Imperialismus pro éru nedostatku peněz

Předchozí část

„Barevné revoluce“ budou nadále preferovanou cestou, jakou budou Spojené státy provádět změny režimu ve střední Asii. Ale limity schopnosti USA zasahovat budou nutně zaznamenány také. Jak jeden vnímavý pozorovatel nedávno poznamenal, USA jsou „spíše nájemcem, než skutečným vlastníkem euroasijských nemovitostí“. Zadruhé, středoasijské země musí nutně shledávat násilné změny režimu v Iráku, Afghánistánu a Libyi za odporné a nechtějí prodělat stejnou zkušenost. A co je nejdůležitější, jak Rusko, tak Čína provádí ve vztahu k středoasijským zemím aktivní regionální politiku, což dává těmto zemím spoustu prostoru pro přestání amerického tlaku.

Faktem zůstává, že středoasijské země jsou integrální součástí tak zvané Severní distribuční sítě (NDN), která stále více nabývá na strategickém významu, coby hlavní zásobovací trasa pro americkou afghánskou válku, kvůli narušení a nedůvěře v americko-pákistánských vztazích, kdy to vedlo k uzavření tranzitních tras přes Pákistán. To prakticky znamená, že „ruští tvůrci politiky mohou nyní využít faktu, že jednotky NATO v Afghánistánu jsou rukojmím dobré vůle Moskvy“, abych ocitoval Richarda Weitze, ředitele Centra pro politicko-vojenské analýzy v prominentním washingtonském mozkovém trustu Hudson Institute. Weitz napsal:

„NDN nemůže fungovat bez přístupu na ruské území, nebo za existence opozice Ruska, vzhledem k rozhodujícímu vlivu Moskvy v bývalých sovětských republikách střední Asie. Z pohledu uspokojení logistických potřeb NATO v Euroasii je Moskva v klíčové pozici.“

Z geopolitického pohledu by to znamenalo, že státy střední Asie budou nadále vzhlížet k Moskvě coby hlavnímu poskytovateli bezpečnosti, a dokud bude Moskva pokračovat v posilování svých politických, ekonomických a bezpečnostních zájmů v regionu úměrně svému statutu mocnosti, schopnost USA vypracovat si pro sebe „historické právo“ zůstane silně omezena.

Bod vzplanutí

To nás přivádí zpět na Střední východ a do Asie a Pacifiku, jako ke dvěma hlavním bojištím, kde lze očekávat, že se nová americká obranná strategie bude v blízké budoucnosti realizovat. Tento dokument celkem jasně říká, že USA mají v úmyslu realizovat v těchto dvou regionech tvrdou politiku s cílem maximalizovat svůj vliv, a omezenosti zdrojů Pentagonu nebude dovoleno to narušovat.

Tento dokument ujišťuje o pokračování amerického intervencionistického přístupu ke Střednímu východu a snaze o regionální hegemonii. Arabské jaro považuje za výzvu pro americkou strategii, ale vidí v něm také „příležitosti“. V krátkodobém horizontu mohou být ohledně trajektorie vývoje v tomto regionu nejistoty, ale USA mohou očekávat „stabilnější a spolehlivější partnerství“ s novými vládami, které mají zastupitelský charakter. Vypíchnuty a zdůrazněny byly tři směry americké regionální strategie: podpora členských zemí Rady spolupráce Zálivu (GCC); zadržování Iránu; a „postavení se za bezpečnost Izraele“.

Tento dokument zdůrazňuje, že velká americká vojenská přítomnost v regionu zůstane prioritou. Celkově je tedy hlavním smyslem dokumentu to, že USA udělají cokoliv, aby si udržely svoji regionální nadvládu na Středním východě. Silné potvrzení podpory vládnoucích oligarchií v zemích GCC znamená silné odhodlání učinit cokoliv pro udržení si kontroly nad obrovskými zdroji ropy a plynu v regionu. Různý přístup USA k arabskému jaru – měkký přístup k Bahrajnu, Jordánsku nebo Saudské Arábii, a vybičovaný revoluční přístup u Libye a Sýrie – poukazuje na to, že geopolitika bude hlavním rysem amerického přístupu. Za tímto účelem nebudou USA tolerovat jakoukoliv „změnu režimu“ ve státech GCC. A naopak USA vytrvají ve své snaze vynutit si změnu režimu v Sýrii.

