Zbigniew Brzezinski jako zrcadlo amerického propadu (II)

Předchozí část

Jsme uprostřed třicetiletého období věnovaného Zbigniew Brzezinským v jeho průlomové knize „Velká šachovnice“ času, kdy zůstane americká nadvláda nezpochybnitelná. Nyní uběhlo jen 15 let a ve své nové knize „Strategická vize: Amerika a krize globální moci“ uvádí, že úpadek moci Ameriky se zrychluje. Brzezinski připouští, že „nadměrný optimismus“ ohledně všemohoucnosti Spojených států netrval dlouho. Konzumní kultura a deregulace ekonomiky vedly k prasknutí akciové bubliny a rozsáhlé finanční krizi. Války George W. Bushe se ukázaly být pro zemi katastrofické, dokonce ještě před balkánským dobrodružstvím Clintona a kolapsem americké zahraniční politiky obecně. Podobnosti mezi Sovětským svazem na soumraku svých dnů a Amerikou počátku 21. století jsou skutečně znepokojivé, poznamenává Brzezinski… (1). Rovnováha světové moci se soustavně přesouvala ze západu na východ. Panují rostoucí pochyby ohledně životaschopnosti amerického systému a víra ve „vzkvétající dědictví západu“ byla silně otřesena. Pokud americký systém ztratí svoji relevantnost v očích veřejnosti, může být zastíněn úspěchem Číny.

A pak se v celé knize, všímaje si dopadu poklesu vlivu Spojených států v mnoha parametrech suverénní moci, Brzezinski snaží ukázat, jak zle bude lidstvo bez jejich prospěšného vlivu zasaženo. Za nejpravděpodobnější nebezpečí pramenící z roztříštění sil označuje potenciální nestabilitu globální hierarchie. Na základě toho má celý mezinárodní život vstoupit do období, které popisuje jako „post-americký zmatek“.

Obzvláště má odpor k nastupující „asijské konkurenci“, která způsobí problémy, především k Číně. Brzezinski prohlašuje, že konkurenční asijské země v jistých směrech připomínají země předatlantické evropské koloniální éry, kdy kontinentální konkurenční boj o geopolitickou nadvládu byl tak děsivý, že nakonec skončil dvěma krvavými světovými válkami (2).

Brzezinski varuje, že ačkoliv samotný západ stále žije, jeho globální nadvláda je již minulostí. Aby přežil, musí západ pochopit, že jeho místo a role v globálním kontextu bude záviset na síle amerického systému a amerických akcích v zahraničí. Jeho úpadek znamená pro západ nebezpečí obecně. Brzezinski poměrně navztekaně odsoudil Evropskou unii za fakt, že to nechápe a nepomáhá Spojeným státům udržet jejich vedení. Podle jeho názoru je Evropská unie příliš sebestředná a chová se jako by jejím hlavním politickým cílem bylo stát se nejpohodlnějším světovým domovem důchodců (3).

Co se týká Brzezinského ochoty začlenit Rusko do rozšířeného západu, lze říct, že Rusko, s jeho zájmy, nepovažuje za rovnocenného partnera. Spíše přisuzuje Rusku roli geografické oblasti, která je vhodná pro rozvoj, ale kde nemusí být na slunci místo dokonce ani pro ruské stoupence této „konvergence“. Brzezinski otevřeně sní o době, kdy oslabení ruské přítomnosti na Dálném východě umožní příliv nových ekonomických a demografických sil ze západu. Vladivostok se může stát evropským městem, zatímco zůstane součástí Ruska (4). Ohledně ruské Arktidy a otvírání příležitostí v této oblasti vyjadřuje Brzezinski obavu, že „zmocnění se“ svého podílu na bohatství v tomto regionu Ruskem by mohlo vyvolat vážnou nerovnováhu v geopolitické mapě v jeho prospěch.

V tomto smyslu, nehledě na pečlivou volbu slov, se Brzezinského postoj k Rusku příliš neliší od jeho postoje zformulovaného před 15 lety, v „Šachovnici“. Téměř vždy pohlíží na Rusko jako na objekt, se kterým je nutné něco udělat – „sjednotit“, „začlenit“, „rozvinout“. Odsoudil „ruské vedení“ za to, že se odmítá posunout blíže k NATO, ale přesto navzdory logice stále varuje před tím, aby bylo Rusku poskytnuto plné členství v bloku, protože jakýkoliv krok tímto směrem přispěje ke známějšímu ruskému cíli oslabit NATO (5).

Čas od času Brzezinského iracionální přání píchnout si do Ruska ve svých výrocích bolestivěji vede k paradoxu, který je evidentně pod úrovní takového myslitele. Jako příklad, psal o historické slabosti ruských vítězství, která údajně vzešla hlavně z chyb ostatních. Kdyby Napoleon nezaútočil v r. 1812 na Rusko, je nepravděpodobné, že by ruské jednotky pochodovaly v r. 1815 Paříží. Otázkou je, proč by tam vůbec měly chodit?

Někdy je Brzezinského cynismus „mimo měřítko“. Například se zmiňuje o skupině států, které popisuje jako geopolitické ekvivalenty ohrožených druhů (7). Tudíž tvrdí, že zcela jistě zmizí, pokud USA nebudou chtít či nadále plnit své závazky vůči nim. K těmto ohroženým státům příznačně na prvních místech přiřadil Gruzii a Taiwan. Na seznamu je také Bělorusko a Ukrajina. Je snadné vidět sugestivní význam takovýchto výroků, kdy jsou tyto státy nuceny být podezřívavé k Rusku.

