Fenomén Jan Stern

Článek na Zvědavci (https://zvedavec.news)

URL adresa článku:
https://zvedavec.news/naokraj/2015/05/6463-fenomen-jan-stern.htm

Vladimír Stwora

Vsadím se, že většině z vás jméno Jan Stern nic neříká. Neříká, pokud nečtete Nový prostor. Domácí asi pojem Nový prostor znají, pro zahraniční čtenáře: to je časopis prodávaný bezdomovci na různých místech po českých a moravských městech. Zabývá se sociální tématikou, trošku kulturou a je veden tou správnou sluníčkovou redakcí, která má ideově blízko k feminismu, k anarchistickému hnutí, squatingu, k multikulti a podobným věcem. Mimo jiné také považuje cikány (které samozřejmě důsledně nazývá Romy) za oběť většinové společnosti.

Jinak ten časopis není až tak špatný. Zabývá se tématy, které si jinde v mainstreamu nepřečtete. Například jedno číslo bylo věnováno žití ve společných komunitách sociálně slabších. Rozhovory s lidmi, kteří v takových komunitách žijí, byly zajímavé. Jindy se věnují životu na venkově, životu na ulici, předchozí číslo bylo zase věnováno problematice léků, očkování a farmaceutickým firmám, kde jsem se názorově s redakcí shodl skoro úplně. Poslední číslo se věnuje squatingu. Pod titulkem Obsaď a žij je několik článků, několik rozhovorů se squatery, přičemž zkušenějšímu čtenáři nemůže uniknout obrovská naivita těch lidí. Ale je to poučné. Každé číslo obsahuje také rozhovor s nějakým konkrétním prodejcem Nového prostoru.

Ten prodej funguje tak, že každý prodejce je označen zřetelně číslem a každý prodávaný časopis musí mít stejné číslo na obálce. Tak zákazník ví, že prodej je legální. Prodejci si kupují NP za 25 Kč a prodávají jej za 50. Z každého čísla tedy mají 25 korun. Osobně to dělám tak, že dávám stovku a nechci zpátky. Ne proto, že bych byl tak bohatý, ale proto, že vím, jak úzká je hranice mezi mám se celkem dobře a co se mohlo podělat, se podělalo. Navíc vím, že ty peníze jdou rovnou potřebnému bez nějakých mezičlánků a administrativy a vím, že jdou k někomu, kdo se aspoň snaží něco se svou situací dělat a nepůjde si hned za darovaný peníz koupit alkohol nebo drogy.

Na druhé stránce NP mívá fejeton Jan Stern. Jeho sloupky jsou osvěžující, vtipné, nad věcí, mírně nekorektní (v mezích zákona, víc by redakce asi nevydýchala), čtivé, moudré a v nejlepší tradici dávno zapomenutého Rudolfa Křesťana z Mladého světa (kde asi skončil?) Jan Stern si dokáže dělat srandu ze sebe a podává to tak, že se v tom čtenář poznává. Troufám si říct, že zvedá úroveň časopisu o dva schůdky a až jednou odejde, bude to pro NP citelná rána. A pro mikrokosmos českých novinářů také. Jan Stern nemá v současné době mezi současnými pisálky konkurenci. Ostatně posuďte sami. Jeho poslední sloupek tady přeťukám ručně, není totiž na internetu, takže odkaz poslati nemožno. Nemám k tomu svolení redakce, ale snad mi prominou, když jim tady dělám reklamu zadarmo.

Budíkové zákony

Jan Stern

Velké dějiny a děje jsou řízeny zákony, jako je Archimédův zákon, Ohmův zákon, zákon dědičnosti, zákon nabídky a poptávky, Starý zákon, Nový zákon, eventuálně vor v zákoně. No jo, ale co děje malé? Naše všednost? Jí badatelé a proroci zatím pozornost věnují jen malou. Přesto se lidé odpradávna pokoušejí zákon, který ji řídí, pojmenovat.

