Finanční války: Nejlepší obranou je útok (II)

Předchozí část

Říkají tři, myslí sedm

Na finančním válečném poli, na které se již dávno Země přeměnila, existuje tvrdé rozdělení na ty, kteří finanční kapitál vyrábí, a ty, kteří tento kapitál dováží a vydělávají. Rozdíl mezi nominálem a náklady na výrobu peněz je maximální při první transakci, kdy centrální banka státu realizuje výrobu peněz, krytých bohatstvím země a jejím průmyslovým potenciálem. Při tom stát horlivě dohlíží, aby smluvní stranou centrální banky byl rezident. Čili aby ražebné (seignorage), emisní příjem z výroby peněz, zůstal doma.

Rusko, stejně jako mnohé další země, kryje emitované peníze nikoliv vlastním bohatstvím, ale rezervami cizích valut, které je povinno koupit od zahraničního emitenta dříve, než vyrobí vlastní peníze. Je tedy nuceno platit zemím, jejichž měnu nakupuje, aby mohlo vyrobit vlastní peníze, čili za právo emitovat, a tato platba zcela pohlcuje celý emisní příjem. Výrobní cena ruských peněz je oproti dolaru, euru a dalším měnám, pořizovaných pro garantování stability rublu, řádově vyšší. A navyšování ruských devizových rezerv jen napomáhá mnohonásobnému nárůstu zisků emitentů těchto měn. Řečeno zhruba, výroba rublů vůči jedné miliardě dolarů zajišťuje emisi nikoliv jedné miliardy amerických peněz, ale deseti. Výroba rublů za dvě miliardy tedy emisi dvaceti miliard Federálními rezervami.

Východisko z této situace je jedno: přeměna na zemi peníze vytvářející, ne vydělávající. Tedy ke garantování stability rublu nikoliv zásobami zahraničních peněz, ale vlastním bohatstvím, úrovní svého průmyslového a finančního rozvoje…

Ruské vedení situaci vyhodnotilo správně a přistoupilo k obnovení průmyslového potenciálu země. Jde jen o to, do jaké míry bude reindustrializace Ruska plánována na konto získávání zahraničních investic, čili na úkor financování struktur, emitujících dolary, euro, jeny, švýcarské franky a britské libry.

„Vezmi si vše, já si ještě natisknu“

Jak uniknout krytí vlastních peněz cizí měnou?

Historie peněz, nekrytých ničím, jen obecným souhlasem s jejich oběhem, je dlouhá téměř 200 let. V období 1837 až 1866 obíhalo v USA asi 8,000 různých „soukromých peněz“, jejichž emitenty byly různé společnosti, banky a dokonce i soukromé osoby. Některé z nich se rozšířily dostatečně, než byly oficiálně zakázány. Uprostřed krize konce 20. a počátku 30. let 20. století vydávala vlastní peníze, obíhající pouze na území rakouského městečka Wörgl, radnice. Kupodivu vedlo používání „wörgelského šilinku“ v tomto městě o 3,000 obyvatelích k bouřlivému růstu ekonomiky.

K podobnému vývoji došlo v americkém městečku Ithaka, jehož místní peníze, „ithacké hodiny“, existují dodnes a stimulují místní oběh zboží. Totéž se děje v anglickém Bristolu: „bristolská libra“ nabyla nejen papírové formy, ale obíhá i ve formě elektronických peněz. V nejhorší době na počátku 90. let měly vlastní měny i mnohé ruské podniky, což pracovníkům, kteří nedostávali plat v rublech, umožnilo přežít za výrobky, které jim byly za tyto peníze prodávány. Ale i mnohé „elektronické měny“, sloužící jako prostředek směny pro různé zboží a služby na internetu, jsou do značné míry kryty obecným konsensem.

Nicméně všichni emitenti těchto „virtuálních“ peněz bedlivě dohlíželi a dohlíží na objem emise a nepřipouští jejich znehodnocování, a zajišťují směnu na „klasické“ peníze ve speciálním kurzu. Ale tyto peníze jsou určeny zaprvé pro velmi omezenou oblast použití, a zadruhé se naprosto nehodí k obchodování s vnějším světem, protože pro takové transakce nestačí ani čestné slovo ministra financí, ani jeho razítko.

