Musí to být?
30.3.2000 Zvířata / příroda Témata: Příroda 3346 slov
Tento článek jsem napsal v roce 1993 pro časopis Mladý svět, kde byl v čísle 14/XXXV otištěn pod názvem "Má myš právo na důstojnou smrt?". Přestože od jeho prvního uveřejnění uplynulo už sedm let, neztratil nic na své aktuálnosti. Článek jsem poněkud upravil, zkrátil a nyní jej tedy předkládám čtenářům Zvědavce. Testy na zvířatech se totiž provádějí dále...
Už jste někdy nahlédli za dveře biologických laboratoří s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN? Jsou stovky, snad tisíce takových dveří. Bývají součástí univerzit, větších nemocnic, najdete je ve výzkumu farmaceutických laboratoří i v testovacích (nebo jak je nazývají) odděleních výrobců čisticích prostředků, výrobců kosmetiky, v laboratořích spadajících pod ministerstva vojenství a dokonce ve státem placených laboratořích testujících nové potravinové výrobky.
Jednou se mi podařilo za takové dveře vstoupit. Byla to relativně malá a relativně slušná laboratoř v jedné známé torontské nemocnici. Přesto, to, co jsem tam viděl, mě budilo ze sna dalších pět let.
Lidé, kteří v těchto laboratořích pracují, neradi o své práci a svých pokusech hovoří. Nemají rádi publicitu. Na jedné straně je to pochopitelné. Nechtějí se stát terčem radikálních ochránců zvířat. Na druhé se možná také necítí volně hovořit o utrpení, kterého jsou denně svědky. I když si časem zvyknou. Náplní jejich práce totiž je provádět
testy na živých zvířatech
Přestože vlivem tlaku veřejnosti se od některých nesmyslně krutých testů už upustilo, stále zbývá dost takových, jejichž krutost je značná a vědecká hodnota diskutabilní. Např. pomalé topení krysy, aby se vidělo, jak reaguje na stres.
A nejen to; testy na zvířatech bývají často a do omrzení opakovány, někdy s malými obměnami, navzdory tomu, že výsledky těchto nebo podobných testů jsou notoricky známy z dřívějších pokusů. Mnohý z mladých ambiciózních vědců provádí pokusy na zvířatech ve snaze být publikován, získat jméno nebo dodat svým výzkumům punc pečlivosti a vědeckosti. Jindy se testy opakují, protože vědci nevědí, že ten který experiment už byl prováděn; pro vědce je mnohdy snazší experiment opakovat, než udělat rešerši v knihovně. Mnohé univerzity provádějí každoročně stejné pokusy na zvířatech jako součást výuky studentů. Např. jen na amerických univerzitách je ročně spotřebováno 7-8 miliónů zvířat k tomu, aby se demonstrovaly věci dávno známé a dobře popsané ve vědecké literatuře. Zvířata (nejčastěji psi) bývají operována mladými adepty medicíny za použití zastaralé výbavy operačních sálů, nedostatečného umrtvení, mizerné sterility. Pokud psi (kteří bývají odolnější proti infekci způsobené nedostatečnou sterilizací) operaci přežijí, může to vytvářet u mladých lékařů nebezpečné iluze o vlastních schopnostech. O potřebě takovýchto operací lze pochybovat, vždyť např. britští medici na školách pokusy na zvířatech neprovádějí, přitom se nedá říci, že by byli hůře připraveni pro své povolání než například jejich američtí kolegové.
Možností, jak "vědecky" trápit zvíře, je nekonečně mnoho: operace bez umrtvení, pálení, leptání žíravinami, zmrazování, drcení, simulované autonehody, znehybnění, podvýživa, nedostatek tekutin, vyvolaná agrese, izolace nebo naopak přeplnění klecí, elektrické šoky, snížení či zvýšení atmosferického tlaku, infikovaná poranění, radiace, testy nových vojenských nových zbraní, a mnoho dalších.
Zvíře není považováno za cítící a žijící organismus, je pouze nástrojem a experimentátoři ve většině zemí světa mohou s tímto nástrojem nakládat, jak je jim libo. Ačkoliv v mnoha zemích světa existují poměrně pokročilé zákony na ochranu zvířat, téměř nikde se neuvažuje důsledně o ochraně laboratorních zvířat. Například zákon sice předepisuje, aby se zvířaty v laboratořích bylo nakládáno slušně, ale není stanoven limit počtu pokusů, kterým jednotlivé zvíře může projít, stejně tak se nepožaduje, aby zvíře po skončení pokusu bylo ošetřeno. Zvířeti v průběhu testu nemusí být (a nebývají) podávány prostředky utišující bolest navzdory tomu, že zřídkakdy by tyto prostředky mohly výsledek testu jakkoliv ovlivnit.