Nejčastěji hovoří o tzv. zákonu schválnosti, odborníky též označovaném jako Murphyho zákon. Dle něj se pokazí, co se pokazit může a namazaný krajíc vždy spadne na podlahu namazanou stranou. Představa světa, kterou nám zastánci existence zákona schválnosti sugerují, je ovšem velmi naivní. Ve skutečnosti se leckomu leccos povede (bohužel) a krajíce padají dle zákonů pravděpodobnosti, stejně jako mince.

S tou naší všednosti je to složitější. Onen duch, jenž je jí prodchnut, se nám nesnaží znehodnotit paštiky na krajíci. On se nás snaží zesměšnit. Dokázat nám, že člověk je bytostí ubohou. Přitom však tento duch – na rozdíl od ducha murphyovského – není v naprosto žádném sporu s logikou!

Říkám tomu budíkové zákony. Proč? To je totiž tak. Když mám ráno nějakou důležitou akci a chci se vzbudit dejme tomu v sedm hodin, mám dvě možnosti. Pokud jdu prostě spát a nic neřeším, vzbudím se druhý den ráno přesně v sedm hodin. Plus mínus pět minut. Jenže si to většinou nelajsnu. Říkám si, co když zaspím? No, a tak si natáhnu budíka. Výsledek? Zákonitý. Vzbudím se ve tři, kouknu na budíka – ježíš, teprve tři. Vzbudím se ve čtyři, zas kouknu na budíka – bože, co blbnu.Od pěti už nespím vůbec, protože mi v hlavě straší, že už brzo stejně zazvoní budík a měl bych možná vstát. Celé to polospaní mě tak vyčerpá, že v sedm jsem úplně grogy, a když budík konečně zazvoní, chce se mi tak spát, že ho zamáčknu a říkám si: ještě deset minut bych si mohl poležet , když se pak rychlejc umeju... Spím pak samozřejmě půl hodiny, v koupelně si narazím čéšku a na akci přijdu o hodinu pozdějc. Vynervovaný a zpocený.

Takto funguje svět. Žádná osudová zlovůle. Osud mne jen používá k svému obveselení a k precizaci dramaturgie se inkarnuje do mne samotného.

Budíkovému zákonu podléhá celá škála pozoruhodných fenoménů. Tak ku příkladu mystika bílého pláště. Znáte to. Je vám zle, že nevíte, jak dojdete z práce domů. Večer je to ještě horší, cpete do sebe šidítka „forte“ a „max“ za tři stovky úplně zbytečně. Noc hrůzy, že si málem voláte záchranku. Ráno vůbec nejste lepší – nedá se nic dělat, voláte do práce, že jdete k doktorovi, že tohle prostě nejde. Cesta k felčarovi je heroický výkon. Pak si sednete do té divně smrdící čekárny a najednou – samotnému je vám to nepříjemné – se cítíte nějak líp. S každým dalším pacientem, co vleze do ordinace vašeho obvoďáka, se bacily kamsi schovávají, ba prchají jak v reklamě na cídič záchodové mísy. No a pak tam vlezete, spatříte bílý plášť šamanův, on se ptá „tak copak vám schází“ a vy se stydíte, protože vám najednou není nic a vypadáte jako simulant, co se chce ulít z práce. Ale přísaháte: mně vám bylo ráno tak špatně, pane doktore!

Budíkových jevů jsou stovky: Když povolíte aktualizace Windows, přestane vám fungovat počítač. Když si stáhnete antivir, najednou vás začnou otravovat víry. Párek je vždy levnější než maso, z něhož byl za pomoci složité technologie údajně vyroben. Trailer je vždy lepší než film (a vy jim na to vždycky znovu skočíte). Když dáte telefon ve spořitelně, najednou vám volá třicet nabídkových firem denně. Vaše cestovka přežila zimu, ale léto ne...

Co může, to se pokazí? Kdepak. Co může, to si z vás dělá srandu.

Článek byl publikován 23.5.2015


© 2024-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.