Jak přežít svou prekarizaci
2.11.2018 Komentáře Témata: Společnost, Demontáž sociálního stáu 987 slov
Prekarizace znamená nahrazování plného pracovního poměru jiným druhem pracovního vztahu, který postrádá zaměstnanecké jistoty. V širším smyslu lze prekarizaci chápat jako existenci zbavenou sociální a finanční stability. Nová sociální třída, prekariát, se často pojí s tzv. pracující chudobou a odhaduje se, že je v dnešním světě zastoupena nejméně jednou čtvrtinou dospělé populace a tvoří ji 3 hlavní skupiny: upadající dělnická třída, imigranti a mladí lidé s vysokoškolským vzděláním, kterým se nedaří najít adekvátní zaměstnání. (zdroj: Wikipedia) Jelikož mám s tímto sílícím trendem moderního světa dostatek osobních zkušeností ze zahraničí, dovolím si předložit pár úvah a rad, jak trvalý stav životní nejistoty přežít.
Abyste byli odsouzeni k existenci zbavené jistot, stačí dnes velice málo: drobný handicap, jako je snížená inteligence či menší zdravotní problém, nebo třeba skutečnost, že jste vystudovali nějakou nepraktickou školu a nemáte zkušenosti. Nenajdete-li práci ve svém oboru a při manuální činnosti projevíte byť jen trochu pomalosti, nedostatku zručnosti či fyzické slabosti, máte obrovský problém – neudržíte se ani v nekvalifikovaném zaměstnání. Dokonce i kdybyste byli schopni se do vyžadovaného pracovního tempa časem dostat, zaměstnavatel vám tuto šanci nedá, propustí vás hned na začátku. Podle mých zkušeností to platí zejména o práci ve výrobní sféře v Německu, o něco snesitelnější je v tomto směru Británie. Svět ale natolik zrychlil a pracuje se takovým tempem, že spousta zejména starších lidí jednoduše není schopna sladit s ním svůj osobní rytmus.
Prekarizaci je třeba vnímat v širších souvislostech jako jeden z projevů tříštícího se světa zbavovaného tradičních hodnot. Kdybyste žili před 50 lety a dříve, měli byste relativní jistotu, že strávíte většinu života v jednom zaměstnání, na jednom místě, s jedním partnerem, budete pracovat v oboru, v němž jste se vyučili, a ve stáří se těšit ze zaslouženého důchodu. Taková představa dnes zní jako neskutečná pohádka.
Ke ztrátě jistot dochází v celém vyspělém světě. Nadávat na politiky, zatracovat kapitalismus nebo vymýšlet konspirační teorie je stejně zbytečné, jako kdybychom v době blížícího se konce Říma obviňovali ze zhoršujícího se stavu věcí toho či onoho senátora. A fakt, že změny, které prožíváme, jsou přinejmenším stejně významné jako ty, které vedly k pádu civilizací, dnes odhalují už i docela seriózní analýzy. Současný růst a prosperita nemůže trvat dlouho - z více odborných zdrojů lze slyšet, že do dvou let přijde další velká krize.
Pocit jistoty, stability, zakotvení je tou nejzákladnější přirozenou potřebou. Přesto si myslím, že budeme-li v chaosu proměňujícího se světa lpět na těchto starých jistotách, nebo si je dokonce vynucovat, situaci to pouze zhorší. Jistota se totiž stává natolik luxusním zbožím, že vyžadovat ji znamená totéž, jako bychom v restauraci chtěli po číšníkovi, aby nám k jídlu přinesl zlaté příbory a účtoval stejnou cenu – možná tento nadstandard dostaneme, ale porce pro nás - nebo častěji pro jiné, chudší hosty - pak budou poloviční. Budeme-li například prosazovat zákony, které mají znesnadnit propouštění zaměstnanců, povede to pouze k tomu, že zaměstnavatelé budou pro příště přijímat jen lidi z pracovních agentur, jak se již standardně děje na Západě, a zaměstnanecký poměr se stane ještě nedostupnější, v důsledku čehož se zvýší i celková nezaměstnanost. Vystupňované zákony na ochranu nájemníků způsobí, že máte-li hluboko do kapsy, nikdo vám byt nepronajme s řádnou smlouvou, nanejvýš vám nabídne podnájemní vztah bez jakékoliv právní ochrany. A tak by se dalo pokračovat. Hledání stability v politice může vést k fašismu, v náboženství k fundamentalismu.
Odpověď na otázku, jak má slabší jedinec v dnešní době přežít, paradoxně spočívá v přesném opaku toho, k čemu nás vede potřeba jistoty a touha po zakotvení. Jestliže ztrácíte půdu pod nohama, pak to nejlepší, co můžete udělat, je včas se přemístit tam, kde ještě kousek pevné země zůstal. V praxi to znamená k ničemu se nepřipoutávat. Mít ochotu stěhovat se za prací, třeba i za hranice. Být flexibilní a v případě potřeby měnit své bydliště. Přizpůsobit se globalizaci a dalším trendům, které prekarizaci zapříčiňují. Naučit se využívat systém, který dosud využíval vás, a zároveň se vyhnout jeho nástrahám. Nebrat si kromě hypotéky žádný úvěr a neutrácet za nic nepotřebného. Za peníze vydělané třeba v Německu si kupovat pouze hodnotné věci jako drobné nemovitosti, garsonku nebo aspoň garáž, které můžete po zbytek života pronajímat a v případě nouze tam i bydlet, nebo kus půdy, na níž se dá i v případě nejhorší krize něco vypěstovat. Otevřené hranice nám umožňují pořizovat si tento majetek i tam, kde se dá získat levněji a jeho cena poroste s větší pravděpodobností než u nás. Uvedu vlastní příklad, který zároveň ukazuje, jak využít možností globalizace: V Anglii jsem se neustále snažil udržet se v pracovním procesu, i když to znamenalo vystřídat až desítky prací. Z úspor za poslední léta jsem si koupil byt v Polsku, který nyní na dálku pronajímám ukrajinskému páru.
S šetřením a odkládáním všech nepotřebných výdajů je třeba začít už v mládí. Bohužel, znám spoustu mladých, kteří odjeli do Anglie, a třebaže relativně slušně vydělávají, málokdo si dokáže našetřit na takovou základní hodnotu, jakou je vlastní byt. Nechají se zlákat tretkami, kupují si auta nebo luxusní dovolené a nepřipouštějí si, že jim tyto peníze jednou můžou chybět.
Na závěr bych parafrázoval slova jedné písně od Pepy Nose: Časy se mění, co bylo dřív, dneska už není. Naučte se plavat, nebo půjdete ke dnu...
Poznámka editora
Autor nastínil zajímavý problém, s jeho návrhem na řešení ovšem naprosto nesouhlasím. Autor vlastně radí podřídit se trendu krysích závodů: bijou tě, nutí tě ohnout hřbet? Ohni se ještě víc. Udělej, co chtějí. Berou ti pracovní a sociální jistotu? Vzdej se toho. Chtějí, abys nikde neměl kořeny, k ničemu se nemáš připoutat? Tak se nepřipoutávej. Poslechni trend doby.
Ne, ne, ne a ne. Nemám jednoduché řešení prekartizace. Jen jedno vím. Autor navrhuje dobrovolnou cestu do otroctví. Ale to je řešení slabochů. Já říkám, je třeba se tomu postavit. Možná to nebude vítězné, možná nás zlomí, ale postavit se tomu musíme. Do parafráze písničky Petra Nose bych doplnil naučte se plavat proti proudu, nebo půjdete ke dnu.