Dönmeh: Tajemství Středního východu o němž se nejvíce šušká (část 1)

Judaistickou sektu Dönmeh založil v 17. století rabín Sabbatai Zevi, kabalista, věřící, že je Mesiášem. Byl však ottomanským vládcem, sultánem Mehmetem IV., donucen konvertovat k islámu. Mnozí rabínovi stoupenci, známí jako sabataisté, ale i jako „krypto.Židé“ veřejně vyznávali islámskou víru, avšak tajně praktikovali svou hybridní formu judaismu, kterou hlavní židovské rabínské autority neuznávaly. Protože jejich víra zakazovala uzavírat manželství s nečleny sekty, Dönmeh se vyvinul v dost tajnůstkářský rodový klan, nerespektující společenské standardy.

Vzestup Dönmehu k moci v Turecku

Mnozí členové Dönmehu se spolu s tradičními židy stali mocnými politickými a podnikatelskými osobnostmi v Salonice. Skupina Dönmeh byla jádrem, které zorganizovalo tajnou skupinu Mladí Turkové, známou též jako Výbor pro sjednocení a pokrok. Tito sekularisté v roce 1908 svrhli Ottomana Sultana Abdulhamida II. a po 1. světové válce vyhlásili post-ottomanskou Tureckou republiku a také zahájili kampaň, která po pádů Ottomanů značně zbavila Turecko své islámské identity. Abdulhamid II. byl Mladými Turky označen jako tyran. Zdá se však, že jeho jediným skutečným zločinem bylo, že se odmítl setkat se sionistickým lídrem Theodorem Herzlem během jeho návštěvy v Konstantinopoli v roce 1901, a že odmítl od dönmehů a sionistů nabídku peněz za to, že sionisté získají kontrolu nad Jeruzalémem.

Jako ostatní mocnáři, kteří zkřížili plány sionistů, Sultan Adulhamid II. si u Dönmehu patrně zpečetil svůj osud prohlášením ke svému ottomanskému dvoru: „Doporučuji dr. Herzelovi, aby na svém projektu nepodnikal žádné další kroky. Nemohu vydat dokonce ani hrstku půdy této země, poněvadž to není půda moje, ale patří celému islámskému národu. Islámský národ vedl kvůli této zemi svatou válku a zkropil jí svou vlastní krví. Židé si mohou své peníze a miliony klidně ponechat. Pokud někdy bude islámský stát Chalifát zničen, budou si moci vzít Palestinu zdarma! Ale dokud jsem naživu, raději si probodnu tělo mečem, než abych viděl islámský stát jak trhá a vydává Palestinu. Po svém sesazení Atatürkovými Mladými Turky patřícími k Dönmehu, byl Abdulhamid II. v roce 1908 v Salonice uvězněn v pevnosti patřící Dönmehu. Zemřel v roce 1918 tři toky poté, co Ibn Saud svolil, že Palestina bude židovskou domovinou a rok poté co Lord Balfour ve svém dopisu baronu Rothschildovi fakticky předal Palestinu sionistům.

Jedním z vůdců Mladých Turků v Salonice byl Mustafa Kemal Atatürk, zakladatel Turecké republiky. Když Řecko získalo v roce 1913 nad Salonikou suverenitu, mnozí dönmehové, kteří neuspěli, aby byli překlasifikováni na Židy, odešli do Konstantinopole, později přejmenované na Istanbul. Další odešli do Izmíru, Bursy a do Atatürkem nově vyhlášeného hlavního města a mocenského sídla Ergenekonu, do Ankary.

Některé písemnosti uvádějí, že Dönmeh neměl více než 150 000 příslušníků, kteří byli především identifikováni v armádě, vládě a byznysu. Nicméně jiní odborníci mají za to, že Dönmeh reprezentoval asi 1,5 milionů Turků a byl dokonce mocnější, než mnozí předpokládali a pronikl do všech částí tureckého života. Jeden z vlivných dönmehů, Tevfik Rustu Arak, byl blízký přítel a poradce Atatürka a působil v letech 1925-1938 jako turecký ministr zahraničí.

Atatürk, který byl údajně rovněž dönmeh nařídil, že se Turci musejí zříci svých muslimsko-arabských jmen. Jméno prvního římského křesťanského císaře, Konstatntina, bylo z největšího tureckého města, Konstantinopole, vymazáno. Poté, co v roce 1923 Atatürkova turecká vláda brojila proti tradičnímu názvu, se město stalo Istanbulem. O skutečném Atatürkově jméně existuje mnoho otázek, poněvadž Mustapha Kemal Atatürk byl pseudonym. Mnozí historikové se domnívají, že Atatürk své nové jméno přijal proto, že nebyl nikým jiným než potomkem Rabbiho Zevi, který se sám prohlásil za mesiáše dönmehů! Atatürk Turkům rovněž zakázal používat arabské písmo a donutil Turky, aby používali písmo západní.

