Turecko, Írán a Rusko v Zakavkazí

Geopolitický význam kavkazského regionu musí Turecko a Irán silně přehodnotit. Do počátku 21. století patřily jednotlivé části Kavkazu buď do Osmanské říše a Persie, nebo byly jejich periferií. Mnohé kavkazské národy mají v Iránu a Turecku své území, identifikované na etnickém (historickém) základě, nebo poměrně početné diaspory, mající vliv na politiku Ankary a Teheránu.

Turecko a Irán byly první státy, které uznaly nezávislost Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu, a již v r. 1991 vyjádřily ochotu navázat s těmito zeměmi diplomatické styky. Období po r. 1991, plné diplomatických intrik a dramatických událostí (mezi které patří především konflikt v Karabachu a srpnové události r. 2008 kolem Jižní Osetie), vedlo k posílení pozic stoupenců Chrámové brány (brána Sahelu) a Perské říše na Kavkaze. Mimo to aktivní vměšování se do vnitřních záležitostí tohoto regionu ze strany USA a Evropské unie postavilo Ankaru, a obzvláště Teherán, před nové výzvy, které je dohnaly k hledání styčných bodů s Ruskem, které si po desetiletích chaosu a politického zmatku začíná uvědomovat strategický význam Kavkazu pro osud své státnosti.

Zájmy těchto třech států se jsou těsně svázány a zároveň jsou předmětem aktivit třetích sil, snažících se o podstatné omezení procesů rozvoje rusko-turecko-íránských vztahů.

Co se týká Turecka, tak jeho vůdci provádí aktivní mnohovektorovou politiku v rámci nejlepších tradic kemalismu. Původní ambice ve vztahu ke Kavkazu vystřídalo v Ankaře střízlivější chápání omezenosti vlastních možností. Zřejmě se bude Turecko i nadále snažit spojit, dle možností, zachování vztahů s USA a integraci do EU, a pokračování „blízkovýchodního“ (arabské země) a také „euroasijského“ vektoru své zahraniční politiky, jehož součástí je také Rusko a Irán.

Bez ohledu na periodicky se vracející anti-izraelskou a anti-americkou rétoriku je naprostý rozchod s USA a NATO perspektivním směrem zahraniční politiky Ankary jen stěží. Turecko je do struktur NATO dostatečně integrované. Účast Turecka v některých operacích aliance má na jeho tvořící se samostatnou regionální politiku velmi nejednoznačný vliv, nicméně je třeba předpokládat, že jednotlivé strany se zde budou snažit o vzájemně přijatelná řešení v rámci již desítky let trvajících konzultací. Například návrh NATO vytvořit společný protiraketový štít je schopen ne-li zničit a ukončit, tak aspoň velmi zpochybnit turecko-íránské sbližování. Zástupce náměstka ministra obrany USA pro Evropu a NATO James Townsend nedávno řekl, že Turecko „se do značné míry nachází na přední linii“ potenciálního konfliktu s použitím balistických raket. Turecký premiér tvrdí, že odpovídající řešení je bezpochyby nutné přijmout z pozice členství v NATO. Zároveň se Turecko pokouší o zprostředkovatelskou roli mezi Teheránem a Bruselem, kdy se snaží vystupovat jako klíčový hráč na Blízkém východě.

Ve vztazích s Ruskem bude Turecko sledovat především vlastní cíle a zájmy. Podle názoru A. Davutoglu umožňuje Turecku jeho zahraniční politika zvýšit jeho geopolitický význam a jeho vliv v zónách strategicky důležitých pro stát, které, podle jeho názoru, patří do „blízkého pozemního a námořního prostoru“ Turecka.

Jádrem rusko-turecké spolupráce je energetika a turistika. Stále není vyřešen problém diverzifikace dvoustranných vztahů ve strojírenství a high-tech odvětvích. Pokud předloženou tezi vyhrotíme, lze říct, že Turecko zužitkovává spolupráci s Ruskem na maximum (energetika, vojensko-technická spolupráce), přičemž pro Moskvu má do jisté míry vynucený charakter. Podle některých názorů byla ruská podpora plynovodného projektu Samsun-Ceyhan pro Rusko spíše vynuceným krokem, výměnou za souhlas Ankary provést geologické průzkumné práce v oblasti možné trasy plynovodu South Stream. Ambiciózní ekonomické projekty se mohou stát závislými na ochotě Ankary a Kyjeva, která je, jak víme, nestálá.

A Moskva a Teherán mají nadále nemalý vliv také na urovnávání regionálních konfliktů a na situaci v Kaspiku, a na politický a ekonomický život zakavkazských států (především Ázerbájdžánu a Arménie). Nová taktika Ankary spočívá ve sbližování s Ruskem a Iránem. Takže pokud v r. 1994 náčelník tureckého generálního štábu D. Gures řekl, že „Rusko se stalo pro Turecko poměrně vážnou hrozbou“, tak v r. 2010 bylo Rusko, Arménie, Gruzie, Irán, a také Sýrie, Bulharsko a Řecko vyňato ze seznamu hrozeb pro turecký stát, který je uveden v závazných dokumentech týkajících se národní bezpečnosti.

