Zbigniew Brzezinski jako zrcadlo amerického propadu (I)
Třicetiletý plán dosažen za patnáct let
Rok 2012 byl, mimo dalších věcí, zajímavý vydáním publikace zásadního významu, tedy aspoň co se týká pochopení procesů probíhajících ve světě a v USA, a to knihy Zbigniew Brzezinského „Strategická vize: Amerika a krize globální moci“ (1). O autorovi je známo, velmi mírně řečeno, že je vlažný k Rusku. Mnozí se přou o rozsah jeho vlivu na americkou politiku. Nicméně existují také kritéria, která jsou zjevná. Stačí se podívat ne jeho pravidelně zveřejňovaná pojednání a pak je porovnat s některými činy americké vlády, obzvláště co se týká nedávno vzniklé doktríny „Národně-bezpečnostní strategie Spojených států“, a lze vidět řadu přímých vlivů. Někdy se to liší jen ve stylu a je faktem, že v jeho neoficiálních stanoviscích je mnoho Brzezinského myšlenek formulováno mnohem příměji a dokonce cynicky.
Brzezinského knihu lze považovat za předehru, protože odráží názory čerstvě zveřejněné předpovědní zprávy americké Rady pro národní rozvědku „Globální trendy 2030“ (kterou probereme v samostatné rozpravě). Někteří mohou tuto knihu dokonce přirovnávat ke slavnému Churchillovu projevu ve Fultonu. Musím říct, že co se týká Brzezinského „strategické vize“, tak nově jmenovaný americký ministr zahraničí John Kerry ve své recenzi této knihy napsal, že „je to povinná četba pro každého, kdo se zajímá o zahraniční politiku“.
Kniha „Strategická vize“ se objevila přesně 15 let po další zásadní Brzezinského knize „Velká šachovnice“ (Velká šachovnice. Americká nadřazenost a její geostrategické imperativy). Mezi těmito dvěma daty je období americké historie, které lze považovat za období propadu z globální všemohoucnosti coby vládnoucí velmoci k zaznamenání rychlých ztrát v mnoha oblastech. Připomeňme si, že propad (křeče, úpadek) je opačným trendem vývoje (rozvoje, pokroku) – v angličtině výraz „devolution“ také znamená postoupení moci nebo autority. V tomto smyslu by nebylo možné najít pro to, co Brzezinski popisuje, lepší výraz. Důležitou věcí ohledně jeho knihy je, že nejde o výčet systematických chyb, které vedly ke stále většímu oslabování americké pozice ve světě, což je mnoha lidem zjevné, ale to, že je to recept na postoupení moci někomu či něčemu, co nahradí vedení USA. Abych parafrázoval Vladimira Lenina, který, jak víme, slavně popsal Lva Tolstého jako „zrcadlo ruské revoluce“, měl by být Zbigniew Brzezinski nazýván „zrcadlem amerického propadu“. Takže když se podíváme na Brzezinského argumenty z tohoto úhlu, pak bychom měli najít zásadní rozdíl mezi dnešním Brzezinským a Brzezinským před 15 lety, avšak žádný zde není.
Jeho názory na předání vedení někomu často stojí na odůvodnění konzervace těchto pravomocí pro Ameriku, liší se jen v přívlastcích a omáčce kolem.
Když se zrodila kniha „Strategická vize“, mnozí, včetně lidí v Rusku, rychle prohlásili, že tato práce je naprostým odklonem od předešlých Brzezinského názorů, vyjádřených ve „Velké šachovnici“, a že jde možná o jeho vlastní konverzi ze „Šavla“ na „Pavla“. Brzezinski zdánlivě upřednostňuje multilateralismus a u Spojených států odmítá roli „bohem vyvoleného hegemona světové politiky“, aby Amerika nenásledovala osud Sovětského svazu. Brzezinski, říkají, již nepovažuje Rusko za „černou díru“ a holduje za jeho začlenění do západu. Nicméně pečlivá analýza těchto dvou knih ukazuje jejich organický vztah a kontinuitu u maskovací terminologie. V obou je pro Brzezinského Amerika „světovým kolosem“ a nadcházející multipolarita je objektivní realitou, kterou jako uvážlivý analytik nemůže ignorovat a kde vyzývá k přizpůsobení se. Takže je evidentní, že příčiny „amerického propadu“, podle Brzezinského, jsou většinou subjektivní – špatná rozhodnutí amerických vlád. A po 11. září, po kterém následovalo nedomyšlené a nákladné použití amerických jednotek, obzvláště v Iráku a Afghánistánu, byl tento vývoj hlavní příčinou oslabení americké hegemonie. Ukazuje se, že teroristický útok na dvojčata byl nejúčinnější vojenskou operací ve světové historii. Brzezinski věří ve výlučný osud Ameriky a nedokáže stále vzít v úvahu vizionářský výrok dalšího slavného učence, Paula Kennedyho, se kterým přišel v r. 1987 v podrobné studii „Vzestup a pád velmocí“ (2). P. Kennedy tehdy přesvědčivě prohlásil, že kvůli tomu, co popsal jako „imperiální přehřátí“, nemůže nikdy žádný stát zůstat světovým hegemonem nadlouho. Dokonce již tehdy, podle jeho výpočtů, vstoupily Spojené státy, spolu se Sovětským svazem, do fáze „imperiálního přehřátí“ a jejich pád byl nevyhnutelný, bez ohledu na úmysly jistých politiků.
