Pro Zvědavce bude dělat karikatury Petr Pazderka

Dobrý den, Petře, můžete se nám představit?

Dobrý den. Tady prosím:

Petře, vy jste karikaturista. Jak se vám to stalo?

Na vojně. Dělal jsem tam knihovníka, měl jsem stůl pro sebe a hromadu času, tak jsem to ze srandy zkusil. Vzali to. Pak mne tiskli v armádních časopisech. Takže jsem si podstatně vylepšil žold. Po vojně jsem jsem začal dělat, neměl jsem na malování příliš čas, oženil se a peněz moc nebylo. A tak jsem nakreslil pár vtipů a poslal do deníku Práce. Tam tenkrát šéfoval výtečný karikaturista, pan Štembera. A ten mi tu kresbu přijal. A taky mi vysvětlil, jak musí kresba pro noviny vypadat. A také mi za ni poprvé poslal honorář. Dostal jsem 90 korun. Vzpomínám si, že jsme si za to koupili s manželkou láhev vína.

Vy jste tiskl v Práci?

Nejen tam. Postupně také v Dikobrazu, Hospodářských novinách, pro Tribunu a dokonce, nebo přesněji hlavně pro Právo. Pro Právo jsem kreslil od roku 1969 až do revoluce.

Deník Ústředního výboru KSČ, pamatuji si. To jste musel být hezky prokádrován. Vy jste byl ve straně?

Nebyl. Nikdy. Víte, já se neumím doprošovat. Přinesu kresby a buď berete nebo ne. Ono to tenkrát v těch redakcích nebylo tak stranické, jak si možná myslíte. Z vnějšku ano, z vnitřku bych vám mohl povídat...

Povídejte

Všechny noviny byly tenkrát komunistické. Právo, Dikobraz i Práce a Tribuna. To jinak nešlo. Např. takový Dikobraz. Ten spadal přímo pod tiskový odbor Ústředního výboru strany. Řekl byste, že v něm pracovali zvlášť dobře prověřeni soudruzi. Ale nebylo to tak. Prověření určitě, ale pohledem normálních stranických kádrováků by to byla parta těch největších reakcionářů, jaké si umíte představit. Ale byli opatrní. Když vás neznali. Dostat se mezi ně nebylo snadné. Mohl jste posílat svoje výtvory do Dikobrazu mnohokrát, vždycky je vrátili se stereotypním „Vaše kresby nejsou pro náš časopis vhodné. Práci čest.“

Mně se jednou poštěstilo, že je nějaká moje kresba oslovila a oni ji otiskli. A tak jsem se tam drze vypravil osobně, s balíkem kreseb pod paží. Výtvarný redaktor, strašně hodnej člověk Dušan Motyčka, si se mnou sedl, otevřel flašku a povídali jsme si. Pak, když si vás takto prokádrovali a zjistili, že jste „jejich“, pak už to šlo. Pak už vás brali. Byla zásada, že v redakci se mluvilo o všem a často to bylo hodně na kriminál. Ale ven, za dveře redakce, se nikdy nedostalo nic. (Ale kdo ví, fízlové byli všude.)

Já si na ten Dikobraz pamatuji. Byl to tenkrát jeden z mála časopisů, které se daly číst. A ty vtipy, co tam tenkrát byly, byly lepší, než ty, co se publikují dnes. Měly jiskru ducha. A jak to pokračovalo?

Dikobraz byl jednu dobu dokonce podpultové zboží.

Já jsem tenkrát bydlel v Lubech u Chebu, to byl konec světa a v redakci měli každou středu poradu, kde se rozhodovalo, co se bude dávat do tisku a vůbec o všem, co bylo důležité. A tam museli všichni přispěvatelé víceméně povinně chodit. Mně šéf toleroval, že na ty porady nechodím pokaždé; stačilo jednou za dva - tři týdny. Kvůli té vzdálenosti. Jednou jsem kvůli tomu měl hrozný průšvih a málem jsem jako karikaturista skončil.

To bylo tak. Redakce oficiálně obeslala nově otvírané „Bienále kresleného humoru“ v  NSR – v Západním Berlíně. A Němci mě pak po dvou letech znovu oslovili a chtěli, ať jim do dalšího ročníku zase něco pošlu. Já jsem poslal pár obrázků a dál se tím nezabýval. A pak mi, zčistajasna, zavolali z Dikobrazu: „Všeho nech a okamžitě sem přijeď! Máš parádní průser!“

„Petře, ty vole, cos to udělal?“ vyjel na mě šéfredaktor. Nerozuměl jsem, o co mu jde. Ten lámal rukama a prohlašoval, že jsem vyřízený.

