Tom má návštěvu, která se mu asi ani trochu nelíbí

Jsou to kočičky povedené. Jedná je černá, jmenuje se - jak jinak - Blackie, druhá je šedá a Věrka ji volá jednoduše Malá. Není to poprvé, kdy máme Malou a Blackie na byt a stravu, takže už jsem věděl, co mohu od nich čekat.

Obě se rády mazlí s lidmi, zvlášť Blackie je velmi přítulná. Obě jsou pověstné tím, že se bojí našich psů. Blackie ale o mnoho více, než Malá. Řekl bych, že Blackie je z našich psů úplně hysterická. Možná má z minulého života na psy špatné vzpomínky, nevím. Ona sama to neřekne, pouze se snaží nebýt. Kdyby se dokázala zmenšit na tisícinu svého rozměru, nepochybuji, že by tak učinila. Protože to ale nedokáže, snaží se alespoň zalézt do co nejtmavějšího kouta a tam setrvat co možná nejdéle. Na světlo vychází jen když si je sto procentně jistá, že psi nejsou v bytě.

Když byly u nás asi před rokem obě kočičky poprvé (tenkrát to bylo jen na dva dny), po celou dobu jsme

Tom (dole) se snaží dostat na své oblíbené místo nahoře. Tam trůní Malá a nezdá se, že by hodlala Tomovi ustoupit.

Malá se při první návštěvě také schovala. Objevili jsme ji v obýváku vklíněnou za skříňovou stěnou. Ale uběhlo několik hodin a Malá sama přišla. Brzy poznala, že ten veliký bílo-šedý pes (Saba) je úplně neškodný. A co se Barta týče, na toho stačí pořádně prsknout, naježit se před ním a Bart dá pokoj. Jinými slovy, z těch dvou návštěvnic je problémem především Blackie. Její přebývání tady u nás je pro ni procházkou očistcem a zdrojem nepříjemných zážitků. Jsem si jistý, že kdyby mohla mluvit, řekla by nám,co si o nás myslí.

Tom přijal skutečnost, že má ve svém teritoriu dvě cizí kočičky, se stoickým klidem. Svým způsobem je na to zvyklý, za posledních pár let jsme našim známým hlídali několik kočiček. Se všemi vycházel Tom dobře. Není žárlivý. Být na světě náš předchozí kocourek Filip, asi by se to neobešlo bez nějakého toho boje, ale Tom je mírný a nerad se pere. Naopak, rád si se svými hosty hraje.

V případě Blackie a Malé se ale příliš o společných hrách mluvit nedá. Cožpak o to, Tom by chtěl, ale ty dvě fúrie ho berou jako vetřelce a nepřítele číslo dvě (hned po Bartovi). A dávají mu to znát. Chudák Tom. Když je v domě pouze s námi, chodil si všude volně. Večer uléhal současně se mnou k nohám v mé posteli. Tam se natáhl a hřál si záda. Snad je to pozůstatek z období, kdy vyrůstal v útulku, nevím.

Nyní, když tady máme Blackie a Malou, musel Tom některé své zvyky poopravit. Už nechodí bezstarostně z pokoje do pokoje. Nejprve opatrně nahlédne, zda je čistý vzduch. Večer si už nelehá klidně k nohám v mé posteli. Vyskočí nahoru, to ano, ale místo ulehání usedá a přísně hledí do tmy. V době krmení bývá u misek první Malá. Tom se přiblíží a chtěl by také vyskočit ke své misce (obě jsou umístěny na kuchyňské lince, jinak by jim je psi vyluxovali). Sotva to Malá zpozoruje, přestane jíst, obrátí se proti Tomovi čelem, přikrčí se a naježí. Pokusí-li se Tom vyskočit k ní, Malá po něm vyjedete.

V noci mě několikrát vzbudí ostrý sykavý zvuk, který vydávají kočky jako poslední varování před tím, než svého protivníka roznesou na kopytech, tedy na pacičkách. Znáte to, je to zvuk tak pronikavý a nepříjemný, že by vzbudil i mrtvého.

Došlo už to tak daleko, že Tom se snaží být mimo dům co nejdéle. Mívali jsme takový rituál. Za svítání mě Tom probudil a dožadoval se vypuštění na zahradu. Co tam dělá, nevím. Většinou se vrací do hodiny, byť se občas někde zakecá a přijde až za pár hodin. Od té doby, co máme na bytě Blackie s Malou, se Tom vracíváva až večer. Dokonce jeden večer nepřišel vůbec a objevil se až ráno v deset. Neptejte se, jaká to byla pro mně noc. Sám jsem nemohl usnout až do půl páté. Každou půl hodinu jsem chodil kontrolovat, jestli Tom nestojí před francouzskými dveřmi na terasu, a nechce dovnitř. Nebyl tam a nebyl nikde.

Příliš mám ještě v paměti našeho prvního kocourka Mikeše. Tenkrát jsme ještě nevěděli, jak nebezpečné místo pro kočky je naše oblast. Dovolili jsme mu žít jak chtěl. Večer odcházel a často byl pryč celou noc a celý následující den. Vždy se ale vrátil.

Ztratil se nám teprve tehdy, když do našeho domu vtrhli zedníci se svými hlučnými nástroji a celé dlouhé hodiny bušili ve sklepě kladivem, rámusili pilou a vrtačkou a sekerou a dalšími v kočičí mysli příšernými nástroji. Tehdy začal Mikeš prodlužovat období, kdy byl mimo dům. Stále se ještě vracel, ale jakmile zahlédl z dálky zedníky, nikdo ho do domu nedostal. Seděl v zahradě a z dálky je pozoroval. Býval venku i několik nocí za sebou. Až jednou se už nevrátil. Do dnešních dnů nevíme, co se mu přihodilo. Podnikli jsme tenkrát rozsáhlé pátrací akce, lepili jsme plakáty s jeho obrázkem v okolí, házeli letáčky lidem do schránek, hledali jsme stále ve větších kruzích kolem domu. Všechno marné.

Proto jakmile jsem u Toma vypozoroval jeho tendenci se nevracet, ihned mi to připomnělo smutnou zkušenost s Mikešem. K Tomovi se snažím teď přistupovat obzvlášť laskavě. Držím ho doma, pokud to jen trošku jde. Na jeho mňoukání ráno nereaguji. Díky těmto opatřením si už zvykl, že procházky za svítání se nekonají.

Je mi ho trošku líto. Povídám mu: "Tome, nic si z toho nedělej. Blackie i Malá tady za pár dnů nebudou a pak bude zase všechno jako dřív." Dokonce jsem mu ukázal v kalendáři, kdy nás Blackie a Malá opustí. Snad to pochopil. Řekl bych, že posledních pár dnů je klidnější.