Tom pod nožem

Rozhodoval jsem se, kterého navštívit. Tom má záznamy u paní doktorky, ale já - když jsem tak nad tím přemýšlel -, jsem si nebyl jistý, zda je jeho paní doktorka tou pravou. Znáte to, je to takový pocit. Nedokážete to vysvětlit nebo předložit důkazy. Chovala se vždy slušně a ochotně, ale já jsem k ní chodil ještě s Filipem, když u něj propukla nemoc, na kterou později doplatil, a nějak jsem měl pocit, že z ní musím dolovat každé slovo ohledně Filipovy nemoci a že mi nenavrhla žádnou novou, progresivní léčbu. Možná jí křivdím. Je pravdou, že jsem si o Filipově nemoci našel později na Internetu vše, co se dalo, ale moc se toho opravdu nedalo.

Ať už to byl pocit zdůvodněný nebo ne, rozhodl jsem se pro našeho původního veterináře, toho, který léta ošetřoval naši fenku Sabu. Dr. Walker (tak se jmenuje) tedy Toma prohlédl a konstatoval, že vypadá zdravě, a že by neměl být důvod nejíst. Začal se vyptávat na způsob jeho života. Když jsem řekl, že se začíná toulat poslední měsíc a že navzdory mrazům často tráví někde hodiny, a že když se vrací, není umolousaný nebo promrzlý, řekl, že možná Tom chodí za kočkami. Že je teď zrovna období jejich zásnub, a že v té době kocouři často příliš nejedí. Zeptal se mě, zda neuvažuji o tom, nechat ho vykleštit.

To je pro mě citlivá otázka. Osobně jsem proti kleštění. Domnívám se, že je to krutý zásah do organismu zvířete, že kdyby měli možnost o tom rozhodnout ona sama, že by nikdy nic takového nepřipustila, a že bychom neměli dělat zvířatům nic, co neděláme sobě. Vykleštění znamená dříve nebo později ztrátu osobnosti, člověk si mění zvíře v domácího mazlíčka, který se pak podobá spíše plyšovému medvídku. Myslím si, že když člověk není ochoten akceptovat zvíře takové jaké je i s jeho přirozeností, že by snad zvíře neměl vůbec mít.

Na druhé straně je pravdou, že nekontrolovaný růst porodnosti vede k přemnožení a útulky jsou zaplaveny tisícími nechtěných zvířat. Upustilo se od praxe dříve běžné, kdy se koťata topila, a nechávalo se jen tolik, kolik člověk chtěl mít. Nesouhlasím ani s topením koťat, ale je pravdou, že to určitá regulace byla.

K tomu jsem si přidal to, co jsem věděl o svých předchozích kocourech z dřívějška. Měl jsem před Tomem dva, Filipa a Mikeše. Ani jeden z nich nebyl kleštěný. Často trávili venku i noci a oba také na svůj životní styl doplatili. Mikeš se jednoho dne nevrátil a Filip onemocněl smrtelnou chorobou.

Abych to zkrátil. Nakonec jsem souhlasil. Dr. Walker řekl, že tam můžu Filipa rovnou nechat a vzít si ho následující den. Těžko se mi s ním loučilo, zvlášť když jsem věděl, co ho čeká. Myslel jsem, že operace se provádí stejně jako u lidí, totiž pouhým přetnutím chámovodu (vasektomii), ale dr. Walker mi vysvětlil, že tohle by nezmenšilo Tomovou chuť k sexu a že se musí odstranit celý šourek i s varlaty. Bylo mi Toma hrozně líto. Díval se za mnou, když ho odnášeli a já jsem se cítil z toho mizerně.

K operaci mělo dojít následující dne ráno. Celý večer jsem na něj myslel, Tom chyběl v bytě a bylo to znát. V noci jsem nemohl spát, usnul jsem až nad ránem, kolem čtyř hodin. Pořád jsem myslel na to, co Tom dělá a jak to teď v té kleci snáší.

Kolem jedenácti následujícího dne jsem volal k veterináři. "Ano, Tom je v pořádku", řekla pracovnice, "zrovna se probouzí z narkózy. Můžete si pro něj přijet kolem čtyř hodin odpoledne."

Byl jsem tam přesně. Nejdříve chtěli zaplatit účet, pak mě poslali do vyšetřovny a za chvíli už pomocník přinášel Toma. Tom voněl desinfekcí a byl malinko pomalejší než jindy, ale jinak se zdál v dobrém stavu (můžeme-li hovořit o někom, kdo ztratí svoje mužství, že je v "dobrém stavu"). Procházel se po vyšetřovacím stole a dokonce z něj za chvíli seskočil a zkoumal zařízení vyšetřovny z podlahy.

Pak přišel dr. Walker. "Vše je v pořádku", řekl. "Je to milý kocourek. Vezměte ho domů a mějte ho rádi." Učinil pohyb, jako by chtěl Toma ještě pohladit, když jsem ho vynášel v přepravce ven.

Doma jsem Tomovi otevřel přepravku. Vylezl okamžitě - a rovnou cestou dolů, kde má svou bedýnku s pískem. To mě dojalo. "Chudinko", říkal jsem si, "tak tys chtěl na záchod a nemohl jsi... Kdoví, jestli tam, kde tě drželi, měli vůbec nějaký písek... A ty jsi byl tak slušný, žes to vydržel až domů..."

Setrval v ní chvíli a pak běžel k misce s vodou a chlemtavě a dlouho pil. Nakonec se pokusil vyskočit na stůl, kde má svou misku s jídlem. Nedoskočil. Rychle jsem mu dal čerstvou konzervu a Tomovi se skok po druhém pokusu podařil. Misku vylízal celou. Pak šel znovu do své bedničky k vykonání druhé potřeby. Konečně bylo vše za ním. Uvelebil se na gauči a spal až do večera.

Když se probudil, přišel za mnou. Nějak se mi nedaří podívat se mu do očí bez pocitu viny. Myslím, že Tom ví, že jsem se na něm provinil. Snad dokonce ví, jakou krutou věc jsem mu provedl. "Podívej se, Tome", říkám mu, "mně to mrzí víc než tebe. Ale musíme se smířit s tím, že žijeme v přeplněném světě, kde je čím dál míň místa. Musíme se všichni uskrovnit. Kdyby bylo na mně, nikdy bych ti takto neublížil. Tak mi to zkus odpustit." Díval se na mě a snad něco z toho pochopil. V každém případě se tváří, že to bere jako chlap. I když už vlastně žádný chlap není.