Laboratorní zvířata jsou většinou natolik stresována podmínkami, ve kterých žijí, že jejich organismy dávno nereagují normálně ani biologicky, ani psychicky. Zvířata bývají držena v těsných klecích s drátěnou podlahou (pro snadné čištění), buď v úplné izolaci, nebo naopak v klecích přeplněných, často bez potravy a tekutin, jediný styk s vnějším světem je zprostředkován necitelnými laboratorními techniky. To vše vede k tomu, že v době, kdy zvíře má být použito k experimentu, je vlastně už k experimentu nepoužitelné.
Farmaceutické testy
Mnoho lidí předpokládá (tak ostatně k tomu byli vedeni), že testy na zvířatech jsou nutné, kdykoliv se zkouší nový lék. Toto je jeden z největších úmyslně živených omylů civilizované společnosti. Mnoho látek škodících zvířatům nepředstavuje pro lidi žádné nebezpečí, a naopak látky smrtelně jedovaté pro lidi mohou být mnoha zvířaty beztrestně konzumovány. Jedině klinické testy na lidech (nebo lidských tkáních) jsou průkazné. Testy na zvířatech neposkytují dostatek informací a často mohou vést ke zcestným a nesprávným závěrům. Zde je několik příkladů:
Kochův lék TUBERCULIN byl svého času označován jako vakcína proti tuberkulóze. Dokázal totiž vyléčit TBC u morčat. Teprve později se ukázalo, že u lidí naopak tento lék TBC vyvolává.
THALIDOMIDE- bezpečné pilulky na spaní. Tento lék byl intenzívně testován na zvířatech a prohlášen neškodným. Následek? Ve světě dnes žije na 10 000 dětí a dospělých s nevyvinutými nebo zcela chybějícími končetinami; jejich matky užívaly tento lék v těhotenství.
BENEDICTIN- potlačoval ranní nevolnost v těhotenství. Při testech na zvířatech nevykazoval žádné vedlejší účinky. Přesto způsobil, že se lidským matkám rodily děti bez očí.
ORAFLEX ordinovaný při zánětlivých onemocněních kloubů stejně jako PHENFORMIN pro diabetiky způsobily mnohá zbytečná úmrtí. Oba tyto léky byly pečlivě intenzívně testovány na zvířatech a shledány neškodnými.
Naopak existuje řada léků, které vykazovaly škodlivé účinky při testech na zvířatech, lidem však nevadily.
DIGITALIS je bezpečný lék pro nemocné trpící chorobou srdce, zachránce tisíců lidských životů přesto byl dlouho opomíjen; při testech na psech totiž nebezpečn zvyšoval krevní tlak.
INSULIN způsobuje deformace u králíků a myší, pro nemocné cukrovkouje přitom jediným lékem udržujícím je při životě.
Objevitelé PENICILINU dnes přiznávají, že měli štěstí v době, kdy testovali tento lék na zvířatech. Mít tehdy k dispozici morčata místo myší, určitě by se rozšíření lék podstatně zpomalilo. Tento lék je totiž pro morčata smrtelně jedovatý.
K bizarním výsledků nás často dovedou testy jedovatosti (toxicity) jednotlivých látek. Mnoho pro člověka smrtelně jedovatých látek mohou zvířata pojídat bez škodlivých následků. Např.morčeti můžete klidně přisypávat do jídla strychnin, ještě se nad tou dobrotou bude olizovat. Ovce dokáží konzumovat velké množsti arseniku, aniž jim to vadí. Amanita phalloides, nacházející se určitých jedovatých houbách, otráví lehce celou rodinu,zaot králíkům (jedno z nejčastěji používaných pokusných zvířat) však neublíží. Morfium má na člověka uklidňující a anestetické účinky, ale totéž morfium vyvolává maniatické vzrušení u koček a myší. Je známo, že psi mají 20krát vyšší toleranci k drogám než lidé.
