, kde mu dali kapačku, ale už se nedalo nic dělat. Slábl.

Včera, v pondělí, jsem se rozhodl a objednal euthanazii na dnešek. Nebýt jedné blízké osoby, která mi poradila, abych zkusil vyjednat návštěvu v domě a nemusel tak Barta stresovat, tahal bych ho do auta a zbytečně stresoval u veterináře. Podařilo se to. Domluvili jsme si, že doktorka s asistentkou přijdou k nám domů ráno v 8.15.

Přišly přesně. Nebyl jsem si jistý, zda Bart tak brzy ráno vstane a vyjde nahoru. Ale naštěstí vstal ještě před jejich příchodem. Vybelhal se do zahrady vyčurat se a pak přišel přes terasu do jídelny, kde má podušku. Tam ležel až do jejich příchodu. Ani nevstal, když vstoupily.

Seděl jsem na zemi vedle Barta. Nechal s sebou manipulovat, neprotestoval. Hleděl mi do očí. Byl to upřený, hluboký pohled. Tak hluboký jako ještě nikdy. Bylo v něm všechno: odpuštění, rezignace, rozloučení... Co bych zapíral, brečel jsem jako malý kluk.

Doktorka nasadila injekci na hadičku vedoucí k jehle do žíly. Bart se na mě stále díval. Pak začal sklánět hlavu. Celou dobu jsem měl ruku na místě, kde jsem cítil jeho srdce. Poznal jsem, když přestalo tlouct.

Najednou ležel bez hnutí a uvolněně. Oči měl otevřené, ale už neviděly. Zatlačil jsem mu víčka.

Zabalili jsme Barta do deky, kterou s sebou doktorka přinesla. Ani jí nebylo do řeči. Naložily ho do vozu. Kremaci zařídí.

Říká se, že pes pozná smrt v domě. Že vyje. Že dává najevo svou úzkost, strach apod. Nevěřte tomu. Lady celou tu dobu prospala v kuchyni. Jakoby se jí netýkalo, že odchází její druh a trošku trapič a kamarád. Trapič je možná nadnesené slovo. Někdy si k ní dovolil, to je pravda. Byl to český pes a choval se jako normální chlap. Občas jí naznačil, že by měl zájem. Ale ona – jakkoliv v jiných věcech mu podřízená – si to nenechala líbit. Dokázala ho zchladit jako pravá Kanaďanka.

Odpoledne jsem šel s Lady na procházku. Nebylo to poprvé, co s námi Bart nešel. Poslední týden už jsem ho nebral. Procházka jen s Lady je mnohem klidnější a – nudnější. Nemusíte hledět jedním okem dopředu, druhým dozadu, zda se neblíží pes, se kterým by se Bart eventuálně serval. Bart byl velmi dominantní pes. Nikdy neútočil na ty, kteří mu při setkání s ním dali najevo respekt. Ale běda psu, který by to včas neučinil. Okamžitě mu šel po krku a bylo jedno, jak je velký nebo malý. Několikrát byl i pokousán, ale nikdy si nenechal vymluvit, že pánem je on.

S Lady nic takového nehrozí. Ta vítá každého psa štěkotem, ale není v tom výzva k boji.

To, že Bart není, si uvědomuji v okamžiku, kdy se vracím odněkud domů. Byl to rituál vítání, který Bart prováděl od začátku až do posledních dnů. Ve chvíli, kdy zahlédl auto, vystartoval prudce z terasy a běžel. Ale ne k nám. Ne ke garáži. Běžel ZA garáž až na konec zahrady a tam divokým štěkotem oznamoval urbi et orbi – městu a světu, že jsme přišli. Nikdy jsem nepochopil, proč neběží k nám, ale bylo v tom jeho vítání něco milého. Pak se vrátil z konce zahrady, vrtěl ohonem a lísal se. Poslední dny už to nedělal.

Ale byl bych nerad, kdyby ten článek vyzněl příliš smutně. Ano, to, co jsem tady napsal, smutné je. Ale život s Bartovým odchodem nekončí. Uzavřela se pouze jedna kapitola. A to znamená, že se otevírá kapitola nová.