Lady

Žravost

Scéna u jídla: Sedím u stolu, obědvám (snídám, večeřím). Už ve chvíli, kdy pokládám jídlo na stůl, Lady přijde, i kdyby zrovna byla v nejvzdálenějším koutě domu. Usedne a upře na mne své kulaté psí oči. Doslova mne hypnotizuje. Sleduje pohyb vidličky, každé polknutí. Neštěká, nevrtí se. Jen sedí a hledí. Po minutě zneklidním. Dříve jsem ji posílal pryč vysloveným povelem. Teď stačí zvednout paži a ukázat do kouta. Lady už ví. Odebere se do kouta, tam usedne a z dálky na mě hledí. Když se obrátím, setkám se s jejím pohledem. Nějak se jí podařilo teletransportovat hmotu svého těla z kouta na původní místo. Opět sedí metr ode mě a hypnotizuje mne očima. Znovu ukáži do kouta. Znovu se tam odebere, aby za okamžik zase byla zpátky. Nakonec neodolám a dám jí kousek. Samozřejmě že musím dát i Bartovi. Ten celou dobu leží zdánlivě nezúčastněně z druhé strany židle, ale já vím, že žárlivě hlídá, aby nebyl na své dávce zkrácen. Dříve, než k nám Lady přišla, tohle nedělal. Lady ho to naučila, tak, jako naučila mne, abych jí dával povinnou úlitbu.

Lady totiž je všežravec. A neuvěřitelně žravý všežravec. Pojídá cokoliv jí nabídnete s obrovskou chutí, jako kdyby přišla z koncentráku, kde půlku života hladověla. Dostává dvakrát denně, misku vždy vylíže. Nejprve svou a pak Bartovu. Ani to jí zřejmě nestačí. Ráno si se mnou pochutnává na jogurtu nebo cerealu, v poledne třeba na palačinkách a večer se s ní u televize dělím o oříšky, rozinky, hroznové víno a dokonce i o kousky pomeranče. Cokoliv upadne v kuchyni na zem, Lady pohltí. Ať je to drobeček rohlíku nebo bramborová slupka. Naposledy to byl kousek cibule. Když nic nespadne, olizuje aspoň holou zem. Manželka nedávno upekla švestkový koláč a nechala plech vychladnout na kuchyňském stole. Stačilo několik minut naší nepozornosti. Plech byl dole, koláč na zemi a půlka z něho sežraná.

Do jména jsme se trefili

Nemohli jsme vybrat lépe. Lady se u svých předchozích majitelů jmenovala jinak. Nikdy jsem si to původní jméno nezapamatoval, znělo nějak jako LittleA. Nevím, kde na to přišli, ale jsem si jistý, že se k Lady vůbec nehodilo - musela být z něj nešťastná, pokud tomu rozuměla. A ona rozuměla, protože rozumět lidské řeči jí nedělá problémy.

Stačila malá změna několika písmen, zní to podobně, ale to jméno dosedlo, jako dosedne trám do zářezu jiného trámu při stavbě domu. Stala se teď osobností. Lady. A je to nejpřesnější vystižení její povahy. Ta fenka je skutečně dáma v nejlepším slova smyslu. Chová se tak. Je jemná, decentní, dívčí, vychovaná, mírná, duchaplná, zkrátka osobnost. Dokáže jednoho vytočit, ale dokáže i odprosit, když je to třeba - není fouňa. A je - jako pravá dáma - čistotná.

Příklad: Jdeme na procházku. Bart, Lady a já. Bart kaluže nevyhledává, ale také se jim nějak zvlášť nevyhýbá. Pokud to jde, oběhne je, ne-li, jde napříč. Totéž platí o blátě. Chová se jako pravý chlap. "Mně na nějakém tom kousku hlíny nezáleží," říkají jeho oči. Také se vrací vždy umorousaný. Na packách nosí hlínu. Chlupy na břiše mívá slepené blátem.

Lady kaluže a bláto obchází. Běží jako baletka. Z procházek se vrací čisťounká, jakoby právě vylezla z vany. Jen jednou se ušpinila, pořádně, to bylo když se ztratila. Ale to je na delší vyprávění a nechám si to raději napříště.

Návraty domů

Od té doby, co máme Lady, vracím se domů rád. A je to jen kvůli ní. Je to zvláštní pocit. Lady vítá tak, jak mě ještě nikdo nikdy nevítal a jako mě už nikdo asi vítat nebude. Kdyby se čistá radost dala absolutizovat a ztělesnit, měla by v té chvíli podobu naší Lady. To, co Lady předvádí, je druh tance. Už když dávám auto do garáže, slyším uvnitř domu její štěkot. Vejdu. Lady i Bart čekají před dveřmi. Bart vrtí ohonem, ale mlčí. Lady štěká. Není to obyčejný štěkot. Tenhle zní úplně jinak. Jsou to krátké štěky ve vyšší tónině. Celá se při tom nahrbí, vypadá legračně. Vím, co mi říká: "Kde jsi byl? Čekala jsem tě. Bála jsem se, že už nikdy nepřijdeš. Nikdy nechápu, kam jdeš beze mě. Vím, že i vy, lidé, se musíte chodit venčit, ale příště mě vezmi s sebou a nenechávej mě tu, prosím tě, s tím nemožným Bartem. Jsem ráda, že jsi tady. Jsem opravdu VELMI ráda, že jsi zpátky, ať jsi byl kdekoliv. Už se na tebe nezlobím. Pojď, budeme si hrát."