V některých případech sice dochází ke shodné reakci člověka a zvířete na testovanou látku, nedá se ale předem říci, kdy k shodě dojde. Dr. David Lees z Marslandu prohlásil: "Testy prováděné na zvířatech nejsou zárukou bezpečnosti pro člověka. Neznám lékaře, který by léčil případy otravy člověka na základě výsledku testů na zvířatech. Lapidárně řečeno, tyto testy mají přibližně stejnou vypovídající schopnost jako házení mincí. V každém případě je nutno potvrdit (nebo vyvrátit) výsledek testu pokusem na člověku. Z tohoto pravidla neexistuje výjimka.
Je-li tedy pravda, co bylo právě uvedeno, a vědci to vědí, zůstává otázkou, proč se tyto testy nadále provádějí. Odpověd je nesnadná. Firmy vyrábějící léky se takto chrání před možnými a velmi drahými soudními procesy vedenými ze strany poškozených zákazníků. Mohou totiž argumentovat tím, že udělali vše pro jejich bezpečnost.
Oběti marnivosti
Rtěnky, laky na nehty, mýdla, šampóny, opalovací krémy, prací a bělicí prášky, čistící prostředy, pesticidy a stovky jiných prostředků osobní a domácí hygieny mají jednu substanci společnou: utrpení a smrt miliónů pokusných zvířat.
Každým rokem je jen v Severní Americe podrobeno přibližně 15 miliónů zvířat bolestivým testům s fatálními následky. Jen pro účely kosmetiky samotné je obětováno téměř milión zvířat ročně. Testy kosmetických produktů jsou z kategorie těch nejhůře zdůvodnitelných, vždyť neslouží ani k uzdravení, ani k záchraně lidského života. Tisícům pokusných zvířat jsou na kůži nebo do očí aplikovány různé šampóny, spreje, deodoranty a jiné kosmetické produkty, jiná jsou násilím krmena makeupem, různými čisticími prostředky, pracími prášky apod. v množstvích, které by nikdy žádný člověk nepozřel. Výsledky jsou dále beznadějně komplikovány vedlejšími faktory jako stres, nedostatek potravy (zvíře často není schopno přijímat potravu) nebo vody apod. To vše se děje ve snaze určit toxicitu jednotlivých látek, bohužel způsobem připomínajícím více střílení na terč se zavázanýma očima, nežli solidní výzkum.
Ve Spojených státech existuje vyhláška požadující, aby výrobce odpovídajícím způsobem ověřil bezpečnost nového produktu dříve, než je předložen spotřebiteli. V žádném zákoně Spojených států se ale nespecifikuje požadavek testů na zvířatech. Přesto velké kosmetické a chemické firmy tyto testy provádějí. Důvody mohou být zřejmě tři:
1. Setrvačnost
2. Neinformovanost veřejnosti a z toho vyplývající její nedostatečný
tlak
3. Strach kosmetických firem z možných (a drahých) soudních procesů.
Zastavme se u posledního bodu. Kosmetické látky mívají nízkou toxicitu. Nejčastější stížnosti zákazníků bývají na alergické reakce, tedy něco, co žádný test na zvířatech nemůže odhalit. Ty z produktů, jejichž výrobci o nich tvrdí, že žádnou alergickou reakci vyvolat nemohou, obsahují jen mizivé množství syntetických chemikálií, málo nebo vůbec žádné éterické účinné směsi a oleje a - což je důležité - byly předem pečlivě vyzkoušeny na lidských dobrovolnících.
Bez ohledu na testy na zvířatech se tak člověk stává tím posledním a jedině průkazným pokusným morčetem. Díky určitému (bohužel dosti mírnému) tlaku veřejnosti se rozhodly některé kosmetické firmy investovat malé procento zisku do výzkumu alternativních metod testů. Částky věnované na tyto účely jsou ovšem spíše symbolické a tak není divu, že výzkumy jsou jednak omezeny, jednak musí být každou chvíli pozastaveny pro nedostatek prostředků. Přesto alternativní metody nalezeny byly a jsou slibné. O těchto nových metodách bude řeč na konci článku.
Navzdory existenci těchto metod roste počet zvířat obětovaných k testům kosmetických ajiných prostředků alarmující rychlostí. Například ve Velké Británii bylo v roce 1985 "použito" 160 000 zvířat a každým dalším rokem tato hodnota stoupá o dalších 5-7 procent. Testy jsou surové, kruté a jejich výsledky nevěrohodné. Zvířata poraněna testy akutní toxicity nebo testy podrážděnosti očí nejsou nikdy ošetřena. Pokud zvíře nepojde při experimentu samotném, bývá buďto zabito pro potřebu pitvy, nebo - to v případě, že poranění není fatální - "recyklováno" a použito v novém experimentu.