Obecně je ve „Strategické vizi“ jistý obrat, kdy Brzezinski zdánlivě odmítá staré koncepty „americké hegemonie“ a „globálního vedení“, ale jeho nové definice mají v podstatě za cíl totéž. Brzezinski píše, že spatřuje dvojí roli Ameriky v budoucnu ve faktu, že se musí stát vůdcem a zárukou jednoty západu, a zároveň mírotvůrcem a zprostředkovatelem mezi hlavními mocnostmi východu (8).

V tomto případě je potřeba zachovat zřejmost vedení Spojených států, dokonce i v nové formě, postavena na faktu, že ve světě neexistuje žádná mocnost schopná je dlouhodobě nahradit. Možná tomu tak je. Jenže dosti podivně nechce Brzezinski chápat či akceptovat, že existuje možnost vybudování demokratického systému mezinárodních vztahů bez jasně viditelného vedení Spojených států.

Tvrzení, že bez amerického mentorování bude zbytek lidstva zamotán v konfliktech a „zmizí“, je ze zjevných důvodů neudržitelné. V mnoha regionálních konfliktech a globálních problémech je role Ameriky více destruktivní, než stabilizující. Například klíčová záležitost u situace na Středním východě, otázka palestinsko-izraelského konfliktu, zůstala neřešená po desítky let, primárně kvůli obstrukčnímu postoji Washingtonu. Mezinárodní společenství dlouhou dobu vyvíjelo a koordinovalo společnou snahu o nastolení míru mezi Palestinci a Izraelci. Všichni chápou, že vše stojí a padá s Bílým domem. Krize v oblasti Afghánistán-Pákistán, která zasahuje celou střední a jižní Asii, je důsledkem imperiálních ambicí Spojených států. Není snad za přáním řady států získat zbraně hromadného ničení pocit, že existuje velmi jasná hrozba pro jejich nezávislost ze strany „civilizovaných“ USA? Mnoho mocností má přezbrojovací programy, včetně Ruska a Číny, ale nakolik jsou důsledkem faktu, že počet amerických vojenských základen u jejich hranic nadále roste, jsou proti nim utvářeny formální a neformální vojenské aliance a jsou budovány všemožné protiraketové deštníky? Co je hlavní překážkou implementace Kjótského protokolu u emisí skleníkových plynů? Je to postoj USA. Totéž lze říct o mnoha dalších klíčových světových záležitostech.

Když si tyto problémy jeden po druhém utřídíme, je snadné vidět, že bez zasahování Spojených států by byly vyřešeny úspěšněji. Kde se vzal ten absurdní názor, že bez Američanů by celé lidstvo začalo vzájemně válčit, v souladu s Huntingtonovou doktrínou? Přesně naopak, tím, že si usurpoval roli zprostředkovatele a policajta ve všech regionálních konfliktech se Washington stává zainteresovanou stranou nemající zájem, aby někdy skončily, protože je to jediný způsob, jak může být „nepostradatelnou mocností“, se všemi výhodami tohoto statutu. Je to starý známý imperiální princip „rozděl a panuj“ a v takových situacích je ho snadné aplikovat. Dovolujeme si říct, že Amerika zcela jistě není „černá díra“ a nikdy z mapy nezmizí, ale zároveň bez jejího otravného přání zasahovat do všeho a řídit všechny procesy na planetě by zbytek lidstva vyřešil mnoho dlouhodobých sporů mnohem úspěšněji a mírumilovněji. Existuje mnoho známek toho, že budoucnost nemusí být chaotická a že ji lze zorganizovat na principu, kdy „velké mocnosti jednají ve shodě“, spolu s novými členy, když dospějí. Skutečným cílem „amerického propadu“ by mělo být pokud možno transformovat Ameriku na „rovného mezi rovnými“. Ale Brzezinski má k tomuto záměru samozřejmě na hony daleko, stejně jako celá americká elita. Proto můžeme očekávat, že jím popsané procesy budou pro Ameriku a pro zbytek světa extrémně bolestivé.

A dalším pozoruhodným komentářem je Brzezinským nabídnutý recept na zotavení samotné Ameriky. Je to prosté „deja vu“. Budí to dojem, že jednoho z jeho poradců nehraje nikdo jiný, než Michail Gorbačov. Brzezinski nenuceně mluví o potřebě restrukturalizace a renovace ve Spojených státech a volá po novém myšlení a pozvednutí hluboce zakořeněných spirituálních sil ve společnosti, ačkoliv předtím uvedl neexistenci této schopnosti jako jednu z příčin oslabení země v budoucnu. Stále se nevyjadřuje transparentně. Není to jen další známkou toho, že USA jsou skutečně v pozici podobné, v jaké byl před svým koncem Sovětský svaz? Samotné takové bezmocné apely odráží hloubku systémové krize, ve které je nejen celá Amerika, ale také intelektuální elita samotná.

Prameny

1. Zbigniew Brzezinski «Strategic Vision: America and the Crisis of Global Power” published by AST 2012, P.9
2. As above, P.33
3. As above, p.56
4. As above, p.234
5. As above, p.222
6. As above, p.212
7. As above, p.136
8. As above, p.276