A ještě jednou o „špatných“ a „dobrých“ penězích

Svoji cestu si, na základě tvrdého navázání na zlato a stříbro, našly některé arabské země, které postupně zavádí pro vzájemné zúčtování „zlatý denár“, měnu, jejíž množství tvrdě odpovídá zásobám zlatých depozit. Přičemž „zlatý denár“ je zatím smluvním prostředkem vypořádání, kdy nahrazuje národní měny jen při kompenzaci salda zahraničně-obchodní bilance. Na území států zapojených do tohoto projektu jsou v oběhu národní měny, z nichž je řada pevně navázána na dolar. Ale kvůli dodatečné emisi „zlatého denáru“ musí nakupovat dolary za ropu, aby mohli tyto peníze vyměnit za drahý kov. Takže stejně jako dříve vydělávat peníze, ale nevytvářet je.

Do objevení se eura byla měřítkem hodnoty pro mezinárodní vypořádání na území Evropského měnového systému (EMS) evropská zúčtovací jednotka. Měla zkratku ECU a šlo výhradně o bezhotovostní formu, založenou na společném koši měn zemí spadajících do EMS. Podobnou funkci a podstatu měl i prostředek mezinárodního vypořádání mezi zeměmi RVHP, tak zvaný konvertibilní rubl. Po zavedení eura došlo k výměně za novou měnu v poměru 1:1, doplněny byly jen hotovostní peníze. A konvertibilní rubl zmizel s rozpadem socialistického tábora a RVHP.

Jako opatření, schopné zajistit ochranu národních měn řady rozvojových zemí před vlivem dolaru a eura, navrhují někteří experti vytvořit banku BRICS, stabilizační fond BRICS a rezervní měnu BRICS, na základě koše měn těchto zemí (4). V tomto návrhu se nebere v potaz pouze jedno: všechny tyto měny jsou kryté zásobami peněz a cenných papírů denominovaných v základních rezervních měnách. Takže vše jsou to „špatné“, „vydělávané“ peníze, nikoliv vytvářené. A hromadné spekulativní intervence vlastníků „bezedného měšce“ snadno zkolabují jakýkoliv peněžní systém, snad s výjimkou Číny, po které emitenti rezervních měn důrazně požadují liberalizaci kurzu juanu. Proč tak činí je jasné, pokud známe podstatu vytvářených a vydělávaných peněz. A i když vedení Číny doposud tomuto tlaku neustoupilo, nedávno Peking informoval o plánech na zmírnění státní kontroly kurzu národní měny (5).

A přece se vystoupení z tohoto začarovaného kruhu zdá být možným, přičemž jednoduchým – pokud se prostředkem zajištění nové měny pro vypořádání mezi státy BRICST (proč nenavrhnout zahrnutí do tohoto klubu i Turecku?) stanou nikoliv zahraniční peníze a v nich denominované cenné papíry, ale přírodní bohatství, průmyslový potenciál a zásoby drahých kovů členů tohoto spolku. Něco podobného navrhoval doktor ekonomických věd Jurij Zabrodockij, ale jeho model byl postaven výlučně na odhadu zásob přírodních zdrojů, což nevyčerpává všechny existující možnosti.

V jakémkoliv případě musí být prvním krokem dohoda účastnických zemí o používání smluvního průmyslově-zdrojového ekvivalentu při vzájemném zúčtování, emitovaném Společnou bankou projektu. Jako krytí této jednotky vloží každá z účastnických zemí do Společné banky zástavní papíry na pečlivě oceněné průmyslové objekty, nacházející se ve vlastnictví státu, potvrzené zásoby nerostů, část zlatých rezerv, půdy, lesy a vodní zdroje, objekty infrastruktury atp. Protože tyto zastavené věci a jejich množství lze snadno směňovat za zástavní papíry jak při snižování, tak zvyšování podílu jakékoliv země, získají členské země možnost obměňovat nejen kurz vnitřních měn k ekvivalentní jednotce, ale i objem emise, v závislosti na potřebě. A emisní středisko, Společná banka, je „bezedným měšcem“ vytvářených (a ne vydělávaných) peněz, 100% krytých, na rozdíl od dolaru a eura, a to tím nejcennějším, co dnes existuje – zdroji. A průmyslovým potenciálem.

Výkonnost ekonomik zemí BRICS(T) a množství jejich přírodních zdrojů umožňuje, v principu, v krátké době přeměnit smluvní průmyslově-zdrojový ekvivalent na nejatraktivnější jednotku mezinárodního vypořádání, a účastnické země tohoto projektu přeměnit ze zemí peníze vydělávající na země peníze vytvářející, a získávající maximum výhod z jejich emise.

Poznámky:

4. http://anti-global.ru/?p=5116
5. http://www.fixygen.ua/news/20130314/kitaj-skoro-otpustit.html

http://www.fondsk.ru/news/2013/03/28/finansovye-vojny-luchshaja-oborona-eto-napadenie-ii-19792.html