Pokusné laboratoře všude na světě ovšem povstanou jako jeden muž ve chvíli, kdy jsou nařčeny z nelidskosti, hrubosti nebo zanedbání péče. U nich přece nikdy. Kdyby tomu tak bylo, proč firmy vlastnící tyto laboratoře ověřují, zda potenciální zájemce o práci v jejich laboratoři není ve spojení s tiskem nebo s některou skupinkou zabývající se ochranou zvířat? Přinesení vlastní kamery do kterékoliv laboratoře bývá trestáno okamžitým vyhazovem.
Výsledky testů nebývají příliš průkazné. Dr. Gil Langley, vědecký pracovník v oboru neurochemie, prohlásil: "Výsledky (testů na zvířatech) se liší velmi podstatně nejen mezi jednotlivými laboratořemi, ale i mezi rody, pohlavím, věkem a druhy testovaných zvířat, a o jejich využití pro člověka se dá s úspěchem pochybovat."
Testy na zvířatech nedokázaly jasně definovat hranici mezi škodlivými a neškodnými produkty, jak se očekávalo. A kosmetický průmysl je jediným průmyslem, který tyto testy nadále provádí, aniž je to zákonem vyžadováno. Jedině tlak ze strany poučených spotřebitelů může tento stav zvrátit. Mnoho světoznámých kosmetických firem pokračuje v provádění testů na zvířatech (pravidelně aktualizovaný seznam firem, které stále testy provádějí najdete na http://www.peta-online.org/cmp/cctest1099.html), protože spotřebitelská veřejnost stále ještě nerozlišuje a nevyžaduje výrobky bez krutostí (cruelty free products). A jsou to, bohužel, mnohdy firmy zvučných jmen. V oboru pánské kosmetiky je to např. Gillette Co, v oboru čistících prostředků je jedním z nejzatvrzelejších pokračovatelů krutých a zbytečných testů firma Procter and Gamble.
Proto, až příště půjdete kupovat např. holicí krém nebo mycí prostředek a budete se rozhodovat zda ten, či onen, měl by na váhy rozhodování padnout i tento argument.
Náhradní metody testů
Je jich celá řada a mnohé jsou nejen levnější, ale vykazují i přesnější výsledky než testy na zvířatech. Přesto jejich použití zůstává limitováno. Za všechny jmenujme několik hlavních.Testy in-vitro prováděné ve zkumavkách a na buněčných kulturách vypěstovaných z lidské nebo zvířecí tkáně. Testy jsou snadno opakovatelné, neboť buněčná kultura je geneticky identická (namnožená ze stejného základu). Další výhodou je, že pokus se dá sledovat a vyhodnocovat průběžně, proti testu na zvířeti, které musíte nejdříve zabít, aby se požadovaná tkáň dostala pod mikroskop. Testovanou tkáň je možno libovolně dále množit i zmrazovat a uchovat tak pro další testy.
Jako náhradu za Draize test byly vyvinuty dva testy: Eytex Screen test a CAM test. Eytex Screen test používá synteticky připravovaný protein, který reaguje stejně jako protein v oku testovaného zvířete. CAM test je test na zárodcéch kuřat v oplodněných vejcích a patří k těm nejslibnějším. Krevní buňky vaječné membrány jsou totiž velmi podobné buňkám lidského oka.
Počítačové simulace a matematické modely jsou dalším možným řešením. Počítače dokáží předpovědět chování buňky na testovanou substanci stejně, jako dokáží odhadnout množství látky nutné k usmrcení 50 procent testované skupiny. Lidská placenta, která se mnohdy běžně po porodu vyhazuje, představuje velmi kvalitní testovací materiál. Tkáně lidské placenty totiž vykazují velmi citlivé a přesné reakce na testovanou látku. Výsledky se dají průběžně vyhodnocovat a - co je důležité - lze jim věřit téměř beze zbytku, neboť jde o lidskou tkáň.
Klinické studie na lidských dobrovolnících zůstávají tím posledním a hlavním
testem před tím, než je výrobek uveden na trh. Zvláště tam, kde výrobce garantuje
100 procentní spolehlivost. Jedině člověk také dokáže komunikovat s lékaři
v průběhu testu a popsat tak projevy, které jindy ucházejí pozornosti
vědců. Zdá se, že tento poslední článek nebude nikdy možné nahradit.