Obkličování Ruska, cíl Čína, skutečná role NATO v americké velké strategii (2. část)

Předchozí část

Trojúhelník Rusko-Irán-Izrael

V současné době je hlavním jasným „nepřítelem“ Irán.

Washington tvrdí, že „protiraketový štít“, který vnucuje svým evropským spojencům, je určen k obraně západu před Iránem. Ale Rusové vidí docela jasně, že tento protiraketový štít je namířen proti nim. Především dosti jasně chápou, že Irán takové rakety nemá, a nemá ani možný motiv, aby je použil proti západu. Všem informovaným analytikům je dokonale zjevné, že i kdyby Irán vyvinul jaderné zbraně a rakety, byly by chápány jako odstrašení vůči Izraeli, regionální jaderné velmoci, která je umožněno volně útočit na sousední země. Izrael nechce tuto volnost pro útoky ztratit, takže se přirozeně staví proti íránským odstrašujícím prostředkům.

Izraelští propagandisté hlasitě kvičí o íránské hrozbě a nepřetržitě se snaží NATO touto svojí paranoiou infikovat.

Izrael byl dokonce označen za „29. člena globálního NATO“. Izraelští představitelé pilně pracovali na vnímavé Madeleine Albright, aby zajistili, že izraelské zájmy budou zahrnuty do „strategického konceptu“ (ani se moc snažit nemuseli – p.p.). Během posledních pěti let provedl Izrael a NATO společná námořní cvičení v Rudém moři a ve Středozemí, jakož i společná pozemní cvičení od Bruselu po Ukrajinu. 16. října 2006 se Izrael stal první neevropskou zemí, která dosáhla dohody o tak zvaném „individuálním programu spolupráce“ s NATO, týkající se spolupráce ve 27 různých oblastech.

Stojí za zmínku, že Izrael je jedinou zemí mimo Evropu, kterou USA zahrnují do oblasti zodpovědnosti svého Evropského velitelství (spíše než velitelství Střed, které pokrývá zbytek Středního východu).

Na semináři o vztazích NATO-Izrael v Herzliyi 24 října 2006 tehdejší izraelská ministryně zahraničí Tzipi Livni prohlásila, že „aliance mezi NATO a Izraelem je pouze přirozená… Izrael a NATO sdílejí společnou strategickou vizi. V mnoha ohledech je Izrael frontovou linií bránící náš společný způsob života.“

Ne každý v evropských zemích si myslí, že izraelské osady v okupované Palestině odrážejí „náš společný způsob života“.

To je bezpochyby důvodem, proč prohlubující se unie mezi NATO a Izraelem nenabyla formy otevřeného členství v NATO. Obzvláště po barbarském útoku na Gazu, kdy tento krok vyvolal v evropských zemích námitky. Nicméně Izrael se nadále sám do NATO zve, samozřejmě za fanatické podpory jeho pravověrných stoupenců v americkém kongresu.

Základní příčinu této symbiózy Izrael-NATO identifikoval Mearsheimer a Walt: mocná a důrazná pro-izraelská lobby ve Spojených státech.

Izraelské lobby jsou silné také ve Francii a Británii. Fanaticky tam prosazují téma Izraele jako „frontové linie“ v obraně „západních hodnot“ proti militantnímu islámu. Fakt, že militantní islám je z velké části produktem této „frontové linie“, vytváří dokonalý začarovaný kruh.

Agresivní přístup Izraele ke svým regionálním sousedům by byl pro NATO vážným závazkem, schopným zatáhnout ho do válek dle volby Izraele, které nejsou v žádném případě v zájmu Evropy.

Nicméně ve spojení s Izraelem existuje jedna jemná strategická výhoda, kterou, zdá se, Spojené státy využívají…proti Rusku.

Tím, že se upsaly hysterické teorii „íránské hrozby“, mohou Spojené státy pokračovat v tvrzení, s kamennou tváří, že plánovaný protiraketový štít je namířen proti Iránu, a ne Rusku. Nelze očekávat, že to Rusy přesvědčí. Ale lze to použít k tomu, aby jejich protesty zněly „paranoidně“ – aspoň v uších západních věrných. Proboha, na co si mohou stěžovat, když „obnovujeme“ naše vztahy s Moskvou a zveme ruského prezidenta na naše šťastné schůzování o „strategickém konceptu“?

