Prekarizace – polemika s názory čtenářů

Nedávno mi na Zvědavci vyšel článek Jak přežít svou prekarizaci. Čtenáři na něj reagovali velmi kriticky. Poněvadž mě jejich komentáře zobrazují ve velmi nelichotivém světle, musím reagovat, ač to nebývá mým zvykem.

Komentující čtenáří neměli námitek proti tomu, jak jsem stručně popsal dopady globalizace, která ve světě práce drtí drtí zvláště člověka ve slabém postavení. Vadily jim mé závěry, jak má obyčejný člověk, a to zvláště nějak handicapovaný, v takovém stavu věcí přežít. Radil jsem, že se mu má přizpůsobit, naučit se v něm "plavat" a být schopen odpoutat se od dosavadních jistot, což v praxi znamená třeba odejet do nějaké západní země, kde se lépe platí, vzít si dostupnou práci, byť to může znamenat neustále střídat krátkodobé joby, žít skromně a za našetřené peníze investovat nejlépe do drobných nemovitostí a pronajímat je tam, kde je levněji a očekává se cenový vzrůst. Čtenáři toto mé řešení interpretují tak, že namísto abych bojoval proti nelidskému systému nebo k tomu aspoň vyzýval, volím přizpůsobivost, existenci "chytrého otroka", který si myslí, že v něm přežije, a ohýbá hřbet před těmi mocnými v zákulisí, kteří vše řídí. Kdosi mi i vytýkal protimluv, že na jedné straně kriticky popisuji, jak funguje systém, na druhé straně systém využívám a chovám se jako kapitalista, když pronajímám byt.

Pokusím se na tyto námitky odpovědět a začnu tím, proč nechci bojovat proti systému a doporučuju se za jistých situací chovat "kapitalisticky".

1. Zájem o konkrétního člověka by měl být vždy nadřazen každému abstraktnímu "boji proti systému". Jsem přesvědčen, že máme-li proti něčemu bojovat, pak proti konkrétním projevům nespravedlnosti páchaných na konkrétním člověku a tuto praktickou pomoc neobětovat žádné vyšší politické hře. Naopak, v každé situaci bychom měli přítomný systém používat nebo nepoužívat podle toho, jak se staví ke konkrétním lidem, zvláště těm slabším. Za sebe mohu říct, že jsem spoustě lidí v nouzi pomohl, několika i od bezdomovectví. Konkrétně jednomu invalidnímu důchodci tím, že jsem mu pronajal svou miniaturní garsonku za výhodnějších podmínek, než jsou ty tržní, a na které tudíž mohl dosáhnout. Kdybych se tedy "nezařadil do systému" a nezachoval se jako kapitalista, který se ziskem, byť sníženým, pronajímá svou nemovitost, bylo by dost možná o jednoho člověka na ulici víc a jedna minigarsonka zůstala nadále neobydlená u předchozí majitelky. Na druhé straně nemůžete příliš nadřazovat zájmy svých bližních vlastnímu zájmu, jinak vás lidi okamžitě začnou využívat. Chováte-li se tedy jako umírněný kapitalista a nebudete investovat do finančních papírů, byť nabízejí vyšší zisk, ale do reálných hodnot, jako je byt, který umožníte využívat těm, kteří by jinak stěží dosáhli na nevábnou ubytovnu, děláte pro ně opravdu hodně. Tím spíš, když dobře víte ze své zkušenosti, jak je těžké se dnes chovat solidárně, protože velká část z těch, kterým pomůžete, vás podrazí.