Moderní Turecko: jako tajemný stát sionistů, ovládaný Dönmehem, Atatürkovy vysoce pravděpodobné židovské kořeny, téma, které bylo po desetiletí potlačováno tureckou vládou, jež zakázala jakoukoli kritiku zakladatele moderního Turecka, začalo prosakovat na povrch. Zprvu většinou mimo Turecko a v publikacích, psaných židovskými autory. V knize Tajemství Židů z roku 1973, kterou napsal rabín Joachim Prinz se tvrdí, že Atatürk a jeho ministr financí Djavid Bey byli vyznavači dönmeh a oba byli v dobré společnosti, poněvadž velice mnoho Mladých Turků v nově vytvořené revoluční vládě sice chválilo Alláha, ale měli svého vlastního proroka jímž byl Sabbatai Zevi, Spasitel ze Smyrny.

Ve výtisku židovského časopisu The Forward (Vpřed) z 28. ledna 1994 a v The New York Sun napsal Hillel Halkin, že Atatürk recitoval židovskou modlitbu Jewish Shema Yisrael (Slyš Izraeli) a řekl, že, „je to také moje modlitba.“ Tato informace pochází z jeho autobiografie napsanou novinářem Itamarem Ben-Avim, který tvrdí, že kdysi Atatürk, jako mladý kapitán turecké armády, o sobě řekl, že je Žid. Toto odhalení se mělo stát v baru jednoho hotelu v Jeruzalémě během deštivé noci v zimě roku 1911. Navíc Atatürk chodil do vícetřídní školy Semsi Effendi, kde byl ředitelem dönmeh Simon Zevi. Halkin ve svém článku v The New York Sun zmiňuje e-mail, který dostal od svého tureckého kolegy: „Teď již vím – a neměl jsem ani stín pochybností – že rodina Atatürkova otce byla skutečně židovské rasy.“

Podpora sionismu s cílem vytvořit v Palestině židovskou domovinu, ze strany Atatürka a Mladých Turků po 1. světové válce a během nacistické vlády v Evropě vedla k tomu, že si Izrael oblíbil Turecko a naopak. Článek v The Forward 8. května 2007 odhalil, že Dönmeh ovládl turecké vedení „od prezidenta dolů, stejně jako klíčové diplomaty... a velkou část tureckých vojenských, kulturních, akademických, ekonomických a odborných elit“, a proto Turecko nevytvořilo s Německem alianci a neposkytlo Hitlerovi turecké přístupové cesty k naftovým polím v Baku. Profesor Marc David Baer ve své knize Donme: Židovští konvertité, muslimští revolucionáři a sekulární Turkové píše, že mnozí postoupili do vysokých pozic v náboženské hierarchii Sufi.

Izrael vždy odmítal označit turecký masakr Arménů v roce 1915 jako genocidu. Za důvod izraelského mlčení se považuje snaha nenarušit těsná vojenská a diplomatická pouta mezi Izraelem a Tureckem. Nicméně větší počet důkazů odhaluje, že genocida Arménů byla ve značné míře dílem vedení dönmehů v Mladých Turcích. Historikové jako Ahmed Refik, který byl důstojníkem výzvědné služby v ottomanské armádě, ujišťoval, že cílem Mladých Turků bylo zničení Arménů, poněvadž byli většinou křesťané. Mladí Turci pod Atatürkovým vedením rovněž z tureckých měst vypudili řecké křesťany a pokusili se spáchat genocidu menšího rozměru na Assyřanech, kteří byli většinou rovněž křesťany.

Jeden funkcionář Mladých Turků, Mehmet Talat ze Saloniky, prováděl genocidu Arménů a Assyřanů. Venezuelský žoldák Rafael de Nogales Mendez, který sloužil v ottomanské armádě, ve svých zápiscích o genocidě Arménů zmiňuje, že Talat byl známý jako hebrejský odrodilec ze Saloniky. Talat byl v Německu roku 1921 zavražděn Arméncem, který při genocidě, nařízené „hebrejským odrodilcem“, přišel o celou rodinu. Někteří historikové, zabývající se genocidou Arménů jsou přesvědčeni, že Arméni, známí jako dobří byznysmeni se stali cílem chytrých byznysmenů z Dönmehu, poněvadž byli považováni za obchodní konkurenty.

