O Bartovi

Bart a hračky

Má jich několik. Naskládány jsou v košíku v kuchyni. Má tam dva provazy na přetahování, zeleného ježka a několik zpola ohlodaných plastikových figurek. V průběhu dne je pravidelně roznosí po celém bytě a často i po zahradě. Tam málo kdy hledáme, takže většina jeho hraček končí dříve nebo později zapomenutá někde v listí u plotu. Při sekání trávy je pak objevujeme, často až po několika měsících. Bývají špinavé, mnohdy ve stádiu určitého rozkladu, způsobeného jednak jeho zuby a jednak účinky počasí.

Otrávený pohled: Bart čeká, až si ho všimnu.

Kdysi na začátku Bartova pobytu u nás, se jednou stalo, že se do provazu zakousl příliš a když jsem škubnul, uslyšel jsem charakteristický zvuk: jeho zuby trhají vlákna lana. Dostal jsem strach, že bych mu mohl ty zuby vytrhnout nebo poškodit. Zařval jsem: "Pusť!" a trošku jsem ho plácl. Pustil, ale od té doby si to pamatuje. Chce táhnout, ale jakmile chytím provaz za druhý konec, on ho pustí. Je na něm vidět, že by si rád hrál, ale že se bojí, abych na něj zase neřval. Chvíli ho nutím, aby provaz uchopil, ale kdepak. Ňuchá kolem, strká mi čumák do dlaně, pak se převalí na záda a chce, abych ho raději podrbal. Z přetahování není nic.

Vstávání

Bart moc dobře ví, že do postele nesmí. Jelikož spí v koši vedle postele, má kontrolu nad tím, zda jsem už vzhůru nebo ještě v limbu. Dokáže ležet v košíku i do devíti hodin, aniž by mě zvlášť rušil, ale jakmile otevřu oči, což on zřejmě slyší, opře se předními tlapami o postel, a to co nejdál, takže dvě třetiny jeho dlouhého těla leží na dece. Pak mi strká čumák pod přikrývku, olizuje mi uši a všechno, kam dosáhne. Hlavně se snaží seč může strčit mi jazyk do pusy. Všechno svoje snažení doprovází zuřivým vrtěním ohonu. "Fuj, Barte, nech toho!", povídám mu, ale on ví, že to nemyslím příliš vážně a nepřestane, dokud oči neotevřu. Pak musím většinou vstát a pustit ho i Sabu na zahradu. Nebo alespoň natáhnout ruku a podrbat ho na břiše. To se hned převalí na záda co nejtěsněji k posteli, své krátké packy vyhodí nahoru a ohne je, takže vypadá bezbranně a velmi přátelsky, a nastaví břicho.

Zdá-li se mu, že jsem drbání odbyl, dožaduje se dalšího tím, že mi chňapá po ruce. Schovám-li ruce pod deku, strčí pod deku i svůj čumák a nepřestane, dokud ruku zase nevytáhnu a nepodrbu ho pořádně.

Příjezdy

Je to zvláštní rituál Bartova vítání. Abyste jej pochopili, musíte vědět, že máme zahradu dlouhou skoro 70 metrů. V polovině stojí garáž, příjezdová cesta k ní je oddělena od zbytku zahrady drátěným plotem. Na zahradu může Bart z domu kdykoliv přes otevřené okénko na terasu.

Nejsme-li doma, Bart často vyskočí v obýváku na gauč (ačkoliv ví, že tam nesmí a v naší přítomnosti to také nikdy neudělá) a vyhlíží nás velkým oknem ven na silnici. Spatří-li naše auto, vyběhne ven na terasu a z terasy do zahrady. A teď pozor. Logicky byste řekli, že bude běhat kolem plotu oddělující zahradu od příjezdové cesty tak, aby nám byl co nejblíže. Omyl. Bart neběží k plotu, běží podél plotu, mine příjezdovu cestu i garáž a pokračuje až do konce zahrady. Ve chvíli, kdy vystupujeme z auta, tak vidíme jen Bartův zadek, jak se vzdaluje úžasnou rychlostí pryč od nás. Zdá se, že právě teď má něco moc hrozně důležitého na práci v nejzazším koutě zahrady. Anebo usoudil, že sice přicházíme, ale ne normální cestou, ale lezeme přes plot na konci zahrady, ke kterému on tak usilovně běží. Teprve po chvíli se vrátí, směje se a jeho ohon se může uvrtět radostí, že nás vidí. Hned nato se převalí na záda a musíme ho podrbat, i kdybychom byli obtíženi jakýmkoliv množstvím tašek a balíčků.

