Bez nože!

Toho nového trendu jsem si poprvé všiml zhruba před rokem v obchodním centru Zličín, kde jsou restaurace a stánky rychlého občerstvení. Na tác mně dali ubrousek, jídlo a – plastikovou vidličku. Bez nože. Požádal jsem o nůž a dostal jej. Považoval jsem to za přehlédnutí. Ale příště se mi to stalo zase a pak zase. U různých stánků s různým občerstvením. Jako kdyby nože byly úzký profil. Jako kdyby se báli je dávat, čert ví, co v tom bylo. Začal jsem si toho trendu více všímat a zjistil jsem, že je poměrně častý.

Ze stánků rychlého občerstvení se beznožové stravování zvolna šíří i do restaurací. Chcete jíst? Jistě, ale jen vidličkou. Nože nejsou. Samozřejmě, když požádáte, přinesou vám jej. Zatím. Ale proč o to musím žádat?

Co mě překvapilo nejvíce? Když jsem přijel do Kanady, ukázalo se, že podobný deficit příborových nožů vládne i tam. Ve stáncích rychlého občerstvení na obou kontinentech je nyní zcela běžné dávat jen plastikovou vidličku a stalo se mi už, že ani na požádání nůž nebyl. Vůbec je neměli!

Chodím v Kanadě každý čtvrtek do thajské restaurace na polední menu. Je levné a dobré. Restaurace není žádná hogo-fogo, ale je celkem slušná, dávají tam automaticky vodu zdarma, vaří dobře. Poslední rok i tam vznikl nožový problém. Číšníci mě tam už znají, dávám si vždy stejné jídlo, takže už ani nemusím říkat, co chci. Přijdu, dosednu a za chvíli se jídlo nese. Ale o nůž, o nůž musím vždy požádat znovu. Jinými slovy, číšník si pamatuje, co si objednávám, ale „nepamatuje si“, že k tomu chci nůž. Nechápu...

Nicméně se bavím pozorováním okolních stolů. Nenápadně sleduji, jak se lidi snaží nabrat si jídlo jen vidličkou, jak je honí po talíři, občas si pomohou rukou nebo lžíci. Nikdo kromě mě o ten zatracený nůž nepožádá, nikdo. Snad jim to ani nedojde.

Pamatuji si, když mi bylo snad pět, možná méně, dostal jsem svůj první dětský příbor. Rodiče mi ukázali, jak se drží a jak se používá. Od té doby se příbor stal pro mě běžným nástrojem. Umím s ním oloupat párek a také jíst špagety (já vím, na špagety patří vidlička a lžička, ale když není, lze to i příborem). Umím také jíst hůlkami a nedělá mi to problém. Ale mám problém najíst se jen vidličkou.

Domnívám se, že příbory (nebo hůlky, ať udržujeme multi-kulti povědomí :-) ) jsou součástí kultury toho kterého národa. Trvalo dost dlouho, než jsme se k tomu dopracovali. Dříve se jedlo rukama, příborem králů, jak se říká. Postupně ruce nahradil nejprve nůž, později přibyla vidlička, když se ukázalo, že je to praktické. Tak nějak to vyplynulo časem samo.

Používání příborů zlepšuje koordinaci pohybů obou rukou a jejich spolupráci. Podobně jako psané písmo zlepšuje motoriku a ruky a koordinaci pohybů. Poslední desítky let je psané písmo účelově vytlačováno ze škol, děti se učí psát jako burani pouze tiskacími písmenky. Prý aby se netrápily. Nyní si budou také zvykat jíst pouze vidličkou. Opět aby se netrápily? Co bude dále? Vrátíme se k jídlu rukama a psaní nahradíme ťukáním do tabletu? Fujtajbl!

Jak psaní tiskacími písmeny, tak jídlo pouze vidličkou je cesta k zhrubnutí a primitivizmu, cesta zpět. Degradace psaní a degradace stravování. V podstatě degradace kultury. Má na tom někdo zájem? A hlavně mě udivuje ta koordinace napříč kontinenty. Deficit nožů v Čechách a téměř ve stejnou dobu v šest tisíc kilometrů vzdálené Kanadě. Jak je to možné?