Nicméně Rusové vědí dosti dobře, že:

Protiraketový štít bude vybudován jak obklíčení Ruska, které má rakety, které si drží jako odstrašení.

Neutralizováním ruských raket by měly Spojené státy volnou ruku pro útok na Rusko, vědouc, že Rusko nemůže provést odvetný úder.

Proto, ať se tvrdí cokoliv, protiraketový štít, pokud by fungoval, by sloužil k usnadnění případné agrese vůči Rusku.

Obkličování Ruska

Obkličování Ruska pokračuje v Černém moři, Baltu a u polárního kruhu.

Představitelé Spojených států nadále tvrdí, že Ukrajina se musí připojit k NATO.

Jen tento týden ve sloupku v New York Times Zbigniewův syn, Ian J. Brzezinski, Obamovi radil, aby neupouštěl od „vize“ „celé, svobodné a bezpečné Evropy“, zahrnující případně i členství Gruzie a Ukrajiny v NATO a Evropské unii“. Fakt, že převážná většina lidí na Ukrajině je proti členství v NATO, se nebere v potaz.

Pro tohoto posledního potomka dynastie Brzezinskich se počítá menšina. Upuštění od této vize „podkopává ty lidi v Gruzii a na Ukrajině, kteří vidí svoji budoucnost v Evropě. Posiluje to aspirace Kremlu na sféru vlivu…“

Názor, že „Kreml“ aspiruje na Ukrajině na „sféru vlivu“ je absurdní, vzhledem k extrémně blízkým historickým vazbám mezi Ruskem a Ukrajinou, jejíž hlavní město Kyjev bylo kolébkou ruského státu. Ale rodina Brzezinských přišla z Haliče, části západní Ukrajiny, která kdysi patřila Polsku, a která je centrem proti-ruské menšiny. Americká zahraniční politika je příliš často ovlivňována takovými zahraničními rivalitami, o kterých převážná většina Američanů naprosto nic netuší.

Neúnavné americké trvání na absorbování Ukrajiny pokračuje, navzdory faktu, že by to znamenalo vyhnání ruské černomořské flotily z její základny na Krymském poloostrově, kde místní populace je v převážné většině ruskojazyčná a pro-ruská. To je recept na válku s Ruskem, pokud někdy k nějaké dojde.

A mezitím američtí představitelé nadále hlásají svoji podporu Gruzii, jejíž v Americe vyškolený prezident otevřeně doufá, že získá podporu NATO pro svoji příští válku s Ruskem.

Mimo provokativních námořních manévrů v Černém moři Spojené státy, NATO a (doposud) nečlenské země NATO Švédsko a Finsko pravidelně pořádají velká vojenská cvičení v Baltském moři, doslova na dohled ruských měst Petrohrad a Kaliningrad. Těchto cvičení se účastní tisíce pozemních jednotek, stovky letadel, včetně F-15, AWACS, jakož i námořní jednotky, včetně amerického útočného uskupení letadlových lodí 12, na kterém přistávají stroje z tuctu zemí.

Nejzlověstnějším ze všeho možná je, že v oblasti Arktidy Spojené státy vytrvale zapojují Kanadu a skandinávské státy (včetně Dánska, prostřednictvím Grónska) do vojenských operací otevřeně namířených proti Rusku. Smysl těchto arktických operací uvedl Fogh Rasmussen, když zmínil, mezi „hrozbami“, kterým NATO čelí, fakt, že „arktický led ustupuje a zdroje, které byly doposud pod ledem, jsou nyní přístupné“.

Nyní by si mohl člověk myslet, že tyto odhalené zdroje budou příležitostí pro spolupráci při jejich využívání. Ale to není způsob uvažování amerických představitelů.

V říjnu americký admirál James G. Stavridis, nejvyšší velitel NATO v Evropě, řekl, že globální oteplování a honba za zdroji by mohlo vést ke konfliktu v oblasti Arktidy. Kontradmirál Pobřežní stráže Christopher C. Colvin, pověřený ostrahou pobřeží Aljašky, řekl, že ruská lodní aktivita v Arktidě představuje pro USA „obzvláštní znepokojení“ a volal po více vojenských zařízeních v této oblasti.

Americká geologická služba (USGS) věří, že Arktida obsahuje až čtvrtinu světových neprozkoumaných zásob ropy a plynu. Podle zákona OSN o námořní konvenci z r. 1982 přísluší pobřežnímu státu 200 námořních mil EEZ a může si nárokovat dalších 150 mil, pokud poskytne důkazy, že mořské dno je pokračováním kontinentálního šelfu.

