Proč Izrael zavraždil Arafata

Zdá se, že stále existuje spousta lidí, kteří by dali přednost, aby Arafatova smrt byla i nadále považována za záhadu, místo za vraždu.

Je nicméně těžké vyhnout se logickému závěru, plynoucímu z nálezu švýcarských vědců z minulého týdne, že tělo palestinského vůdce obsahovalo vysokou hladinu radioaktivního izotopu, polonia 210. Neprůkazná a mnohem omezenější studie ruského týmu, zveřejněná bezprostředně po oznámení Švýcarů, také uvádí, že Arafat zemřel na otravu.

Je tedy čas uvést zjevné: Arafat byl zavražděn. A podezření padá přímo na Izrael.

Izrael měl prostředky, potvrzenou historii, uvedený záměr a motiv. Bez otisků prstů Izraele na vražedné zbrani to nemusí stačit, aby se zajistilo usvědčení před trestním soudem, ale mělo by to představovat dostatek důkazů, aby byl Izrael usvědčen před soudem světového mínění.

Izrael měl přístup k poloniu ze svého jaderného reaktoru v Dimoně a měl dlouhou historii provádění politických vražd, kdy některé byly ostentativní, jiné tajné, a často používal těžko vystopovatelné chemické látky. Ještě známějším je, že se Izrael pokoušel v tichosti zavraždit dalšího palestinského vůdce, Khaleda Meshala z Hamasu, v Jordánsku v r. 1997, kdy mu vstříkl jed do ucha. Meshal byl zachráněn jen proto, že atentátníci byli nachytáni a Izrael byl nucen dodat protijed. Izraelští vůdci horečnatě popírali, že by existoval nějaký záměr z izraelské strany ve vztahu k Arafatovi. Silvan Shalom, ministr energetiky, minulý týden tvrdil: „Nikdy jsme nerozhodli, že mu bude ublíženo fyzicky.“ Shalom musí trpět ztrátou paměti.

Existuje spousta důkazů, že Izrael chtěl Arafata – řečeno eufemismem té doby – „odstranit“. V lednu 2002 Shaul Mofaz, náčelník generální štábu izraelské armády, byl nachytán, jak do mikrofonu šeptá izraelskému premiérovi, Arielu Sharonovi, o Arafatovi: „Musíme se ho zbavit.“

Když byl palestinský vůdce více než dva roky schován ve své otlučené rezidenci v Ramallahu, obklopený izraelskými tanky, soustředila se debata izraelské vlády na to, jestli by měl být vyhnán do exilu, nebo zabit.

V září 2003, kdy byl Shalom ministrem zahraničí, vláda dokonce zveřejnila varování, že Izrael může „odstranit tuto překážku způsobem, a v době, dle svého výběru.“ Tehdejší vice-premiér, Ehud Olmert, vyjasnil, že zabití Arafata bylo „jednou z možností“.

To, co zastavilo ruku Izraele – a vedlo k jeho dvojznačnému vyjadřování – byl neústupný postoj Washingtonu proti. V důsledku těchto hrozeb Colin Powell, americký ministr zahraničí, varoval, že akce proti Arafatovi by vyvolala „hněv v celém arabském světě, v muslimském světě a v mnoha dalších částech světa“.

V dubnu 2004 však Sharon prohlásil, že se již necítí vázán svým předchozím slibem prezidentu Georgi Bushovi, že „Arafatovi neublíží fyzicky“. „Jsem zproštěn tohoto závazku,“ poznamenal. Také Bílý dům naznačil zmírnění svého postoje: nejmenovaný mluvčí chabě reagoval, že USA „jsou proti jakékoliv takové akci“.

Není známo, jestli byl Izrael schopen provést takový atentát sám, nebo jestli potřeboval naverbovat nějakého člena či členy Arafatova vnitřního kruhu, kteří s ním dleli v jeho příbytku v Ramalahu, coby komplice, kteří mu měli podat radioaktivní jed.

