Malá foto-reportáž ze života pavouka

V okamžiku se nad ní objevil pavouk. On to byl spíše pavouček. Takový za groš kudla. Zdálo by se, že proti mnohem větší a silnější mouše nemá šanci.

Pavučina nevypadá dost pevně a nemá ani svou obvyklou strukturu. Připadá mi, že byla zmáknutá hala-bala, jen aby se neřeklo. Čekal jsem, že moucha se celkem snadno z pavučiny vymámí.

Moucha ještě stojí zbývajícíma nohama pevně na zemi. Pavouk nad její hlavou se pohybuje zdánlivě nelogicky sem a tam.

Nejsem si jistý jak se to stalo, ale najednou už moucha nestála pevně na podložce. Visela v poněkud nepohodlné a nevýhodné pozici kousek nad zemí.

Zdá se, že cokoliv moucha dělá, je marné.

Moucha už je pacifikována a pavouk se těší na hostinu

Proč tady tuto esteticky ne příliš vyvedenou foto-reportáž uvádím? Jednak si myslím, že po hrůzách minulého týdne neškodí myslet chvíli na něco jiného. Jednak je dobré si uvědomit, že příroda je ve své podstatě krutá. I my jsme její součástí. Ovšem na rozdíl od zvířat, které zabíjejí pro potravu, člověk zabíjí z důvodu těžko pochopitelných i příslušníkům svého vlástního druhu. Dokonce zabíji hromadně.

Abychom to ale nezjednodušovali, domnívám se, že i v přírodě k něčemu podobnému občas dochází. A to tehdy, jestliže se jeden druh přemnoží natolik, že si jednotlivci nebo skupinky navzájem překážejí a zasahují do svých teritorií (jak bychom řekli v jazyce diplomatů do svých "sfér vlivu"). Jde o proces jakési samo-regulace. Ano, příroda je nejen krutá, ale i moudrá.

Tak vida, kde jsme se dostali od much a pavouků.