Imperialismus pro éru nedostatku peněz

Vlastními Obamovými slovy: „Rozsah války klesá, ale otázkou, na kterou tato strategie poskytuje odpověď, je, jaký typ ozbrojených sil budeme potřebovat poté, co války posledního desetiletí skončí.“ Ale hrubý rozporuplný odhad byl připsán vlivnému republikánskému předsedovi sněmovního Výboru pro ozbrojené síly, poslanci Bucku McKeon, který řekl: „Jde o strategii vedenou zpoza opony pro opuštěnou Ameriku. Prezident zabalil náš světový ústup do balíčku nové strategie, aby zamaskoval své stažení investic z našich ozbrojených sil a národní obrany.“

Tento spor může být s určitou jistotou vyřešen příští měsíc, kdy americké ministerstvo obrany přijde se svým rozdělením zdrojů v rámci navrhovaného rozpočtu na r. 2013, a dozvíme se, kde byly provedeny škrty. Skutečně, v r. 2013 také dojde k dalším „nuceným“ škrtům ve výši 500 miliard dolarů, pokud je kongres nezruší. Panetta již varoval, že taková fiskální rána by byla pro americkou obranu katastrofální.

Minulý týden Panetta uvedl, že Pentagon bude vysílat do zahraniční „menší a horší“ vojenské jednotky, zatímco další vládní představitelé řekli, že počet lidí v armádě a námořní pěchotě by mohl být během následujících deseti let snížen o 10-15%. Takže celkově vzato měl proto Gordon Adams, profesor, který pracoval na rozpočtech v Bílém domě Billa Clintona, pravdu: „Je to klasický zdroji tažený strategický dokument. To není kritika, to je prostě realita. Je to nevyhnutelné. Strategie je vždy zabalena do značky pro dolar.“

Takže je to konec historie? Je americký imperialismus na ústupu ze světové scény? Balí si mariňáci kufry a vrací se domů k rodinám a ke šťastnému životu? Ve skutečnosti je tento strategický obranný dokument podvod. Čím více se zdá, že se věci mění, tím více zůstávají stejné. Podstatou věci je, že Spojené státy provádí úpravy tím, že připravují další studenou válku, a na rozdíl od první studené války proti Sovětskému svazu se tato bude vést primárně v oblasti Asie a Pacifiku. Ale než se k tomu dostaneme, je třeba pochopit hlavní potřeby národní obranné strategie.

V krátkosti, USA by daly přednost nezaplést se do nějaké masivní pozemní invaze, jako v Afghánistánu v r. 2001 nebo v Iráku v r. 2003, a prioritou bude kybernetická válka a bezpilotní letouny. Americké jednotky „již nebudou mít velikost, aby mohly provést dlouhé stabilizační operace velkého rozsahu“, uvádí dokument, a dokonce i malé vpády do zahraniční budou vzácnější, protože „s menšími zdroji bude třeba ohledně místa a frekvence těchto operací rozvážnější volby“.

USA sníží počet jaderných zbraní ve svém inventáři, jakož i provedou revizi své role v celkové bezpečnostní strategii. Je to dání sbohem desítky let starému cíli jednostranného používání armády, která může vést dvě pozemní války zároveň, a místo toho bude cílem „bojovat a zastrašit“ – vést jeden a půl války. USA budou také co možná nejvíce působit se spojenci a koaličními jednotkami. V krátkosti, skvělé časy čekají americké kontraktory, špiony a drony a kontraktory řízená logistika v zahraničí – také blízké spojence, jako Británie a Austrálie (na rozdíl od Francie a Německa), kteří budou spolehlivými partnery mariňáků při přípravách zahraničních intervencí, a rovněž nové partnery, jako Katar. Podle tohoto plánu má být armáda skutečně výrazně zredukována a bude spoléháno mnohem více na výkonnost vzdušných a námořních sil, při vyrovnávání se s konkurenty jako Čína, nebo při zastrašování protivníků jako Irán.

Asymetrické výzvy

Toto zeštíhlování si vyžaduje snížení vojenské přítomnosti v Evropě oproti dobám studené války. Zároveň budou USA „nezbytně provádět přeskupování směrem do regionu Asie a Pacifiku“ a budou si udržovat velkou přítomnost na Středním východě. Není pochyb, že Asie a Pacifik se nyní stane pro USA hlavní prioritou, aby se vyrovnaly s výzvou, kterou představuje vzestupující regionální mocnost Čína. Obama médiím zdůraznil, že „budeme posilovat naši přítomnost v Asii a Pacifiku, a rozpočtové škrty nebudou prováděny na úkor tohoto klíčového regionu“. Je jasné, že aby vybudovaly kapacity v Asii a Pacifiku, budou USA redukovat jednotky v Evropě (ale ne na Středním východě) a hledat úspory v nákladech na kompenzace a důchody, na zbraňové systémy z dob studené války a na jaderný arzenál.

