Posledních par hodin

Lady. Fenečka beagla, kterou jsem dostal v roce 2002 od lidí, kteří ji už nechtěli. Psal jsem o tom ve Zvědavci článek Místo kočky pes. Od té doby byla se mnou pořád. Přes den lehávala v křesle v mé pracovně, pokud jsme zrovna nebyli na procházce. Když jsem musel odejít, sedávala na opěradle gauče v obýváku a dívala se z okna, až se objevím. Když jsem přijížděl, vídával jsem v okně její veselý čumáček, jak se zvrtl, seskočila a běžela ke dveřím. A pak mě vítala štěkotem ve vysokých tóninách a radostným poskakováním kolem. „Kdes byl? Nenechávej mě tu!“ říkaly její kakaové oči. Olízala mě, kam až mohla dosáhnout a běžela po svých. Večer se mnou lehávala na gauči u televize a v noci spávala pod dekou v nohách mé postele. Tak šly roky.

Aktualizace 15.9.

Kolikrát mi jen utekla. Byla velkou cestovatelkou a její oblíbená hra byla „o co, že ti za zahrady stejně uteču?“ Lhostejno, jak dobře jsem zadrátoval a zahradil všechny díry v plotu, vždy si našla působ, jak se ze zahrady dostat. Nechtěla utíkat doopravdy, prostě milovala svobodu, milovala své objevitelské cesty po cizích zahradách, kde vždy našla něco na zub. Někdy se vrátila sama, ale často jsem musel vzít vůz a objíždět přilehlé ulice, dokud jsem ji nenašel. Když mě uviděla, běžela provinile ke mně vrtíc ohonem.

Někdy utekla i třikrát za den. Bylo to k uzoufání, protože jsem se o ni bál a byl jsem bezmocný. Nedokázal jsem jejím útěkům zabránit. Jednou utekla a nevrátila se dva dny. Už jsem myslel, že je po ní, když mi volali z městského útulku, že ji tam mají. Našli ji několik bloků od mého domu v místech, kde bych ji nikdy nehledal. Naštěstí měla číp pod kůži, takže v útulku zjistili, komu patří a zavolali mi.

Postupně jejích aktivit ubývalo. Už to jsou roky, co nevyskočila na opěradlo gauče, aby v okně očekávala můj návrat. Roky se mnou nespává v nohách postele. Roky mě nevítá radostným štěkotem. Noří se sama do sebe. Těžko, velmi těžko chodí. Vleče se a belhá, nohy se jí na hladké podlaze rozjíždějí. Nevyleze už ani na nejmenší schůdek – ona, která v lese předváděla pravé akrobatické kousky šplháním na povalené kmeny. Všude ji musíme nosit. Neslyší. Špatně vidí. Neudrží vyměšování. Pokud ji vynesu na zahradu, kde jí nohy tak nekloužou, hodiny se belhá v podivném bludném kruhu. Pořád dokola ve směru hodinových ručiček.

Rozhodování, zda ji uspat nebo ještě nechat, je velmi těžké. Kdo mi dává právo rozhodovat o konci života? Nechci si hrát na Boha, ale také vím, že tahle situace nemá řešení. Nebude to už lepší. Možná nemá velké bolesti (kdo to pozná?), ale kvalita jejího života degradovala rapidně.

Nakonec to rozhodnutí muselo přijít. Ten poslední den je dnes, v pátek třináctého. Za několik hodin ji povezu k veterináři na její poslední cestu.

Konec

Lady odešla za duhový most v pátek v pět hodin odpoledne. Byl jsme s ní, držel jsem ji v náručí až do konce. Zemřela ve spánku a klidně. I na to stole mi ještě důvěřovala.