Po drbání vyskočí a předními tlapami se o nás opře. Dosáhne nám většinou malinko nad pas, ale to stačí k tomu, aby nám na oděvu zanechal otisky svých tlapek, zvláště markantních po dešti. "To není důležité", říkají jeho oči. "To se dá vyprat. Důležité je, že jste tady a že už nejsem sám. Tolik jsem se bál, že nepřijdete..." No uznejte, můžeme se na něj zlobit?

Pes za plotem

S cestou na konec zahrady souvisí ještě jedná věc, a sice sousedovic psisko. Nevím, jak se jmenuje, rasu taky nepoznám, je to velký, dobromyslný hnědý pes s obrovskou mordou. Mezi sousedovým a naším pozemkem je drátěný plot, volný pohled do zahrady ovšem ztěžuje navýšení z vlnitého plechu na sousedově straně - pozůstatek to minulého majitele, který tam před deseti lety choval drůbež. Vlnitý plech měl zřejmě zamezit kuřatům, aby se podhrabávala ven.

Vlnitý plech dosahuje do výšky téměř jednoho metru. Sousedův pes se často opře předními tlapami o tuto "okrasu" a hledí k nám do zahrady. Každé takové opření je ovšem doprovázeno rámusem - a to je něco, s čím musí Bart udělat pořádek. Snad si myslí, že se k nám dobývají loupežníci. V okamžiku, kdy sousedovic pes se opře předními tlapami o plech, Bart vystartuje jako raketa následovaný naší Sabou, která ovšem už v běhu nestačí . Oba psi doběhnou na konec zahrady a začne koncert. "Co děláš s tím plotem, pse pitomá?", řve na něj náš Bart (velikostí asi jedné třetiny psa za plotem) a doráží z naší strany plotu. "Já si tady můžu dělat co chci, je to náš plech!", odpovídá (taky řevem, ale hlubším a mocnějším) sousedův hafan. "Jen počkej, až si tě podám, já ti ukážu, co můžeš a co ne!", povykuje Bart a skáče kolem plotu jako by byl na péro. Saba mu v tom samozřejmě vydatně pomáhá. Sousedovic pes spustí tlapy z plechu a znovu se o něj opře o metr vedle - zase s příslušným rámusem. To Bart považuje za zvlášť drzou provokaci. Štěkání nabude na intenzitě.

Hádka trvá půl minuty až minutu. Pak se oba psi vyčerpají a každý si jde svou cestou, aby se za půl hodiny vše opakovalo. V okamžiku, kdy jsou psi v sobě, nevnímají žádný povel. Musím dojít do konce zahrady a psy od plotu odehnat. Saba často přestane dříve než Bart. Ten ještě chvíli zuřivě štěká, kdežto Saba se obrátí a hledí na mě. Ví, že to nemám rád. Bart to ví také, ale touha vypořádat se s narušitelem, je silnější než příkaz. "Jen co s ním budu hotov, pane, pak přijdu", sděluje mi Bart, a když pak opravdu vše skončí a on přijde, vrtí ohonem,lísá se a jeho oči říkají: "To jsem mu to zase jednou ukázal, viď, pane!"

Kost

Vyzkoušeli jsme různé, s většinou z nich je Bart hotov za několik hodin. Nyní mu kupujeme kosti lisované. Tvrdé jsou na omak jako - nu, jako kost. Vůně žádné, chuti pro nás pro lidi také ne zvlášť přitažlivé.

Sám na zahradě. Kdepak je někdo z lidí?

Jdu-li sám z domu ven, Bart mě následuje. Jdu-li dovnitř, Bart mě opět následuje. Má-li ovšem zrovna rozpracovanou kost, ta nás musí následovat také. Jdeme tedy v pořadí: já, Bart, Saba a kost. Je zvláštní, že si Bart pamatuje, že kost někde je a že se o ni musí starat. Dokonce si je zřejmě schopen zapamatovat i kde ji naposledy nechal - většinou jde najisto.

Napsal jsem, že kost považuje Bart za své vlastnictví. To je pravda jen do jisté míry - v tom, že ji stále nosí sebou. Přitom ale nějak zvlášť na kost nežárlí. Stane-li se, že ji Saba někde najde dříve než on sám, klidně ji kost přenechá a dělá si svoje. Teprve až to Sabu přestane bavit, opět se své ožužlané hračky zmocní. Naštěstí pro něj, Saba už nemá tak pevné zuby, aby mu kosti znatelně ubylo.