Dopad nové obranné strategie na regionální konflikty a světovou politiku je možné vyhodnotit pouze tehdy, až budou, příští měsíc, známy všechny odpovědi ohledně přímých rozpočtových důsledků. Ale některé předběžné odhady lze provést na základě toho, jak budou vypadat stopy zanechané americkými ozbrojenými silami. Zaprvé a především je nutné předpokládat, že záměrem USA je skutečně ustoupit od proti-partyzánských doktrín, pozemních invazí a pozemních operací. To by nemělo být překvapením, protože bývalý ministr obrany Robert Gates vloni veřejně řekl, že jakýkoliv budoucí vůdce, který bude uvažovat o válce a okupaci nějaké země na Středním východě, „by si měl nechat vyšetřit hlavu“. To jest lze prakticky vyloučit jakoukoliv americkou vojenskou intervenci iráckého stylu v Sýrii, Iránu nebo Severní Koreji. Klasickou vojenskou agresi nahrazuje intervence „libyjského“ typu. Nouzovým opatřením by mohla být operace „iráckého“ typu s cílem změnit stávající územní hranice, v rámci pomalého podniku. Úspěch operace „iráckého“ typu závisí na vytrvalosti, ale je ekonomická. Ovšem Irán bude zkušebním případem, kde před „implozí“ (která je téměř nemožná) lze změnu režimu provést pouze prostřednictvím masivní pozemní operace, která bude vyžadovat mnohem více zdrojů, než válka v Iráku v r. 2003, po dlouhou dobu – nejméně deseti let – aby bylo možné podrobit si zemi s historií vzdoru a revoluce a s na ideologii postaveným mocenským systémem, který se těší výrazné sociální základně. Na druhou stranu Irán představuje také etnickou mozaiku.

Řečeno toto, strategií bude zastrašit Irán (a Čínu) projektováním americké vojenské síly v Perském zálivu nebo v Jihočínském moři a zastrašováním Iránu (nebo Číny), aby nepřistoupili k asymetrickým prostředkům – elektronické a kybernetické válce, raketám a střelám s plochou dráhou letu, vyspělé protivzdušné obraně, těžbě atd. – jako k protikroku na projekci americké síly. Tato strategie trvá na tom, že USA „si zajistí schopnost fungovat účinně v prostředí s omezováním přístupu a zákazem vstupu do oblastí… (USA) si musí udržet schopnost uplatňovat moc v oblastech, ve kterých jsou náš přístup a svoboda zpochybňovány“. Když nahlédneme dále, USA budou nadále pokračovat ve svém globálním zasahování jako velmoc, aby „chránily svobodu přístupu prostřednictvím globálního třetího stavu – těch oblastí mimo státní jurisdikci, které představují klíčové pojivo mezinárodního systému“.

Nová strategie odhaduje, že al-Kejda byla učiněna „mnohem méně akceschopnou“, avšak zůstává aktivní a bude pokračovat v ohrožování amerických zájmů a v „dohledné budoucnosti“ bude vůči ní potřeba aktivního přístupu. Za „primární místa výskytu těchto hrozeb“ jsou považovány jižní Asie a Střední východ. To se stává ospravedlněním pokračující masivní angažovanosti USA v těchto dvou regionech. Co se týká Afghánistánu, po stávajícím snížení počtu amerických jednotek je předjímán „mix přímých akcí a pomoci ze strany bezpečnostních sil“. V důsledku toho zůstane v Afghánistánu velký počet amerických jednotek a zvláštních jednotek po dlouhou dobu, a očekává se, že hrozba al-Kejdy poskytne alibi pro vytvoření permanentních amerických vojenských základen.

Klid ve stepích

Tři klíčové oblasti uvedené ve strategickém obranném dokumentu si zaslouží podrobnou analýzu, protože mají silné dopady na regionální a mezinárodní bezpečnost v budoucnu – snižování počtu amerických jednotek v Evropě, konsolidace na Středním východě a „přeskupování“ směrem k Asii a Pacifiku. Dokument opakovaně zmiňuje, že trans-atlantická aliance a NATO zůstanou hlavní kotvou amerických globálních strategií v 21. století. V podstatě klíčový význam aliance je takový, že role NATO se již neomezuje na území Evropy, ale bude mít globální rozměr, až USA přidělí prvořadost budoucím vojenským zásahům v cizích zemích, které budou prováděny v rámci aliančního systému společně, spíše než že půjde o jednostranné podniky.