Pak přiběhne, očichá mne, zkontroluje, kde jsem byl a co mám v tašce. Ještě chvíli po příchodu se kolem mne motá, vidím, jak jí dělá dobře být zase v naší přítomnosti.

Bart také vítá, ale je to takové chlapské vítání. Méně emocí, žádný štěkot. Prostě se převalí na záda, vystrčí břicho a vrtíc ohonem čeká, až ho podrbeme. Pak ještě několikrát šlehne oháňkou, aby se neřeklo, a jde si po svých.

Psi do postele nepatří!

Ano, přesně takhle jsem to Lady řekl rozhodným hlasem a ještě jsem ukázal rukou, kam má jít. Byla to její první noc u nás a Lady večer vyskočila na peřinu. Po mém kategorickém NE se poslušně odebrala do obývacího pokoje. Od první chvilky mne fascinovala tím, jak rozuměla všemu, co jí říkám.

V noci se musela vrátit, když jsem spal. Ráno ležela na peřině. Tak takhle to nejde! Znovu jsem Lady vysvětlil, že lidé mají své postele a psi zase své. Že psi nejsou nejčistší, když se vracejí ze zahrady. Že pouštějí chlupy. Že mají v kožichu blechy nebo jiné cizopasníky. A že páchnou psinou, což se nám, lidem, příliš nelíbí. Zkrátka, že je to mimo jakoukoliv diskuzi. Zdůraznil jsem, že žádní psi u nás doma nikdy na postel nesměli. Ani Saba, ani Bart. Jí se to bude týkat také. Tečka.

Vypadalo, že pochopila. Následující noc nepřišla, zůstala v obýváku. A nepřišla ani další noci. Oddechl jsem si. Nicméně bylo jasné, že potřebuje svou, psí postel. Bart má svůj koš, po Sabě zůstal její koš - mnohem větší. Nejlogičtější by tedy bylo nechat Barta spát v koši Saby a do Bartova koše uložit Lady. Zkusil jsem to. Nefungovalo to. Bart sice v Sabině koši často spával, ale nesnesl, aby v jeho koši spala Lady. A Lady se to také nelíbilo.

Nedá se nic dělat, jdeme koupit psí postel pro Lady. Ukázalo se ale, že proutěné postele pro psy se už do Kanady nedodávají. Měli jen plastikové. Nakonec jsme v Ikei vybrali malý proutěný košík na prádlo a vystlali starou dekou. Dal jsem košík blízko k posteli a večer jsem Lady ukázal, kde bude spát. Příliš nadšená nebyla, ale pochopila. V tom svém koši spala asi měsíc. Bart jí záviděl, protože ten koš byl umístěn těsně u mé postele.

Nevzpomínám si už, jak se mohlo stát, že jsem ze svých zásad slevil. Přičítám to hypnóze, tajným kouzlům, kterou se mnou zřejmě Lady prováděla pomocí svých kulatých hnědých očí. Nebo jejímu pevnému rozhodnutí vycvičit si mne k obrazu svému. Zkrátka, nejdříve jsem jí výjimečně dovolil tu a tam, aby zůstala na pokrývce, když jsem si myslel, že je jí zima. Z "tu a tam" se stávalo pravidlo. Ale Lady ještě nebyla se svým výcvikem spokojená. Chtěla víc. A bohužel se jí to povedlo.

Jednoho rána jsem zjistil, že leží pod dekou se mnou. Musela se tam v noci nasoukat, když jsem spal. Opět následovala přednáška zakončena kategorickým NE! Další dvě noci spala v obýváku a já jsem se cítil poněkud zaskočen a - opuštěn. Třetí noc přišla a zůstala pod dekou. Od té doby spává se mnou každou noc. Líbí se mi to? Ne, nelíbí. Je to nepohodlné, nehygienické, je to fuj! Jsem stále přesvědčen o tom, že psi v posteli nemají co dělat. Ale jsem bezmocný. Na můj názor Lady nehledí. Je v tomhle vyloženě sobecká.

Když Bart zjistil, že Lady košík je opuštěn, začal přespávat v něm. Aby se tam vešel, musí se poskládat jako skládací metr. Přesahuje délkou svého těla Ladin koš o třetinu. Přesto v něm lehává každou noc. Jeho vlastní pohodlná postel a ještě větší postel po Sabě zůstávají v noci prázdné.

Když se na těch pět měsíců s Lady dívám, musím uznat, že její příchod změnil některá pravidla v naší rodině a zamíchal rozdělením hierarchií nadřazeností a podřazeností naší lidsko-psí smečky. Ale na druhé straně je to zábavnější. S Lady je sranda. Vždycky jsem chtěl mít chytrého psa. Teď ho konečně mám. Až příliš.