Co s kocourem, který nejí

Dělá mi poslední dobou starosti, ten náš šedivý kocourek Tom. Nevypadá nemocně, to ne, je pořád hravý, srst má lesklou, zelené oči reagují živě. Neschovává se, nevyhledává tichá místa stranou od lidí, jak tomu někdy bývá, když u kočky propukne nemoc. Zdálo by se, že je s ním vše v pořádku. Až na maličkost.

Tom nechce jíst. (Možná mi vytknete slovo jíst, v souvislosti se zvířaty se častěji používá slovo žrát, ale Tom je členem naší lidské smečky, a ačkoliv mu jeho zvířecí podstatu neupírám, pokud o něm hovořím, používám lidské termíny. To ostatně platí o všech zvířatech, o kterých referuji. Nikdy neříkám, že zvíře pošlo, ale že umřelo. Můžete si o tom myslet co chcete, třeba že jsem trhlý a s tou láskou ke zvířatům to přeháním, ale já už jiný nebudu.)

Tak tedy Tom nechce jíst. Zpočátku, po svém příchodu k nám, jedl celkem slušně. Pravda, nikdy nebyl velký jedlík, ale konzervičku do sebe dostal. Zkoušel jsem všechny druhy, většinou mu nechutnaly. Nakonec se ustálil na třech typech. K tomu dostává suchou granulovanou stravu, které v naší domácí mluvě nazýváme bobky. Tom má dvě misky, jednu s konzervou, druhou s bobky. Dáváme mu je ve sklepě na kuchyňskou linku, tam má povoleno chodit, na rozdíl od druhé kuchyňské linky v kuchyni, kde vaříme, a kde chodit nesmí (ale kde si rád tajně vyskočí, když se nedíváme). Miska na kuchyňské lince je nutné opatření. Kdybychom totiž dali misky na zem, psi (zejména Bart) by misky okamžitě vyluxovali.

Vodu má Tom společně se psy. Svou vlastní misku s vodou na kuchyňské lince ignoruje, nikdy se z ní nenapil.

Z původních třech druhů konzerv, které Tom jakžtakž jedl, se časem staly dva druhy, pak jeden, nakonec žádný. Když už má Tom moc velký hlad, sní suché bobky, ale netváří se přitom nadšeně. Skutečně je na něm vidět, že nemít dva dny prázdný žaludek, ani by si jich nevšiml. K masu z konzerv si v misce akorát čichne. Většinou to vydržím tak den, někdy dva, pak misku s oschlou konzervou vyklopím psům, kteří ji vděčně zhltnou. Tomovi dám čerstvou dávku, abych ji po dalších dvou dnech zase přenechal psům.

Protože vím, že kočičí bobky nejsou nějak zvlášť košér a ani konzerva není něco, na čem bych já sám chtěl žít celý život, snažil jsem se Tomovi vařit. I našim psům občas vaříme, není to často, domácí stravu mají jako svátek několikrát do roka. Sehnal jsem si od paní Petry z pražského Spolku pro ochranu zvířat (najmě koček) ověřené recepty, které oni sami používají. Uvařili jsme Tomovi podle těchto receptů rybu. Tom k misce jednou čichnul a šel si svou cestou. Dva dny zůstala miska netknutá. Nakonec jsem její obsah, už značně oschlý, ale nikoliv zkažený, vyklopil Bártovi, který jej pozřel jediným otevřením tlamy. Postupně jsme zkusili připravit Tomovi vajíčko, jogurt, maso z králíka, maso z kuřete, rýži, brambory. Koupili jsme mu kočičí mléko Whiska. Zkoušeli jsme normální mléko zředěné s vodou. Nic nezabralo.

Jen když ucítí, že si sami připravujeme salám nebo šunku, posadí se a toužebně na nás hledí. Zkusil jsem mu několikrát kousíček dát. Já vím, že salámy se kočkám dávat nemají, ale on to byl jen docela malý kousek a nestalo se to vícekrát, než třikrát za celý jeho život. Salámky mu chutnaly. Plátkem šunky taky nepohrdl.

Jinak ale do něj nic nedostanu. A že má hlad, o tom není pochyb. Jeho žaludek je prázdný, což poznám i podle toho, co vybírám z jeho bedničky z pískem, kam chodí vykonávat potřebu. Poslední dobou by stačilo probírat ten písek jednou za dva až tři dny.

Napadlo mě, že možná jí i vyměšuje někde venku. Dopoledne jej pouštím na zahradu. Vyloučit to nemohu, ale že by mu to málo, co v zimě někde uloví nebo najde, stačilo?

Rčení "tvářil se jako mlsný kocour" znám. Asi nevzniklo náhodou, takže mlsné kočky opravdu existují. Tak a teď stojím před záhadou, zda jsem ho těmi několika kousky uzeniny zkazil natolik, že přestal jíst svou, kočičí stravu, anebo je za tím něco jiného. Nemohu jej krmit trvale šunkou. Ne kvůli ceně, ale kvůli vhodnosti pro jeho kočičí žaludek.

Poradí mi někdo, co s Tomem?