Krmení

Na rozdíl od kocourka Toma, je Bart dobrý jedlík. Lze říci, že sní, co se mu předloží. Má zdravou žravost a zřejmě i dobrý žaludek, při chuti je vždy a jí dokonce i potravu, kterou většina psů pohrdne, např. cereal s mlékem. Musí to ovšem být od nás ze stolu. Bart už dávno (a celkem správně) přišel na to, že jeho páníčkové mají mnohem lepší potravu, než tu, kterou mu předkládají do misky. Protože je obdarován přirozenou inteligencí, rozhodl se, že si nás vycvičí k obrazu svému. Všichni majitelé psů vědí, co to je žádostivý psí pohled. V tom Bart obzvlášť vyniká. Sedíme u stolu a jíme. Bart přijde, usedne k levé noze a upře na mě ten svůj smutný kukuč. "No tak, pane, nebuť škrob, co ti to udělá, když mně kousek přenecháš?", říkají jeho oči. Zkuste tomu odolat. Takže Bartovi oddělím a podám kousek žvance. Bart to slupne jako malinu, aniž by kousal a znovu na mě upřeně hledí. Naštěstí brzy pochopí, že více než dvě tři sousta nedostane. Přestane tedy žebrat, lehne si mně pod nohy a jeho vzezření ukazuje na jistou uraženou rozmrzelost. "Tak si to sežer sám", sděluje mi pomocí body language.

Ve chvíli, kdy vstanu od stolu, je i on na nohou. Ta tam je jeho rozmrzelost. Vrtí ohonem, směje se a čeká, že bude mít možnost vylízat talíř. Někdy mu to umožním, to je pak v sedmém nebi.

Krmení probíhá dvakrát denně, ráno v devět a večer kolem šesté hodiny. Zapomenu-li, Bart mi to připomene. Musí tedy mít pojem o čase, anebo jeho žaludek už je naprogramován na určitou hodinu.

Ve chvíli, kdy zamířím do sklepa, kde v kuchyňce mají své misky, derou se se mnou dolů i oba psi, div mi nohy na strmých schodech nepodrazí. Pak otevírám konzervu, Bart i Saba leží v kuchyňce a pozorují mě. Saba klidně, Bart méně klidně. Nejprve spolkne pár kuliček granulované stravy (tu má k dispozici pořád), pak se pokusí spojit se se Sabou, což ona (je třikrát větší než on) doprovází temným vrčením a výhružným mručením. Zřejmě se jí to nelíbí. Odeženu tedy Barta od Saby. Bart ulehne opodál a začne si olizovat své pohlaví.. Dělá to tak intenzivně, že se při tom vzruší a často, než mu připravím misku s jídlem, je hotov, čehož výsledek vidím na koberci. To se mně samozřejmě nelíbí, ale u něj je nějak spojeno těšení se na jídlo se sexuálním pudem. Nechci z toho dělat kovbojku, není to tragédie, akorát to znamená, že ten koberec musíme čas od času chemicky vyčistit.

Je zvláštní, že toto sebeuspokojování začal dělat až od té doby, co jsem mu začal k jídlu předkládat výhradně Science Diet. To je značka konzerv pro psy, údajně patří k těm nejkvalitnějším na trhu. Domnívám se, že něco na tom bude. Mám podezření, že jiní výrobci přidávají do masa brom, nebo jiné prostředky zmírňující sexuální touhy psů (a koček). V Americe a Kanadě by to nebylo nic zvláštního. Vysvětlovat se to dá dokonce rozumně, totiž přemnožením psů a koček a snahou omezit takto jejich populaci. Ve skutečnosti si myslím, že je za tím obyčejné puritánství. Kdyby lidem šlo skutečně o přemnožená domácí zvířata, nějakými zákonnými úpravami by regulovali volný prodej v petshopech a velkovýrobu psů v tzv. psích farmách. Odsud totiž a ne z ulice, přichází nejvíce zvířat, která pak v různých útulcích stejně končí jako nechtěná.

Návštěvy

S Bartem je legrace. Je to pes, který má osobnost. Je dost chytrý na to, aby pochopil, co může a nemá. Jen jednu věc ne a ne zvládnout. Každou návštěvu vítá bouřlivě a radostně a naprosto bez štěkání. Zazvoní-li zvonek, Bart tiše sedí přede dveřmi a vrtí ohonem. Jakmile otevřu, snaží se proklouznout nám pod nohama, návštěvu očichat a nechat se od ní podrbat. Nepomáhá mé volání ani hrozby. Předpokládám, že kdyby k nám do domu vtrhli teroristé, Bart by je nadšeně olizoval a vítal. Nemá vůbec pud ochránce. Zkoušel jsem všechno, abych ho přinutil alespoň štěknout, ale kdepak.

A tak musím konstatovat, že Bart si dokázal vycvičit mne samotného slušně (viz to krmení u našeho jídla), kdežto já jsem v případě jeho výcviku naprosto a hanebně selhal.