Přístup k arabskému jaru souvisí přímo s dalšími dvěma šablonami americké regionální strategie, konkrétně se zadržováním Iránu a zajišťováním regionální převahy Izraele. Geopolitickou realitou je, že snaha Iránu stát se regionální mocností a získat vliv je v rozporu se zájmy USA a Izraele. A stejně tak vzestup Iránu jako regionální mocnosti vychází z řady faktorů, které z velké části spočívají v domácí sféře a které nejsou ani USA, ani Izrael schopny ovlivnit – domácí vědecké kapacity Iránu a schopnosti v této oblasti, technologie, úspěch v boji proti americkým sankcím, jeho komplexní vojenská síla, jaderná technologie, politický systém se značnou sociální základnou a jeho sjednocující ideologie.

Tento rozpor se tedy stává velmi akutním. Pro USA je vynoření se autentické regionální mocnosti na Středním východě nemyslitelné. USA prostě nemohou dovolit jakékoliv rozředění své nadvlády v tomto strategicky důležitém regionu. Ale vynořování Iránu coby regionální mocnosti hrozí tím, že dojde přesně k tomuto, prostřednictvím transformace geopolitiky Středního východu. USA v posledních třiceti letech použily všechny triky ve své výzbroji, aby zničily nebo oslabily íránský režim. Ale Irán celou dobu vzdoroval a nebyl ochoten se vzdát. Tudíž přišlo na bod vzplanutí. Jaká jiná možnost USA zbyla, než začít válku proti Iránu?

Máš bouchačku, budeš cestovat

Nejsenzačnější částí amerického strategického dokumentu je „přeskupení“ směrem k regionu Asie a Pacifiku. Svým způsobem tento dokument navazuje na a rozšiřuje americkou Národně-bezpečnostní strategii 2010 s cílem obnovit globální vůdcovství Ameriky a prosadit její zájmy v 21. století tím, že se „bude stavět na zdrojích americké síly doma, zatímco se bude utvářet mezinárodní řád, který se vypořádá s výzvami naší doby“.

Součástí tohoto přístupu jsou především americké strategické investice v Asii a Pacifiku, realizované na základě využívání strachu a komplexů z nástupu Číny v regionu u států regionu Asie a Pacifik, kdy některé z nich mají nevyřešené teritoriální spory s Čínou, nebo měly s Čínou v moderní historii vojenský konflikt. Konkrétně Jihočínské moře bylo arénou regionálních nepokojů, kde USA do jisté míry uspěly v rozdmýchávání nálad a odporu vůči „sebevědomé“ Číně. Je jasné, že USA budou nadále ignorovat varování Číny ohledně zapojení „vnějších sil“ do záležitostí regionu, a americkou strategií bude vytvořit v regionu názor, že je třeba mobilizovat proti Číně, pod americkým vedením.

USA také vehementně prohlašovaly, že modernizace čínských ozbrojených sil postrádá transparentnost, čímž rozdmýchávaly regionální obavy z „revanšistické“ Číny. Tento poslední dokument navrhuje výrazné zvýšení amerických vojenských výdajů v Asii a Pacifiku, aby tvrzení, že jsou USA poskytovatelem regionální bezpečnosti zemím regionu, nabylo na důvěryhodnosti. Závody ve zbrojení v tomto regionu budou vyhovovat americkým zájmům a „čínská hrozba“ bude podporovat americký vývoz zbraní do regionu. Je velmi pravděpodobné, že USA udělají maximum, aby zdůraznily rozpory ve vztazích mezi regionálními státy na jedné straně – obzvláště u Indie a Japonska – a Čínou na straně druhé. Americkou iniciativu započít trilaterální dialog s Japonskem a Indií (jehož první kolo proběhlo ve Washingtonu v prosinci) lze hodnotit v tomto světle. Rovněž americký pokus natlačit Indii do asijského bloku pod jejich vedením je podle jasných zmínek o Indii v dokumentu obranné strategie jasný:

