Dönmeh: Tajemství Středního východu o němž se nejvíce šušká (část 2)

Předchozí část.

Co překvapí i ty, kteří jsou již asi překvapeni spojením Dönmehu a Turecka, je napojení Dönmehu na Dům Saúdů v Saúdské Arábii.

Přísně tajná zpráva Vznik wahabismu a jeho historické kořeny, kterou vypracovalo irácké Generální ředitelství vojenské rozvědky Mukhabarat, datovaná v září 2002 a publikovaná v anglické verzi americkou obrannou agenturou (Defense Intelligence Agency) 13. března 2008, ukazuje, že zakladatel saúdské wahabistické islámské sekty, Muhammad ibn Abdul Wahhab, pochází z Dönmehu. Mnoho informací pochází z memoárů pana Humfera (jak jeho jméno uvedla zpráva DIA). Dle historických záznamů je to pan Hempher, britský špion, který užíval krycí jméno Mohammad, a vydává se za Azerbajdžána mluvícího turecky, persky a arabsky. V polovině 18. století navázal kontakt na Waháb s úmyslem vytvořit islámskou sektu, která by následně vyvolala revoltu proti Ottomancům a tak připravila cestu pro vznik izraelského státu v Palestině. Humfersovy vzpomínky jsou podrobně vylíčené v práci ottomanského spisovatele a admirála Ayyuba Sabri Pasha z roku 1888 a nazvané Počátky a rozšíření wahabismu.

D. Mustafa Turan v knize Dönmehští Židé píše, že děd Muhammada ibn Abdul Wahhaba, Tjen Sulayman, byl ve skutečnosti příslušníkem židovské komunity v irácké Basře. Zpráva irácké tajné služby rovněž uvádí, že Rifat Salim Kabar ve své knize Dönmehští Židé a původ saúdských wahabistů odhaluje, že Shulman (Sic! Sulayman?) se nakonec usadil v Hejázu, vesnici v lokalitě al-Ayniyah, kde jeho vnuk založil islámskou wahabistivkou sektu. Zpráva irácké rozvědky uvádí, že Shulman, jako šarlatán, měl zákaz vstupu do Damašku, Káhiry a Mekky. Ve vesnici Shulman zplodil Abdula Wahhaba. Syn Abdula Wahhaba založil moderní wahabismus.

Irácka zpráva rovněž uvádí překvapivá tvrzení o rodině Saúdů. Cituje z knihy Wahábské hnutí: Pravda a kořeny od Abdula Wahhab Ibrahim al-Shammariho kde se píše, že první panovník saúdské monarchie, král Abdul Aziz Ibn Saud, byl potomkem Mordechaie bin Ibrahim bin Moishe, židovského obchodníka rovněž z Basry. V Nejd se Moše připojil ke kmeni Aniza a změnil si jméno na Markhan bin Ibrahim bin Musa. Mordechai nakonec v Nejd oženil se ženou z kmene Anzah svého syna Jacka Dana, který se pak jmenoval Al-Qarn. Z tohoto spojení se zrodila budoucí rodina Saúdů.

Dokument irácké tajné služby odhaluje, že výzkumník Mohammad Sakher byl terčem vražedného kontraktu, potrestaný za svůj výzkum židovských kořenů saúdské rodiny. V knize Saida Nasira Historie saúdské rodiny se tvrdí, že saúdský ambasador v Egyptě, Abdullah bin Ibrahim al Muffadal zaplatil Muhammadu al Tamamimu za to, aby zfalšoval strom rodiny Saúdů tak, aby z něj plynulo, že Saúdové a Wahabité jsou jedna rodina, která pochází přímo z proroka Mohameda.

Na počátku 1. světové války se britský důstojník židovského původu pocházející z Indie, David Shakespeare, setkal v Riyadhu s Ibn Saúden a později vedl saúdskou armádu, která porazila kmen protivící se Ibn Saúdovi. V roce 1915 se Ibn Saúd setkal s britským vyslancem pro země Zálivu, Bracey Cocasem. Cocas učinil Ibn Saúdovi následující nabídku: „Myslím, že to bude zárukou pro vaši vytrvalost, stejně jako je to v zájmu Velké Británie, aby Židé měli vlast a existenci, a britským zájmem je zajištění vašich zájmů všemi prostředky.“ Ibn Saúd, potomek Dönmehu z Basry odvětil: „Ano, pokud mé díky pro vás tolik znamenají, pak bych dal tisíceré díky za to, aby byla Židům poskytnuta vlast v Palestině nebo i jinde než v Palestině.“ Dva roky později, britský ministr zahraničí, Lord Balfour, v dopise vůdcovi britských sionistů, baronu Walteru Rothschildovi, uvedl: „Vláda její Výsosti má pro zřízení národního domova Židů v Palestině příznivý názor...“ Dohoda měla tichou podporu dvou hlavních hráčů v regionu, v obou případech potomků Židů z Dönmehu, kteří věc sionistů podporovali: Kemala Atatürka a Ibn Saúda. Nynější situace na Středním východě by měla být viděna v tomto světle, avšak dějiny regionu jsou ze zřejmých důvodů upraveny pro určité náboženské a politické zájmy.