Tenkrát se to dělalo tiše. Člověk se provinil, porušil jakési tabu strany, ani se nemusel dozvědět, co vlastně spáchal. To kdosi kdesi zvedl telefon a řekl „ten a ten člověk už publikovat nebude.“ A bylo vymalováno. Nic se oficiálně neřeklo, žádný kobereček, žádný vyhazov. Najednou byla stěna a člověk nevěděl proč a už si neškrtl. A co hlavního – nebylo odvolání. Nebylo proti čemu – na papíře nic nebylo; nebylo ke komu – nikdo o ničem nevěděl.

A co jste tedy vlastně provedl?

Poslal jsem znova obrázky do toho Západního Berlína. A nevěděl jsem, že Ústřední výbor tenkrát rozhodl, že tam vystavovat nebudeme. Ono se to v Dikobrazu probíralo na některé té poradě, na které já jsem nebyl. Normálně obesílání zahraničních výstav zařizoval a financoval Dikobraz, jenže mně ta pozvánka přišla pár dní před uzávěrkou a tak jsem to, nic netuše, poslal bez Dikobrazu – leteckou poštou přímo z Pošty Praha 2. Ani tak nešlo o to se v Berlíně zviditelnit jako o to, že každý účastník měl nárok na krásný katalog na křídovém papíře zdarma „frei Haus“. V tehdejších poměrech senzace. (Dokonce mi pak přišel, aniž jej cenzura zabavila.)

Jak to dopadlo?

Podobných průšvihů byla celá řada i na nejvyšších místech. To jednou Právo otisklo na první straně portrét jednoho soudruha – myslím Brežněva – a na druhé straně článek s fotkou jak Sudeťáci vítali Hitlera v Chebu. A nějaký parazit, co čte noviny proti světlu, zjistil, že SOUDRUH má přímo uprostřed čela hakenkrajc z fotky na druhé straně. To byl pak rachot!

A tak mi to šéfredaktor, pan soudruh Bešta, tam nahoře nakonec nějak vyžehlil. Možná mi pomohl i šéfredaktor z Práva, nevím.

A potom?

Potom už nic. Nějak to vyšumělo.

To by bylo na strašně dlouhé povídání, ale ono to všecko za socialismu bylo trošku jinak, než se to dneska oficiálně vykládá (hromada čtenářů mne teď prokleje do horoucích pekel, tak to případně zase vymažte):

V padesátých letech to určitě bylo opravdu hodně drsné, moji rodiče se kvůli tomu museli vystěhovat z Plzně, ale postupem času se z toho všeho revolučního nadšení stala taková ta úřednická macha.

Ono se tenkrát skutečně fízlovalo v míře, za Rakouska i za Protektorátu, nebývalé. Snad každý občan měl svoji složku, kam se ukládaly všecky zápisy kádrováků, fízlů, domovních důvěrnic, sousedů – a samozřejmě i všechna anonymní udání, o kterých se oficiálně tvrdilo, že se házejí do koše. (A já jsem přesvědčen, že to podobně funguje dál a dodnes.)

Ale to všecko bylo jen jaksi preventivně, protože toho bylo strašně moc (neboť udavačů byla v tomto státě vždycky přehršel). A protože čeští ouřadové jsou tradičné líní, tak si zjednodušili práci a prostě tahle hlášení bez dalšího jen patřičně zakládali a tyhle složky jen tak zbůhdarma skladovali v příslušných regálech. K užitku se dostaly až v okamžiku, kdy občan nějakým způsobem vybočil z řady. Když se nějak „zviditelnil“. To se pak začaly dít věci.

To pak tu složku vytáhli a přesunuli někam jinam – do jiného skladu – asi STB - a to už se pak postupovalo zcela jinak. O tom už já, naštěstí, zasvěceně mluvit nemůžu. Jak to pak vypadalo, to nejkrásněji popsal pan Pavel Landovský. (Pavel Landovský, Soukromá vzpoura, MF. Vřele doporučuju).

To úvodem.

Sám nevím proč, ale moje složka se zřejmě nikdy nedostala z regálu do toho regálu, kde měli založeného pana Landovského, Dienstbiera, Havla a další. Moje žena tvrdí, že jedině proto, že jsem se narodil v neděli a proto mám v životě kliku. Opravdu nevím.

Já nejsem profesionální kreslíř. Takže jsem se neživil kreslením (ačkoliv kreslení živilo mne – při tehdejších platech). Povoláním jsem dřevař. A celou moji profesní kariéru, s asi půlroční výjimkou, jsem se dřevařinou živil.

A tahle „dvoukolejnost“ vedla k řadě komických situací.

Redakce Tribuny – tam mi taky otiskovali obrázky – sídlila v budově Ústředního výboru strany. Což asi všichni soudruzi věděli, já ne. Takže když jsem tam okolo toho baráku na Nábřeží Kijevské brigády 13 bloudil a s taškou kreseb marně hledal redakci, teprve policajt, co to tam venku hlídal, mi otevřel oči.