„Rozšíříme také svoje sítě spolupráce s vynořujícími se partnery v celé Asii a Pacifiku, abychom zajistili kolektivní schopnost a kapacitu pro zajištění společných zájmů. Spojené státy také investují do dlouhodobého strategického partnerství s Indií, aby podpořily její schopnost působit jako regionální ekonomická kotva a poskytovatel bezpečnosti v širším regionu Indického oceánu.“

Občasné nezvané návštěvy

Nicméně úspěch americké politiky je založen na několika faktorech, z nichž hlavním je schopnost USA nabídnout partnerství zemím v regionu, které jim poskytne alternativu k posunu do čínské sféry ekonomického vlivu, jak se děje dnes. Čína si pravděpodobně udrží svoji vysokou míru růstu nejméně po dalších deset let tím, že zvýší spotřebu své populace (1,3 miliardy lidí), která získává větší příjmy. Jak se GDP Číny zvyšuje, země v regionu – a nejen ty na periferii, ale dokonce i vzdálené země – nemohou odolat přitažlivosti čínského trhu a jsou zatahovány do sféry ekonomického vlivu Číny. Země regionu jsou si vědomy rostoucí reality, že jejich obrovská závislost na čínském trhu by mohla časem poskytnout Pekingu páku pro „potrestání“ těch, kteří by pracovali proti jeho zájmům. Stručně řečeno chápou, že rovnováha moci v regionu se změnila, zatímco zároveň je zde paradox, že se také těší rozvoji obchodu a investic a napojují se na růst Číny, včetně Austrálie, která je nejvěrnějším americkým spojencem v Asii a Pacifiku.

Článek, jehož spoluautorem byl poradce singapurského ministra Lee Kuan Yew, před rokem uvedl: „Stále je čas, aby se USA mohly postavit přitažlivosti Číny tím, že uzavřou dohodu o volném obchodu s ostatními zeměmi regionu. To by těmto zemím znemožnilo být nadměrně závislé na čínském trhu… výhled vyrovnaných a spravedlivých vztahů mezi americkým a čínským trhem je stále více méně pravděpodobným. Každý rok Čína přitáhne od svých sousedů více vývozů a dovozů, než USA z celého regionu. Bez FTA budou Korea, Japonsko, Taiwan a země ASEAN integrovány do čínské ekonomiky – což je výsledek, kterému je třeba zabránit.“

Jenže to se lehce řekne, ale hůře udělá. Převažující nálada v USA proti jakékoliv nové dohodě FTA ještě zesiluje a protekcionistické nálady jsou patrné všude. Mimo to je to rovněž hra, kterou může hrát i Čína. A doposud zatímco Američané a Lee mohou považovat Čínu za ekonomickou hrozbu, země regionu – stejně jako Evropané – jsou nadále vábeny příslibem ekonomických příležitostí v Číně. Stručně řečeno, místo aby „nařizovala“, bylo zatím veškeré chování Číny o adaptaci a vytváření situací „výhra-výhra“ se svými partnery z Asie a Pacifiku.