Po 1. světové válce Británie usnadnila saúdskému režimu přístup k moci v někdejších provinciích Ottomanské říše Hejaz a Nejd. Saúdi ustavili wahabismus jako státní náboženství nového království – Saúdské Arábie, a jako kemalisté z tureckého Dönmehu podnikly kroky proti jiným islámským vírám a sektám včetně sunitským a šíitským. Wahábským Saúdům se podařilo to, co dokázal kemalský Dönmeh v Turecku: roztříštěný Střední východ, který byl zralý pro západní imperialistické koncepce a byly položeny základy pro vytvoření sionistického státu Izrael.

Stát ve státě a Dönmeh

Během dvou návštěv Turecka v roce 2010 jsem měl příležitost diskutovat s předními tureckými představiteli o „Státu ve státě“ v pojetí Ergenekonu. Bylo více než zřejmé, že diskuse o síti Ergenekonu a jeho „zahraničních“ kontaktech jsou vysoce citlivým tématem. Nicméně jedním vysokým úředníkem tureckého ministerstva zahraničí bylo rovněž tiše zmíněno, že v okolních zemích existují i další „státy ve státě“ a jmenovitě zmínil Egypt, Saúdskou Arábii, Jordánsko a Sýrii. Při zvážení napojení Ergenekonu na Dönmeh v Turecku a těsné zpravodajské a vojenské spojení mezi z Dönmehu pocházejícími Saúdy a wahabisty v Arábii, zprávy o těsném spojení mezi svrženým egyptským prezidentem Hosni Mubarakem a šéfem jeho zpravodajské služby Omarem Suleimanem s vládou Bebjamina Netanyahua v Izraeli, mohou být viděny v úplně jiném světle. A to by vysvětlovalo Erdoganovu podporu "egyptské revoluci“; v Turecku to byla demokratická revoluce, která potlačila vliv Dönmehu. Vliv wahabistických salafistů v nové libyjské vládě rovněž vysvětluje, proč Erdogan vehementně usiloval i navázání vztahů s bengházskými povstalci, aby vytlačil vliv wahabistů, přirozeného spojence jeho nepřátel v Turecku, Dönmehu a Ergenekonu.

Erdoganovo úsilí vytvořit historický čin přímo tím, že obnoví dějiny, vygumované kemalisty a Dónmehem přineslo jedovatou reakci izraelské vlády, že je neo-Ottomanec, který v arabských zemích zamýšlí zformovat alianci s Muslimským bratrstvem. Je jasné, že Dönmeh a jeho sionističtí bratři v Izraeli i jinde se obávají o historický revizionismus zavedený Dönmehem, včetně jejich role při genocidě Arménů a Assyřanů. a že jejich popírání genocidy bude konfrontováno.

V Egyptě, který kdysi býval ottomanským královstvím to byla lidová revoluce, která odvrhla to, co může být srovnáno s Dönmehem ohledně Mubarakova režimu. Egyptské „Arabské jaro“ rovněž vysvětluje, proč Izraelci tak rychle zabili 6 egyptských pohraničních policistů tak brzy poté co bylo na palubě Mavi Marmara zabito 9 tureckých pasažérů a někteří z nich byli izraelskými vojáky spíše popraveni. Doktrína Dönmehu oplývá odkazy na nomádský kmen Amalekitů ze Starého zákona, napadených Hebrejci z Egypta, aby byl podle židovského Boha v jižní Palestině vytvořen prostor pro Mojžíšovy stoupence. V Knize soudců Bůh neúspěšně nařizuje Saúlovi: „Teď jdi a udeř ma Amalekity a znič všechno co mají. Neušetři nikoho, a zabij jak muže tak ženu, kojence, dobytče a ovci, velblouda i osla.“ Dönmeh, jehož doktína rovněž spočívá na Chasidejských a dalších ortodoxních židovských sektách, se jeví, jako že nemá problém s nahrazením Arménců, Assyřanů, Turků, Egypťanů, Iráčanů, Libanonců, Íránců a Palestinců Amalekity, provádějícími vojenské útoky a pogromy.

S reformními vládami v Turecku a v Egyptě, mnohem více ochotnými vidět původ těch, kteří rozbili islámský svět – Atarürk v Turecku a Mubarak v Egyptě – si jsou Saúdi pravděpodobně velice vědomi, že je pouze otázkou času, kdy budou jejich novodobá i historická spojení s Izraelem plně odhalena. Je logické, že Saúdi byli úspěšní v zinscenování podvodného spiknutí týkající se agentů íránské vlády, pokoušejících se v nejmenovaném Washingtonském restaurantu zavraždit saúdského ambasadora ve Washingtonu. Zpráva irácké tajné služby by mohla referovat o sionistech a Dönmehu, když oznamuje: „usiluje o zabití muslimů, destrukci a podporu chaosu.“ Ve skutečnosti irácká zpráva informuje o wahabistech.

S novou svobodou v Turecku a Egyptě, umožňující zkoumat minulost, mají Izrael, jeho podporovatelé stejně jako Saúdi více důvodů k potlačení skutečné historie Ottomanské říše, sekulárního Turecka, původu Izraele a Domu Saúdů. S různými hráči, šikujícími se do války proti Íránu, se skutečná historie Dönmehu i jeho vlivu na minulost i na nynější události na Středním východě stává více důležitou.