Fenomén Jan Stern

Budíkové zákony

Jan Stern

Velké dějiny a děje jsou řízeny zákony, jako je Archimédův zákon, Ohmův zákon, zákon dědičnosti, zákon nabídky a poptávky, Starý zákon, Nový zákon, eventuálně vor v zákoně. No jo, ale co děje malé? Naše všednost? Jí badatelé a proroci zatím pozornost věnují jen malou. Přesto se lidé odpradávna pokoušejí zákon, který ji řídí, pojmenovat.

Nejčastěji hovoří o tzv. zákonu schválnosti, odborníky též označovaném jako Murphyho zákon. Dle něj se pokazí, co se pokazit může a namazaný krajíc vždy spadne na podlahu namazanou stranou. Představa světa, kterou nám zastánci existence zákona schválnosti sugerují, je ovšem velmi naivní. Ve skutečnosti se leckomu leccos povede (bohužel) a krajíce padají dle zákonů pravděpodobnosti, stejně jako mince.

S tou naší všednosti je to složitější. Onen duch, jenž je jí prodchnut, se nám nesnaží znehodnotit paštiky na krajíci. On se nás snaží zesměšnit. Dokázat nám, že člověk je bytostí ubohou. Přitom však tento duch – na rozdíl od ducha murphyovského – není v naprosto žádném sporu s logikou!

Říkám tomu budíkové zákony. Proč? To je totiž tak. Když mám ráno nějakou důležitou akci a chci se vzbudit dejme tomu v sedm hodin, mám dvě možnosti. Pokud jdu prostě spát a nic neřeším, vzbudím se druhý den ráno přesně v sedm hodin. Plus mínus pět minut. Jenže si to většinou nelajsnu. Říkám si, co když zaspím? No, a tak si natáhnu budíka. Výsledek? Zákonitý. Vzbudím se ve tři, kouknu na budíka – ježíš, teprve tři. Vzbudím se ve čtyři, zas kouknu na budíka – bože, co blbnu.Od pěti už nespím vůbec, protože mi v hlavě straší, že už brzo stejně zazvoní budík a měl bych možná vstát. Celé to polospaní mě tak vyčerpá, že v sedm jsem úplně grogy, a když budík konečně zazvoní, chce se mi tak spát, že ho zamáčknu a říkám si: ještě deset minut bych si mohl poležet , když se pak rychlejc umeju... Spím pak samozřejmě půl hodiny, v koupelně si narazím čéšku a na akci přijdu o hodinu pozdějc. Vynervovaný a zpocený.

Takto funguje svět. Žádná osudová zlovůle. Osud mne jen používá k svému obveselení a k precizaci dramaturgie se inkarnuje do mne samotného.

Budíkovému zákonu podléhá celá škála pozoruhodných fenoménů. Tak ku příkladu mystika bílého pláště. Znáte to. Je vám zle, že nevíte, jak dojdete z práce domů. Večer je to ještě horší, cpete do sebe šidítka „forte“ a „max“ za tři stovky úplně zbytečně. Noc hrůzy, že si málem voláte záchranku. Ráno vůbec nejste lepší – nedá se nic dělat, voláte do práce, že jdete k doktorovi, že tohle prostě nejde. Cesta k felčarovi je heroický výkon. Pak si sednete do té divně smrdící čekárny a najednou – samotnému je vám to nepříjemné – se cítíte nějak líp. S každým dalším pacientem, co vleze do ordinace vašeho obvoďáka, se bacily kamsi schovávají, ba prchají jak v reklamě na cídič záchodové mísy. No a pak tam vlezete, spatříte bílý plášť šamanův, on se ptá „tak copak vám schází“ a vy se stydíte, protože vám najednou není nic a vypadáte jako simulant, co se chce ulít z práce. Ale přísaháte: mně vám bylo ráno tak špatně, pane doktore!

Budíkových jevů jsou stovky: Když povolíte aktualizace Windows, přestane vám fungovat počítač. Když si stáhnete antivir, najednou vás začnou otravovat víry. Párek je vždy levnější než maso, z něhož byl za pomoci složité technologie údajně vyroben. Trailer je vždy lepší než film (a vy jim na to vždycky znovu skočíte). Když dáte telefon ve spořitelně, najednou vám volá třicet nabídkových firem denně. Vaše cestovka přežila zimu, ale léto ne...

Co může, to se pokazí? Kdepak. Co může, to si z vás dělá srandu.