Otevřené zdůrazňování studené války s Čínou v této nové obranné strategii má za cíl neutralizovat široce rozšířený názor v Asii a Pacifiku, že „jednopolární chvilka“ USA končí. Nicméně delší dobu trvající absence USA v regionu, kvůli tomu, že v posledních deseti letech vedly „válku proti terorismu“, zjevně vytvořila nové paradigma, kdy země tohoto regionu začaly uvažovat o stabilitě, bezpečnosti a prosperitě v regionu bez vůdcovství strýčka Sama. Byly vytvořeny nové regionální mechanismy regionální spolupráce, jako „10+1“ (10 členských zemí ASEAN plus Čína), a výrazně se prosadily nové přístupy k rozvoji matice politických, ekonomických a bezpečnostních vztahů a vazeb. A proto jsou v podstatě občas USA v asijském dramatu nezvanými hosty, kteří něco takového nepředpokládali, nebo si myslí, že tam nezbytně musí být vedoucím hráčem.

Mimo to ani Čína nesedí se založenýma rukama. Mocným nástrojem v jejích rukou je bezprecedentní úroveň její ekonomické vzájemné závislosti s USA. Fakt, že prezident Barack Obama začal svůj diplomatický kalendář v r. 2012 tím, že poslal do Pekingu jako zvláštního vyslance ministra financí Timothy Geithnera – a tak brzy po tvrdých projevech během zasedání APEC v Honolulu a Východoasijském summitu na Bali – jasně poukazuje na lačnost Washingtonu dát americko-čínským vztahům pozitivní nádech. Peking samozřejmě takovou příležitost radostně uvítal. Geithnerovy rozhovory s čínským vedením se snažily sdělit zprávu, že tyto dvě země nemají na výběr a musí spolupracovat.

V době, kdy je americké ekonomické zotavení menší, než se očekávalo, má čínský trh pro posílení míry růstu v Americe obrovský význam. Opět, pokračování nákupu amerických státních dluhopisů Čínou je klíčové pro schopnost USA udržet se finančně nad vodou. Je zde také v poslední době podivná konvergence zájmů co se týká izolace ekonomik těchto zemí před negativními dopady krize eurozóny. Na pozadí Geithnerových rozhovorů v Pekingu státní China Daily poznamenaly:

„Ačkoliv někteří představitelé ve vládě (Baracka) Obamy se přidali k pomlouvání Číny, mají hlavní stoupenci Číny v a kolem Bílého domu, zdá se, jasnější hlavu, což je důvod, proč byl zákon související s juanem ve sněmovně odložen a proč ministerstvo financí neoznačilo Čínu za „měnového manipulátora“…

Před Geithnerovou návštěvou navštívil Peking náměstek ministra zahraničí Kurt Campbell a probral tam poslední vývoj na Korejském poloostrově, a v únoru se očekává návštěva vice-prezidenta Xi Jinpinga v USA. Snad takové návštěvy na vysoké úrovni z obou stran pomohou zajistit, že čínsko-americké vztahy zůstanou na správné cestě.“

Stručně řečeno, „přeskupování“ amerických vojenských kapacit do Asie a Pacifiku má komplexní motivy hlubšího zaměstnání Číny, přičemž zároveň s tím je zde snaha napojit se na rostoucí prosperitu zemí tohoto regionu tím, že se budou rozehrávat jejich nejistoty a budou se nahánět pod americké vedení. Pro zotavení americké ekonomiky je potřeba obojí. Čistým výsledkem bude, že na rozdíl od zjevného záměru americké obranné strategie vyvolat v Asii a Pacifiku novou studenou válku, je velmi pravděpodobné, že Washington dosáhne maximálně poloviční studené války. A studená válka je bezcenná, pokud není komplexní a stoprocentní a užitečná.

Tvrdou realitou je, že USA již nemohou u světového společenství vzbudit důvěru ohledně své „jednopolární chvilky“. Poslední čísla ze září ukazují, že velikost amerického státního dluhu dosáhla nového milníku – 15,23 bilionů dolarů – a nyní je dluh stejně velký, jako celá americká ekonomika. Dlouhodobou předpovědí je, že tento dluh se bude vršit rychleji, než poroste ekonomika, a ekonomika potřebuje 6% roční růst jen k tomu, aby udržela krok s hromadícími se dluhy.