Obecně bude turecká politika vůči Kavkazu, bez ohledu na svoji dynamiku, ovlivňována řadou omezení, souvisejících s nutností nějakým způsobem zde koordinovat prováděné kroky s aktivitami dalších států. Ve střednědobé perspektivě lze v arménsko-tureckých vztazích nějaký průlom očekávat jen stěží. Společná aktivita Ruska a Turecka při urovnávání regionálních konfliktů na Kavkaze by mohla být užitečná, nicméně to předpokládá velmi silnou vzájemnou důvěru. Zde lze zmínit vysokými ruskými politickými kruhy zmíněnou koordinaci v procesu normalizace arménsko-tureckých vztahů a urovnání konfliktu v Náhorním Karabachu. Zároveň se, v případě dalšího zhoršení vztahů Ankary s Washingtonem a obzvláště s Izraelem, mohou objevit další faktory, bránící v posílení pozice Turecka coby samostatného regionálního mocenského centra.

Celkově, bez ohledu na existenci celé řady problémů, které mohou Rusko a Turecko řešit v duchu „mnohaúrovňového partnerství“, jsou rozpory mezi nimi ohledně světové a regionální politiky v budoucnu velmi pravděpodobné, a nejspíše i nevyhnutelné.

Na dynamiku rusko-íránských vztahů mají značný vliv třetí strany. Zahrnutí afghánské problematiky do jednání o „znovuzažehnutí“ rusko-amerických vztahů se stalo, bez pochyby, úspěchem diplomacie Obamovy vlády (a podobně i zahrnutí „afghánské otázky“ do jednání o zahraniční politice mezi Washingtonem a Delhi). Spojeným státům se také podařilo poškodit vztahy Iránu s jeho hlavními regionálními partnery, Ruskem a Indií. Velké kontrakty na dodávky moderních typů zbraní Saudské Arábii měly izolovat Irán také na Blízkém východě. Zvýšení aktivity Teheránu ve vztahu k jižnímu Kavkazu je třeba posuzovat v širším kontextu regionálních procesů na Blízkém a Středním východě.

Ve výzkumné literatuře věnované vzájemným vztahům států na jižním Kavkazu, a také možným regionálním systémům bezpečnosti, je „íránský faktor“ často podceňován, což je, podle našeho názoru, chyba. Zájem Teheránu o Kavkaz a střední Asii je do jisté míry určován snahou vymanit se z mezinárodní izolace, do které byl Irán nahnán západními mocnostmi, a především USA. Nicméně je zde i druhý faktor: Irán má mnoho společného se svými sousedy historicky, kulturně a jazykově. Zájmy Teheránu na Kavkazu se střetávají se zájmy Ruska a Turecka, a, samozřejmě, mluvit zde o naprostém vzájemném pochopení je zcela předčasné. Stačí zmínit reakci Iránu na zvěsti o umístění turecké vojenské základny v autonomní oblasti Nachičevan, nebo nedvojsmyslná poznámka ohledně toho, že Teherán má vlastní představu o tom, jak má vypadat národnostní složení možného mírového kontingentu v oblasti karabašského konfliktu.

Rusko-íránské vztahy se dnes stále častěji hodnotí z pozice výhodnosti pro tyto země. V tomto případě chování těchto dvou zemí, periodicky se sbližujících a vzdalujících, závisí na charakteru jejich národních zájmů a na volbě cest, které podle té či oné skupiny vedou k nejúčinnější realizaci těchto zájmů.

Geopolitická jednotnost regionu Kavkazu pochybnosti prakticky nevyvolává. Během posledních dvaceti let byl postoj Iránu k Čečensku a k posílení pozic radikálního islámu na Kavkaze velmi zdrženlivý. Dnes je možné se v některých íránských publikacích setkat s úvahami o tom, že islámská republika, v případě zvolení vhodné strategie, může využít své geopolitické polohy a vlivu v muslimském světě k tomu, aby rovnocenně soutěžila a spolupracovala s Ruskem.

* * *

Situace v Zakavkazí (na jižním Kavkaze) je do značné míry určována dynamikou vztahů v „trojúhelníku“ Moskva-Ankara-Teherán, kdy na tuto dynamiku mají citelný vliv „vnější faktory“ patřící do vztahů každé z těchto zemí, především se Spojenými státy, Evropskou unií a některými klíčovými státy NATO.

To vše:

1) vyvolává objektivní zájem Ruska, Turecka a Iránu nedopustit rozsáhlé konflikty, narušující regionální rovnováhu sil, a rozvíjet ekonomickou spolupráci a realizovat příhraniční projekty;

2) svědčí o existenci silných destabilizačních sil, usilujících především o vojenské akce proti Iránu.

Rusko-turecký dialog o základních regionálních problémech Kavkazu, intenzivně narůstajících během více než dvou let, je nutné doplnit rusko-íránským dialogem. Jakékoliv pokusy vyloučit Teherán ze snahy najít optimální strukturu regionální rovnováhy sil v Zakavkazí pouze zkompromitují možná konstruktivní řešení.