Není to tudíž přání chránit izraelsko-tureckou alianci, které by způsobilo, že Izrael nejeví zájem zkoumat důvody genocidy Arménů, ale vědomí Izraelců a dönmehů, že to bylo vedení dönmehů v Mladých Turcích, které nejenom zavraždilo statisíce Arménů a Assyřanů, ale rovněž vyvrátilo tradiční turecké muslimské zvyky a životní způsoby. Poznání, že Dönmeh v přirozeném spojenectví se sionisty v Evropě nese zodpovědnost za smrt arménských a assyrských křesťanů, za vyhnání řeckých ortodoxních křesťanů z Turecka a za vyvrácení tureckých kulturních a náboženských islámských tradic, by v zemi vyvolalo novou realitu. Kyperští Turci a Řekové, žijící na rozděleném ostrově, Arméni, toužící na Turcích vykonat krevní mstu i Řekové a Turci znesváření kvůli sporným územím, všichni tito lidé napadení Dönmehem by si uvědomili, že mají společného nepřítele, který je jejich faktickým perzekutorem.

Zpochybňování vlády Dönmehu: Turecký boj proti Ergenekonu

V pozadí vyšetřování spiknutí Ergenekonu je čistka kemalistických přívrženců Atatürka a jeho sekulárního režimu Dönmehu. Popis Ergenekonu se zcela shoduje s přítomností Dönmehu v turecké diplomatické, vojenské, justiční, náboženské, politické, akademické, podnikatelské a novinářské hierarchii. Ergenekon se pokusil zastavit reformy zaváděné tureckými politiky, kteří nebyli členy Dönmehu, včetně znovu zavedení tradičních tureckých islámských zvyků a rituálů, plánovanou sérií státních převratů. Některé byly úspěšné jako v případě svržení sociální islamistické vlády premiéra Necmettina Erbakana v roce 1996, jiné neúspěšné, jako Operace Železná palice, která měla za cíl sesazení premiéra Recep Tayyip Erdogana v roce 2003. Někteří islamismu naklonění reformisté včetně tureckého prezidenta Turguta Ozala a premiéra Bulenta Ecevita, zemřeli za podezřelých okolností. Svržený, demokraticky zvolený premiér Adnan Menderes, byl po vojenském převratu oběšen.

Američtí politikové a novináři, jejichž znalost dějin zemí jako Turecko a předchozí Ottomanské říše je často velmi nedostatečná, popisují třenici mezi izraelskou vládou a tureckou vládou premiéra Erdogana jako důsledek tureckého směřování k islamismu a arabskému světu. Jsou daleko od pravdy. Erdogan a jeho strana Spravedlnost a rozvoj (AKP), zdá se, konečně vidí jak se osvobodit od nadvlády a krutosti Dönmehu, ať již působí ve formě kamalistických následovníků Atatürka, nebo jako nacionalističtí intrikáni a spiklenci v Ergenekonu. Avšak turecký „Den nezávislosti“ přinesl i jedovaté výroky pocházející od Dönmehu a jeho přirozených spojenců v Izraeli i od izraelské lobby v USA a v Evropě. Turecko bylo jako člen pro Evropskou unii vyhovující dokud v něm vládl Dönmeh, který umožňoval plenit turecké bohatství centrálním bankéřům, podobně jako se to stalo v Řecku.

Když Izrael 31. května 2010 zahájil krvavý útok na tureckou loď Mavi Marmara, vezoucí pomoc Gaze, důvodem nebyl ani tak úmysl lodě překonat izraelskou blokádu Gazy. Brutalita Izraelců při střílení do neozbrojených Turků a jednoho amerického Turka, někteří byli podle zprávy OSN zastřeleni z bezprostřední blízkosti, naznačuje, že Izrael byl motivován něčím jiným: mstou a odvetou za zátah turecké vlády na Ergenekon, za sesazení vyšších fumkcionářů z Dönmehu v turecké armádě a tajné službě a za obrat v anti-muslimské náboženské a kulturní politice, zavedené oblíbencem Dönmehu, Atatürkem před nějakými 60 roky. Izraelský útok na loď Mavi Marmara byl ve skutečnosti odplatou za uvěznění několika špičkových tureckých vojenských důstojníků, novinářů, akademiků, kteří byli všichni obviněni z účasti na spiknutí s úmyslem svrhnout v roce 2003 vládu AKP. Ve spiknutí Ergenekonu je skryté to, že Dönmeh a Ergenekon jsou spojeni prostřednictvím jejich dějin jako kemalistů, zatvrzelých sekularistů, stoupenců Izraele a sionismu.

Vznětlivé vztahy mezi Íránem na jedné straně a Izraelem, Saúdskou Arábií a USA na straně druhé, panují jako důsledek pochybného tvrzení amerických úřadů, že Írán plánoval provést na půdě Spojených států atentát na saúdského ambasadora v USA. Do popředí zájmu vystupuje dlouhodobý těsný, ale utajovaný vztah mezi Izraelem a Saúdskou Arábií. Izraelsko-saúdské těsné vztahy se vytvořily během operace Pouštní bouře, kdy obě země byly terčem raket Scud, Saddáma Husajna.

Pokračování