Casuistry: The Art of Killing a Cat - Umění zabít kočku

Když u soudu promítali natočené video, někteří diváci museli opustit soudní síň, jiní si zacpávali uši, aby neslyšeli bolestné zvuky, které vydávala mučena kočka.

Obhájce uvedl, že trojice měla v úmyslu vytvořit "umělecké dílo", které by poukázalo na pokrytectví společnosti, která toleruje zabíjení pro produkci masa, a jiné zabíjení ne.

Torontský festival přijal do soutěže devadesáti minutový dokumentární film Casuistry: The Art of Killing a Cat natočený o této události. Film natočil montrealský režisér Zev Asher. Neobsahuje původní video, ale několik jiných, silně naturalistických záběrů z mučení zvířat. Např. v úvodu je krátký záběr vykuchání dvou koček a výroba klobouků z jejich kůží.

Organizátoři torontského festivalu zařadili film Casuistry: The Art of Killing a Cat do soutěže navzdory širokým protestům milovníků zvířat. Obdrželi za to řadu výhrůžek, anonymních telefonátů, e-mailů a faxů, kde jim dokonce hrozí smrtí. Promítání filmu přesto včera proběhlo za zvýšené ostrahy policie. Měl být přítomen i jeden z trojice mučitelů Jesse Power, který obdržel na premiéru lístek zdarma. Při vstupu do budovy byl ale slovně napadán demonstranty a nakonec zadržen policii a odvezen pryč. Obviněn ale nebyl a krátce nato byl propuštěn.

Organizátoři tvrdí, že jde o umělecký kousek, a že ustoupení tlaku milovníků zvířat by znamenalo porušení práva na svobodné vyjádření názorů.

Tak si to rozeberme.

Úchylní jedinci a sadisté existovali vždy a v každé společnosti. Jenže se jim a jejich hrůzným činům nedostávalo takové široké publicity. Jejich činy poznalo jen jejich úzké okolí.

Argument obhajoby, že trojice mučitelů chtěla svým filmem upozornit na pokrytectví společnosti, zní sice logicky, ale o to je nebezpečnější. Není přece možno upozorňovat na něco špatného tím, že to budu sám dělat. Protestují snad bojovníci proti kouření úmyslným kouřením? Protestují bojovníci proti pedofilií tím, že sami "ojedou" kdejaké dítě? Protestují bojovníci proti válce tím, že bojují v prvních řadách?

Právo na svobodné vyjádření názorů je důležité. Natočit dokumentární film o nějakém zlu je jistě dobré, ale je třeba velmi pečlivě vážit skrytý význam filmu. Aby se z toho nestala nakonec oslava, či dokonce propagace zlého činu. Nebo inspirace pro případné následovníky. Nebo aby to nešlo na úkor etiky. Či estetiky. Podotýkám, že film jsem neviděl a ani vidět nehodlám. Přesto si dovoluji jej odsoudit. Jak trefně napsali v jednom komentáři v Toronto Star, i pětileté dítě ví, že dvě špatné věci neudělají věc dobrou.

Skutečný pohled a vnitřní názor tvůrců filmu a organizátorů festivalu naznačuje fakt, že jeden z mučitelů byl pozván jako čestný host na premiéru filmu. Jestliže by někdo natočil např. film o německých fašistech, lze si představit, že by je pak na slavnostní premiéru všechny sezval?

V televizních zprávách večer jsem na okamžik zahlédl tvář Jesseiho Powera, jedenadvacetiletého protagonisty a mučitele kočky. Policie ho právě odváděla pryč od rozvášněného davu a nakládala do auta - podle mého názoru hlavně proto, aby ho ochránila. Tu tvář si budu pamatovat. I kdybych nevěděl, kdo je a čím se provinil, měl odraz své duše vepsaný v rysech obličeje. Trošku připomínal mladší vydání Vincenta van Gogha na jeho mnoha autoportrétech. Jenže u Gogha jsou ve tváři vidět, navzdory určité rozervanosti, také moudrost a dobrota. Tyto rysy jsem v tváři mladého Powera nezaznamenal.

Zákony chránící zvířata před krutostí lidí jsou v Kanadě zoufale nedostatečné a mírné. Pachatel takové činu tady dostane v krajním případě směšných pár dnů vězení, které si navíc odsedí jen o sobotách a nedělích, ačkoliv jeho společenská nebezpečnost je mimořádně vysoká. Statistiky potvrzující souvislost mezi mučiteli zvířat a násilníky a vrahy byly mnohokrát potvrzeny. A ještě je pak takový sadista - "umělec" pozván jako čestný host na premiéru filmu. Na druhé straně osoba, která jen uvidí dětskou pornografii (nebo to, co se za ni vydává, což je dnes téměř každá fotografie dítěte), dostane 10 let natvrdo. A nemusí ty fotky ani vlastnit. Těch deset let se dává jen za podívání. A v současné době se volá po dalším zpřísnění v tomto směru.

A pak je tady ještě otázka etiky a vkusu. Existují prostě věci, které by lidé vidět neměli. Když už pro nic jiného, tedy proto, aby to neinspirovalo další. Anebo proto, že jde o věci příliš hnusné nebo příliš intimní. Do kategorie poslední patří i přímý přenos z operace zvětšení prsou, který zase uvedli v těchto dnech v Německu. Podrobila se mu jedenadvacetiletá studentka. Oba dokumenty patří do kategorie "reality show" nebo také "šokovat za jakoukoliv cenu" naznačují zoufalství filmových a televizních producentů, kteří sahají ke stále otřesnějším námětům ve snaze zvýšit návštěvnost (a tím profit) svých děl.

A znuděný divák, otrlý hrůzami války a akčními filmy plnými neuvěřitelného násilí a krutostí, chroupe svůj popkorn a zapíjí jej cocacolou, zatímco z obrazovek a pláten se na něj řinou stále šílenější odpornosti. Tu pod zástěrkou zpravodajství, jindy pod zástěrkou zábavy nebo dokonce umění.

O nádherných sochách a stavbách z období starého Řecka a Říma jsem pouze četl. Při své poslední cestě do Francie jsem ale navštívil Versailles. Byl jsem doslova ohromen množstvím soch a uměleckých děl. Ti lidé tenkrát záměrně pěstovali smysl pro krásno a estetično. Jistě - nebylo to dopřáno všem, pouze vládnoucí třídě. Ale kdo jiný by měl mít před očima krásu a vkus, ne-li ten, kdo určuje běh státu? Za těch pár set let, které nás dělí od doby, kdy zemím vládly aristokraté vychovávaní v kráse, jsme urazili pořádný kus cesty. Bohužel, domnívám se, že úplně špatným směrem.

Dnešní dokonalé sdělovací prostředky namísto aby šířily krásu, estetično a filosofii (a umožnily tak širokým vrstvám absorbovat něco, co v minulosti bylo vyhrazeno pouze aristokratům a vládnoucí třídě), šíří nejodpornější hnus, strach, nenávist a nevkus. A dokonce to vydávají za "umění". Zatímco skutečné umění používají jako strašáky. Kam jsme to došli? Co bude dál?

Nevím. Ale řekl bych, že v tom je něčí vyšší záměr.