Co jsme udělali Rodneymu

Byl jsem tehdy ve třetím ročníku veteriny a začínali jsme praxi. Ten pes byl dodán do školní laboratoře z místního útulku pro nalezené psy. Byli jsme rozděleni do skupin po čtyřech studentech. Naše skupina měla za úkol pro příští tři měsíce cvičit na tomto psu různé operační techniky. Byl vždycky šťastný, když nás viděl. Jeho ocas divoce narážel na stěny malé drátěné klece. Rodney si života moc neužil, takže každé pohlazení po zádech, každá kratičká procházka z budovy do budovy ho dělala šťastným.

Naším prvním úkolem bylo provedení kastrace. Normálně jde o jednoduchou operaci, netrvající déle než dvacet minut. Nám trvala přes hodinu. Dalších třicet šest hodin zůstal pes v narkóze, protože jsme předávkovali anestetickou látku. O čtrnáct dnů později jsme měli provést otevření, vyšetření břišních orgánů a následné zašití. Byla to naše první větší samostatná operace. Pracovali jsme sami, žádný zkušený asistent nebyl přítomen. Nějak se stalo, že jsme operační ránu špatně zašili.

Druhý den ráno byla otevřena a náš pacient seděl na svých vlastních malých střevech. Ve spěchu jsme tedy ránu znovu zašili. Přežil to, ale trvalo více než týden, než se znovu postavil na nohy a mohl chodit. Jen zvolna se mu vracelo jeho ochotné očekávání. Pořád ještě mával ohonem; když jsme přišli, vítal nás s maximální radostí, jakou byl schopen v sobě sebrat.

Další týden jsme ho znovu uvedli do celkové narkózy, zlomili mu nohu a vyspravili ji kovovou sponou. Po této operaci se zdálo, že Rodney trpí trvalou bolestí, měl horečky a nějak se mu nedařilo získat ztracený elán. Ztratil pružnost a navzdory nasazeným antibiotikům se už nikdy pořádně nevzpamatoval. Nemohl dobře chodit a naše návštěvy vyvolávaly pouze slabé vrtění ohonem. Jeho hnědé oči ztratily lesk. Operovaná noha zůstávala tuhá a oteklá. Praxe končila a Rodneyho dny byly sečteny. Jedno odpoledne jsme ho uspali. Zatímco život opouštěl jeho tělo a jeho oči se obracely v sloup, můj postoj k testům na zvířatech se měnil...

Jsem vědec odchovaný na vědeckých metodách... Ale po patnácti letech veterinární praxe nyní věřím, že existují morální a etické důvody, které jsou důležitější, než výhody. Máme štěstí, že jsme ten nejvyšší vývojový druh na zemi. Jako takoví máme možnost - ale nikoliv právo - zneužít tzv. "nižší" živočichy. Ale účel v tomto případě prostředky nesvětí.

Článek byl otištěn ve čtvrtletníku Animal Times. Volně přeloženo. Uveřejněno s vědomím redakce.