Takže co motiv? Co Izrael „odstraněním“ Arafata získal? Abychom pochopili izraelské myšlení, je třeba se vrátit k další debatě té doby, mezi Palestinci.

Palestinské vedení bylo rozděleno do dvou táborů, kolem Arafata a kolem Mahmouda Abbase, zjevného Arafatova nástupce. Tito dva měli silně odlišné strategie, jak jednat s Izraelem.

Z Arafatova pohledu Izrael zrušil své závazky, se kterými souhlasil v dohodě z Oslo. Proto měl nechuť investovat výlučně do mírového procesu. Chtěl dvojitou strategii: udržovat otevřené kanály k rozhovorům, zatímco si chtěl i zachovat možnost ozbrojeného odporu, aby mohl na Izrael tlačit. Z tohoto důvodu si udržoval silné osobní vedení ve vztahu k palestinským bezpečnostním složkám.

Abbas na druhou stranu věřil, že ozbrojený odpor je darem pro Izrael a delegitimizuje boj Palestinců. Chtěl se soustředit výhradně na vyjednávání a budování státu, v naději, že tak bude nepřímo tlačit na Izrael tím, že mezinárodnímu společenstvím dokáže, že Palestincům lze věřit a dát jim stát. Jeho prioritou byla úzká spolupráce s USA a Izraelem v bezpečnostních záležitostech.

Izrael a USA silně upřednostňovaly Abbasův přístup, a dokonce nutily Arafata, aby zmenšil svůj vliv tím, že Abbase jmenuje do nově vytvořené funkce premiéra.

Primárním zájmem Izraele bylo, že jakkoliv z Arafata udělali vězně, ten mohl i nadále zůstávat sjednocující postavou pro Palestince. Odmítnutím vzdát se ozbrojeného boje Arafat dokázal mírnit – aspoň dočasně – rostoucí napětí mezi jeho hnutím Fatah a hnutím jeho hlavního rivala, Hamas.

Po odchodu Arafata, a po dosazení smířlivého Abbase na jeho místo, toto napětí eskalovalo a přešlo v otevřený střet – což Izrael jistě věděl, že nastane. Vyvrcholilo to rozkolem, který rozpoltil Palestinské národní hnutí a vedl k územnímu schizmatu mezi Fatah ovládaným Západním břehem a Hamasem řízenou Gazou.

Řečeno terminologií často používanou Izraelem, Arafat byl šéfem „infrastruktury teroru“. Ale upřednostňování Abbase Izraelem neplynulo z respektu k němu, nebo z víry, že může úspěšně přesvědčit Palestince, aby akceptovali mírovou dohodu. Sharon slavně prohlásil, že Abbas není úchvatnější, než „oškubané kuře“.

Zájem Izraele zabít Arafata je evidentní, když vezmeme v úvahu to, co se stalo po jeho smrti. Nejen, že Palestinské národní hnutí zkolabovalo, ale palestinské vedení bylo zataženo do série marných mírových rozhovorů, takže se Izrael mohl soustředit na krádeže půdy a budování osad.

Při rozvažování o tom, jestli měl Izrael z odchodu Arafata prospěch, palestinský analytik Mouin Rabbani poznamenal: „Nevyřešily již tuto otázku léta exemplárního dodržování dohod z Oslo Abu Mazenem (Abbasem) a spolupráce s Izraelem v bezpečnostních záležitostech za všech okolností?“

Abbasova strategie může nyní čelit konečné zkoušce, kdy se palestinský vyjednávací tým opětovně pokouší Izrael přemluvit, aby ohledně státnosti přišel aspoň s těmi nejjednoduššími ústupky, a to i za cenu, že bude tento tým obviněn s nevyhnutelného krachu rozhovorů. Tato snaha již nyní vypadá zcela bláhově.

Zatímco vyjednávání zajistila Palestincům jen hrstku stárnoucích politických vězňů, Izrael oznámil návrat k masivnímu rozšiřování osad a pohrozil vyhnání asi 15,000 Palestinců z jejich domovů ve východním Jeruzalému.

To je zcela určitě kšeft, kterého by Arafat litoval.