Před 15 lety Brzezinski kategoricky uvedl, že v příštích několika desetiletích bude možné vytvořit funkční systém globální spolupráce, postavený na geopolitické realitě, který postupně převezme roli mezinárodního „vůdce“, schopného nést tíhu zodpovědnosti za stabilitu a mír ve světě. Geostrategický úspěch v této oblasti náležitě legitimizuje roli Ameriky coby první, jediné a poslední skutečné globální velmoci (3). Zde je globální nadřazenost Ameriky přímo závislá na tom, jak dlouho a jak účinně bude její převaha přetrvávat na euroasijském kontinentu (4).
Zároveň si byl Brzezinski vědom, že pro „konstruktivní využití“ statutu Ameriky coby světové velmoci existuje pouze omezená historická příležitost. Toto období, jak připustil, může mít relativně krátkého trvání. Žádná demokracie nikdy předtím světové nadvlády nedosáhla. Udržení moci, a obzvláště ekonomické náklady a ztráty na životech, které si statut světové mocnosti vyžaduje, nejsou zpravidla s těmito typy společností slučitelné. Demokratická cesta brání imperiální mobilizaci. Věřil, že „komplexní a koordinovaná geostrategie pro Euroasii by měla být založena na rozpoznání omezení americké moci, účinnosti a rozsahu vlivu, který časem nevyhnutelně poklesne“. Nakonec, světová politika bude stále více proti koncentraci moci v rukou jednoho státu. Následně „nejsou USA jen první a jedinou super velmocí ve skutečně globálním měřítku, ale s největší pravděpodobností také poslední“.
Avšak aby nepřišly o tuto historickou příležitost, vyzýval Brzezinski k aktivnímu zasahování Ameriky ve věci míru, se zaměřením se na posílení mezinárodní geopolitické stability, která může obnovit pocit optimismu na západě. Takže nyní při naříkání nad „mylnými intervencemi“ by měl nést vlastní díl odpovědnosti, neboť všechny tyto akce byly provedeny pod záminkou udržení „stability“.
Obecný význam jeho zdůvodňování v tomto období se omezoval na fakt, že Spojené státy by měly dosáhnout statutu „nepostradatelné mocnosti“ (což veřejně prohlásil bývalý prezident Bill Clinton), bez jejíhož vedení by byl svět odsouzen k chaosu. Zároveň se Brzezinski odkazoval na texty dalšího člověka majícího dominantní vliv na myšlení americké elity, Samuela Huntingtona, který napsal:
„Svět bez nadřazenosti USA bude svět s více násilím a neřádem a méně demokracie a ekonomického růstu, než svět, kde mají Spojené státy nadále na utváření globálních záležitostí větší vliv, než jakákoliv další země. Trvalá mezinárodní nadřazenost Spojených států je pro blahobyt a bezpečnost Američanů, a pro budoucnost svobody, demokracie, otevřených ekonomik a mezinárodního řádu ve světě, klíčová.“ (5)
Co se týká Ruska, tak Brzezinski ve své „Šachovnici“ přišel s výrazem, který byl nejen nelichotivý, ale i pohrdavý, kdy ho nazval „černou dírou“ v srdci Euroasie a tvrdil, že by bylo lepší ho rozdělit nejméně na tři části. Nicméně dlouhodobá výzva pro USA, kterou zformuloval, nevylučovala Rusko z mapy zcela, ale požadoval zabránění oživení euroasijského impéria, které by mohlo bránit realizaci amerických geostrategických cílů a vytvoření širšího euro-atlantického systému, na který by v budoucnu bylo Rusko pevně a bezpečně napojeno (6).
V tomto případě, v rozporu s očekáváními ruských stoupenců atlanticismu, vyjádřil Brzezinski svoji pevnou víru, že jakékoliv sbližování s Ruskem ve věci rozšiřování NATO „by nemělo vést ke skutečné transformaci Ruska na rozhodnutí činícího člena aliance, neboť by došlo k degradaci euro-atlantické povahy NATO, přičemž by to zároveň lidem v nově připuštěných zemích do aliance přineslo statut druhořadých občanů“. A to by, podle něj, otevřelo dveře pro to, aby Rusko obnovilo svoji snahu „nejen opětovně získat vliv ve střední Evropě, ale také využít svoji přítomnost v NATO k tomu, aby hrálo na americko-evropské neshody a oslabilo roli Ameriky v Evropě“.
Celkově vzato, navzdory všem překážkám, které zmínil u udržení americké globální hegemonie a které tomuto období přisoudil ve své „Šachovnici“ Brzezinski před více než 30 lety, kdy sotva kdo zpochybňoval statut Ameriky coby první země světa, již tehdy napsal, že „žádný národní stát nesmí být schopen držet krok se Spojenými státy ve čtyřech hlavních aspektech moci (vojenském, ekonomickém, technickém a kulturním), které společně definují rozhodný politický vliv v globálním měřítku“.
- Zbigniew Brzezinski «Strategic Vision: America and the Crisis of Global Power» published by AST 2012
- Kennedy Paul, The rise and fall of the great powers, Vintage Books, N.Y., 1987.
- Zbigniew Brzezinski, The Grand Chessboard, M, International relations, p.112.
- As above, p.18.
- Samuel P. Huntington. Who International Primacy Matters // International Security. — Spring 1993, P. 83.
- Zbigniew Brzezinski, The Grand Chessboard, International relations, 1998, P.48