Zadruhé, dokument dává jasně najevo, že USA se z Evropy ani zdaleka nestahují. Redukce vojenské přítomnosti z dob studené války je žádoucí, protože země jako Německo budou stále více chtít být nechány na pokoji, a je to také rozumné, protože Rusko ani v bujné fantazii nepředstavuje pro západní Evropu bezpečnostní hrozbu. Takže vynořující se geopolitickou realitou je, že USA budou mít „trvalé zájmy“ v tak zvaných zamrzlých konfliktech v částech Evropy a Euroasie, a také v dalších bezpečnostních výzvách, se kterými se lze adekvátně vypořádat, až vzroste počet vojáků. V krátkosti, Washington navrhuje chopit se „strategické příležitosti a rekonfigurovat americké vojenské investice v Evropě“, aby se mohl optimálně soustředit na rozvoj „budoucích schopností“, vhodných pro éru „omezených zdrojů“. Novou mantrou je „chytrá obrana“. Samozřejmě, že americké závazky podle článku 5 Atlantické charty zůstanou pevné a nikdo by se na americké spojence z NATO neměl křivým očkem podívat.

Rusko je v dokumentu ve výše uvedeném kontextu zmíněno jako země, ke které budou USA nadále přistupovat selektivně. Ale nebyla dána žádná ujištění ohledně rozmístění amerického protiraketového systému na jeho periferii, nebo ohledně budoucí expanze NATO. Uvedená zmínka o odhodlání USA zapojit se do „bezpečnostních výzev a nevyřešených konfliktů“ v Euroasii staví na druhou stranu Washington do určitého konfliktu s Moskvou vedeným zrychlujícím se integračním procesem v regionu, obzvláště od tohoto okamžiku do r. 2015.

Zajímavou hádankou je, co by se stalo, kdyby arabské jaro dorazilo do stepí střední Asie. Vše nasvědčuje tomu, že takový scénář zvažují USA stále více. Velvyslanec William Courtney, který byl americkým vyslancem v Astaně, napsal minulý týden článek – a zajímavé je, že do arabského deníku Khaleej Times – ve kterém se hluboce zabývá budoucností Kazachstánu. „Kazachstán na kraji propasti“, jak zní název článku, mluví za vše. Zdůraznil, že „důležité americké zájmy“ v Kazachstánu sahají od „výroby energie po likvidaci jaderných a biologických zbraní a přepravu životně důležitých dodávek NATO do Afghánistánu“. (Někteří američtí komentátoři začali v poslední době uvádět Kazachstán jako „uzel“ Severní distribuční sítě, namísto Uzbekistánu). Courtney napsal:

„Lidé v Kazachstánu, kteří hledají větší svobodu, hledají podporu u Washingtonu a evropských hlavních měst… Během posledních dvaceti let, uprostřed narůstajícího bohatství a korupce, měkká kazašská autokracie ztvrdla… Jak jsem viděl při nedávných cestách, většina Kazachstánu byla připravena o veřejné investice, zatímco Nazarbajev přeměnil nové hlavní město Astanu na malý Dubaj. Privilegovaná menšina je překvapivě bohatá.“

„Západní vlády, zatímco pečlivě vyrovnávají své zájmy, by neměly ztrácet čas a měly by prohloubit své vazby na slibné vůdce, včetně mladších lidí ve vládě. Rozšířená profesionální a vzdělávací výměna a školení v demokracii by pomohlo připravit cestu pro novou a otevřenější generaci vůdců. Nová dohoda s Evropskou unií by měla rozšířit programy o vládě zákona a OSCE by měla zvýšit svoji stabilizující přítomnost na místě.“

„Západ má v Kazachstánu obrovské sázky, může udělat více, aby pomohl tamním lidem utvářet demokratickou budoucnost.“

Samozřejmě, že hrana nezvoní jen Kazachstánu, ale také Uzbekistánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Turkmenistánu, které USA považují v porovnání s Kazachstánem za „snadno dostupné ovoce“, které lze snadno utrhnout, nebo stejně upadne, jakmile se strom zatřese. Evidentně se připravuje plán na změnu režimu v regionu střední Asie, a do pohybu může být uveden jen tehdy, když se Kábul dostane pod „přátelskou“ islámskou vládu a USA uspějí u vybudování svých vojenských základen v Afghánistánu. Není pochyb, že násilný otřes v západokazašském městě Zhanaozen 16. prosince byl americkými komentátory nafouknut, a to včetně Courtneym.

Tudíž je nutno dojít k závěru, že nová obranná strategie odhalená ve Washingtonu vykresluje podvodně klidný obraz Evropy a Euroasie, ale za oponou nazrávají bouře. Tyto bouře nabudou na síle přímo úměrně tomu, jak současné integrační procesy ve střední Asii povedou k vytvoření Euroasijské unie v r. 2015. V krátkosti, lámání chleba je pravděpodobně blízko.