Bart se opéká na grilu touhy
1.7.2002 Zvířata / příroda Témata: Příroda, Zvířata kolem mě 684 slov
Mohou mít zvířata pocity lidí? Domnívám se, že ano. Bart právě prošel něčím, co by se v lidském chování dalo popsat jako "zhrzený milenec". Začalo to všechno ve čtvrtek.
Den předtím, ve středu, jsme nechali naši novou fenku Lady sterilizovat. Je to náročná operace spočívající ve vyjmutí všech rozmnožovacích orgánů. Žádná legrace pro organismus zvířete, které tím musí projít. Osobně bych přivítal, kdyby existoval mírnější způsob sterilizace - např. antikoncepce. O hormonálních tabletkách pro psy a kočky jsem slyšel v České republice. Tady nic takového nemají.
Lady jsem tedy přivezl ve čtvrtek z kliniky domů. Nebylo jí příliš dobře, pooperační rána zřejmě ještě bolela. Zdá se, že zvířata někdy snášejí bolest lépe než lidé. Ale snad je to tím, že neumějí mluvit.
Bart nás čekal u branky. Nadšeně Lady přivítal, pečlivě očichal a jeho citlivému nosu jistě neušel nový pach. První den dal Lady ještě celkem pokoj. Lady se netvářila nijak. Bylo vidět, že je ráda v klidu , ani hrát si nechtěla.
Teprve následujícího dne došel Bart nějak k tomu, že Lady hárá. A tak jsem mohl následující tři dny sledovat Bartův namlouvací rituál. V jeho chování jsem zaznamenal prvky podobné těm, jaké používá každý muž, který chce svést určitou ženu. Snažil se Lady zalíbit. Vykrucoval se před ní. Kde mohl, tam ji lízl. Tu za ucho, tu po hřbetě. Smál se na ni. Vytáčel se před Lady tak, že by se to dalo nazvat tancem.
Vzhledem ke své velikosti vůči Lady by zřejmě pro něj nebyl technický problém si Lady podrobit násilím, ale to on nechtěl. V žádném případě nebyl na Lady hrubý. Jeho oháňka nepřetržitě signalizovala radost - mával s ní tak, že dělal vítr.
Lady jej - pochopitelně - odmítala. Nejprve po dobrém, pak už po zlém. Cenila na něho zuby, zlověstě vrčela, občas po něm i chňapla. "Bože, ty hloupý pse," říkal jsem mu, "Lady není připravena k lásce. Tvůj čichový orgán tě zklamal. To, co cítíš, není hárající fena, ale fena po operaci." Jenže vykládejte do Bartovi!
Byl neústupný. Nehnul se od své vyvolené ani na krok. Jeho oháňka se po celou dobu komíhala tam a zpátky a nepřestala, ani když Lady po něm vyjela. A že po něm vyjela mnohokrát, to mi můžete věřit.
Tu neodbytnost jsem u Barta obdivoval. Každý normální chlap by to po desátém pokusu nejspíše vzdal. Možná jsou mezi námi takoví, co by se pokusili stokrát. Ale je hranice, kterou žádný muž nepřekročí. Jen náš Bart. Ten to nevzdal ani po tisícím pokusu. Zdálo se, že si z odmítání nic nedělá. Jakoby to patřilo ke hře. "Copak nevidíš, že opravdu nechce?" znovu jsem k němu promlouval. "Lady je po operaci a nemůže. I kdyby mohla, nezapomeň, že je to kanadská slečna, a o těch víme svoje." Smál se na mě, mával ohonem a jeho hnědé oči říkaly: "To ona, pane, jen tak dělá, abych si nemyslel, že je nějaká... Já vím svoje, pane. Já to na ženské poznám, to mi věř. O to sladší bude pak vítězství..." Nechal jsem tedy domlouvání. Pochopil jsem, že je zbytečné pokoušet se aplikovat společenské zásady a konvence tam, kde hovoří příroda. Ostatně, nebylo nutno zasahovat. Lady se zcela jistě byla schopná ubránit sama.
Čtvrtý den začala Bartova namlouvací aktivita pomalu ochabovat. Snad to bylo tím, že Ladyina rána se hojila a ona sama už zřejmě nevydávala vůni, kterou Bart mylně identifikoval jako vůni hárající fenky, tak intenzivně. Anebo to Bartovi došlo. V každém případě ten čtvrtý den se ještě několikrát pokusil, ale když byl odmítnut, nenaléhal znovu tak intenzivně, jako v dny předchozí.
Pátý den už téměř vše bylo v normálu. Lady běhala po zahradě, štěkala na sekačku trávy za plotem. Bart běhal s ní, nebo ležel na terase a nevšímal si jí.
Abych pravdu řekl, uplynulých pět dnů mě poučilo, že mezi zvířaty a lidmi jsou těsnější vazby a podobnosti, než jsou si lidé vůbec ochotni přiznat. Jsme všichni (my, členové mužské komunity) ovládáni stejnou touhou.