2. Proti systému nemá smysl bojovat také proto, že trvale neudržitelný (to znamená v podstatě každý) systém se dřív nebo později rozpadne sám. Čím stupidnější, škodlivější, antihumánnější je myšlenka, na které systém stojí, tím rychleji zkolabuje. Zhroutila se nacistická říše, komunistické státy i všechny předchozí civilizace. Každá civilizace má svůj kolaps zapsaný již ve svém zárodku; ty samé myšlenky, které vedly k jejímu rozvoji a vyvrcholení, neomylně povedou také k jejímu úpadku. Dnešní situace se ale v jednom bodě liší: Svět je natolik globálně propojený, že není možné, aby se zhroutila jen jedna jeho část a ostatní přetrvaly – kolaps, který nastane, postihne celý svět. Těžko říct, co bude po tomto kolapsu následovat, ale je jasné, že čím víc se k němu blížíme, tím se vše zhoršuje. Nesouměřitelnost v bohatství, prekarizace práce, atd., to vše jsou pouze doprovodné jevy tohoto směřování ke globálnímu úpadku. A ať se vám to líbí nebo ne, směřování k úpadku nedokáže zvrátit nikdo z vás, ba ani občanská společnost, jak kdosi navrhoval. I ty tzv. skryté elity, které údajně vše řídí, se pouze vezou na soudobé vlně a v reálu mají jen mizivý vliv.

Jiní čtenáři doporučují jako řešení zdánlivý opak toho co já: nenechat se vykořenit ze svého místa, vytvořit velkou rodinu, budovat místní komunitu... Zní to hezky, ale něco takového dokážete jen tehdy, pokud jste silná osobnost, máte dostatek schopností i zdrojů. Ale jak se chcete udržet v místě svého bydliště, když tam nenajdete žádnou nebo jen špatně placenou práci? Jak dokážete založit byť malou rodinu, když nemáte vlastní bydlení ani stálou práci? A jak chcete udržet partnerský vztah, když vás ten druhý může kdykoliv opustit prostě jenom proto, že už vás nepotřebuje? A jak můžete projevit důvěru své partnerce, když víte, že oženit se ní bez rozvodové smlouvy rovná se hazardu, který vás snadno může zcela finančně zruinovat? Ani na podporu svých dětí se nemůžete spolehnout – až vyrostou, budou mít co dělat, aby uživily vlastní děti. Rodina, komunita, trvanlivost vztahů, sociální stát, důvěryhodnost církví..., to vše se dnes hroutí, a právě proto byste se měli učit se jak žít, když vám tyto hodnoty vezmou - abyste se nezhroutili, až se to stane. Rady čtenářů zní podobně, jako byste nemajetnému člověku řekli: "Tvým problémem je, že nic nemáš. Proto nesmíš být chudý, buď bohatý!" Naopak reálným řešením, jak si vydělat na vlastní bydlení a zvýšit tak možnost založit rodinu, může být právě práce v zahraničí – a stačí na to pár let, žádné celoživotní pachtění.

Podobně jako žádný z nás nedokáže systém změnit, téměř nikdo se od něj nedokáže odpoutat. Četl jsem nedávno zajímavou knihu Raději zešílet v divočině. Pojednává o šumavských samotářích, lidech, kteří se rozhodli žít někde na samotě, obvykle v maringotce. Navzdory jejich radikálnímu kroku, ani oni se většinou nedokázali od systému zcela odpoutat. Jeden z nich musel léta pracovat v cizině, aby si na samotě mohl postavit skromný dům a ani mu to na ten dům nestačilo, jiný vysvětloval, že lidé se nemohou od systému odpojit, protože musejí platit zdravotní pojištění...

Nedokážete-li systém změnit, nedokážete-li žít nezávisle na něm a patříte-li navíc k těm slabším, nezbývá vám, než se v něm naučit přežívat. A nekvalifikovaná práce, která vám zbyla, cti netratí. Mimochodem, děláte-li rukama, budete v každém režimu patřit k těm relativně nejsvobodnějším, kteří se nemusejí hrbit nebo kolaborovat, aby si udrželi teplé místečko, nemusejí si vymýšlet nesmysly u přijímacích pohovorů, nikdo jim nemůže vyčítat, že je živí ze svých daní apod.

Člověku, který si uvědomuje, že ve světě ztrácí pracovní i životní jistoty, jsem nabídl řešení, které určitě není dokonalé, ale je aspoň nějaké a z ostatních možností relativně nejdůstojnější. Ale tuto volbu musí udělat každý sám za sebe. Jisté ale máte jedno: Až vám poteče do bot, tak ti, kdo v hospodě u piva statečně bojují proti systému, vám určitě nepomůžou.