Takže jsem pak občas s obrázky chodil přímo „do jámy lvové“. A zase ten socialistický šlendriján: Jakmile člověk prošel policejní kontrolou v hale, tak už si ho vůbec nikdo nevšímal a mohl bloudit po chodbách jak bylo libo. Jako na každém jiném obyčejném úřadě.

Dokonce jsem jel v tamním Pater-Noster výtahu sám v jedné kabině společně se soudruhem prvním tajemníkem „soudruhem Soudruhem“ Dr. Husákem osobně. A automaticky jsem pozdravil „dobrý den“. A ouha – sám Nejvyšší mi odpověděl „dobrý ďen“. Přitom se tam „čestprácovalo“ všude.

A jednou jsem, čirou náhodou, objevil, že se mne soudruzi v zaměstnání bojí.

Samozřejmě věděli, že chodím do redakce Práva a do Tribuny, z čehož ve své předposranosti usuzovali, že tam, jak zvykem, na zdemístní soudruhy pilně donáším. Takže napsali na ÚV udání, že všechny peníze za obrázky prochlastávám s lehkými slečnami, pročež mi to Strana má zatrhnout. Ale ÚV to postoupil k vyřízení redakci, šéfredaktor poslal do Lubů nějakou „komis“ a ta zjistila že je to pustá lež a místní soudruzi dostali po šlapkách. V redakci mi to pak řekli, „abych prý věděl, koho mám kolem sebe“. A měl jsem od soudruhů pokoj.

Ale soudruzi ode mne ne. Od té doby, kdykoliv se mi něco nelíbilo, prostě jsem prohlásil: „Tak tuhle blbost nechápu! Já se na to napřed zeptám na ÚV, jestli to je správně.“ To byla kouzelná věta – tak nějak musel Faust citýrovat duchy.

No – a pak přišla sametová revoluce.

Ta parta v Dikobrazu se rozpadla, z Rudého práva se staly všezatracující Haló noviny, kdo něco uměl, našel si jiné zaměstnání, rektoskoci, kteří toho moc neuměli, si našli jiné rectum – a já jsem tomu všemu najednou přestal rozumět.

Takže jste skoro přestal malovat. To byla myslím škoda

Postupně jsem přestal. Ano.

Časem jsem si všecko srovnal v hlavě, přečetl jsem si hodně knížek,diskutoval s mnoha lidmi a došel jsem k názoru, že už zase vím, s čím nesouhlasím.

Nikdy jsem nebyl konformním občanem. Posuzuju věci podle toho, jsou-li, z mého pohledu, morální, nebo nejsou. Nebo rozumné, či pitomé. Jestli jsou politicky nutné, to mne vůbec nezajímá. A tak jsem si zase začal kreslit, napřed pro sebe, bez ohledu na pravici, levici, komunisty, křesťanské demokraty, Zemana, Klause, Bushe a kdovíkoho ještě.

A nakonec jsem ty kresby nabídl v Právu, které pro mne bylo tehdy, kdy český tisk vykoupila německá nakladatelství, jediným nezávislým deníkem. A oni mne tiskli.

Jenže později se – a tohle je, prosím, pouze můj zcela soukromý názor – do Práva nějak namontovala ČSSD – kvůli sporům o Lidový dům neměli asi peníze na vlastní noviny – a poněvadž jsem se do té partaje a jejího pana předsedy Zemana taky navážel, tak mne tam ustřihli.

Pan Zeman osobně ne, pro toho nějaký čmáral určitě nebyl oponent hodný jeho zájmu, ale některý z jeho rektoskoků pravděpodobně.

Sledujete politiku?

Samozřejmě, že ano. Každý večer si nacpu dýmku, otevřu internet, protože znám jazyky, tak si pročtu český, slovenský, německý, anglický, francouzský nebo ruský tisk, další články podle toho, jak mám zrovna náladu, a obvykle si něco do počítače nakreslím. (Většinou to pak zase smažu.)

Kam to podle vás všechno směřuje?

Do pr... chci říct, myslím, že bude válka. Tenhle svět nikdy problémy jinak vyřešit neuměl a neumí. Už je nás na světě zbytečně moc, zbraní taky. Takže toho je třeba účelně využít, ne jen nákladně sešrotovat.

Hm. To není příliš optimistický názor. Ale já si to myslím také. Pojďme zpátky ke Zvědavci. Víte, pro mě je čest, že jste ochoten pro Zvědavce malovat. Myslím, že tím Zvědavec hodně získá. Jen nevím, jestli si vás budu moci dovolit...

Nakolik je to pro Váš list čest, to Vám sdělí Vaši čtenáři velmi brzy.

A jestli máte na mysli honorář, tak si z kreseb, které Vám nabídnu, otiskněte co chcete a zaplaťte kolik můžete. Myslím, že to tak bude fair.

Tak prima. Těším se na spolupráci a děkuji vám za rozhovor.

Potěšení bylo na mé straně.