Rusko tento nárok vzneslo.

Poté, co tlačil zbytek světa k přijetí této konvence, americký senát tuto smlouvu stále neratifikoval.

V lednu 2009 NATO prohlásilo, že „daleký sever“ je „strategickým zájmem aliance“, a od té doby pořádalo NATO několik velkých válečných her, jasně připravujících případný konflikt s Ruskem kvůli arktickým zdrojům.

Rusko z velké části po kolapsu Sovětského svazu zrušilo svoji obranu v Arktidě, a vyzývalo k vyjednání kompromisů ohledně kontroly zdrojů.

V září premiér Vladimir Putin volal po společné snaze chránit křehký ekosystém, přilákat zahraniční investice, prosazovat k prostředí přátelské technologie a pracovat na vyřešení sporů prostřednictvím mezinárodního práva.

Ale Spojené státy, jako obvykle, dávají přednost řešení otázek prosazováním své váhy. To by mohlo vést k novým závodům ve zbrojení v Arktidě, a dokonce k ozbrojeným střetům.

Navzdory všem těmto provokativním krokům je nanejvýš nepravděpodobné, že by Spojené státy skutečně usilovaly o válku s Ruskem, ačkoliv potyčky a incidenty sem tam nelze vyloučit. Americkou politikou je, zdá se, obklíčení a zastrašení Ruska do takové míry, že akceptuje statut polovičního satelitu, který ho zneutralizuje v předjímaném budoucím konfliktu s Čínou.

Cíl Čína

Jediným důvodem, proč je Čína cílem, je příslovečný důvod pro zdolání hory: je tam. Je velká. A USA musí být na vrcholu všeho.

Strategie na ovládnutí Číny je stejná, jako u Ruska. Jde o klasické válčení: obklíčení, obléhání, více či méně tajná podpora vnitřního nepořádku. Jako příklady této strategie může posloužit:

Spojené státy provokativně posilují svoji vojenskou přítomnost podél pacifického pobřeží Číny a nabízejí „ochranu před Čínou“ východoasijským zemím.

Během studené války, když Indie dostávala svoji výzbroj od Sovětského svazu a zaujala postoj nezúčastněné země, vyzbrojily Spojené státy Pákistán, jako svého hlavního regionálního spojence. Nyní USA přesouvají svoji přízeň na Indii, aby udržely Indii mimo sféru Šanghajské organizace spolupráce a přetvořily ji na protiváhu Číny.

Spojené státy a jejich spojenci podporují jakýkoliv vnitřní rozkol, který by mohl Čínu oslabit, ať již je to dalajláma, Uigurové nebo Liu Xiaobo, uvězněný disident.

Nobelova cena byla udělena Liu Xiaobo výborem norských zákonodárců vedených Thorbjornem Jaglandem, norským echem Tony Blaira, který působil jako norský premiér a ministr zahraničí, a je jedním z hlavních stoupenců NATO v této zemi.

Na NATO sponzorované konferenci evropských poslanců vloni Jagland prohlásil: „Když nejsme schopni zastavit diktaturu, začíná válka. To je důvod, proč je NATO nepostradatelné. NATO je jedinou multilaterální vojenskou organizací zakotvenou z mezinárodním právu. Je to organizace, kterou může OSN použít kdykoliv je to nezbytné – aby se zastavila diktatura, jak jsme učinili na Balkáně.“ To je překvapivě drzé zkreslení faktu, vzhledem k tomu, že NATO otevřeně porušilo mezinárodní právo a vzepřelo se OSN, aby mohlo na Balkáně válčit – přičemž ve skutečnosti šlo o etnický konflikt, ale ne „diktaturu“.

Když oznámil volbu Liu, norský Nobelův výbor, vedený Jaglandem, prohlásil, že „dlouho věřil, že existuje úzká spojitost mezi lidskými právy a mírem“. Touto „úzkou spojitostí“, abychom se drželi logiky Jaglandova vlastního výroku, je, že pokud nějaká země nerespektuje lidská práva podle západní interpretace, může být bombardována, stejně jako NATO bombardovalo Jugoslávii. Skutečně, stejné mocnosti, které dělají nejvíce hluku kvůli „lidským právům“, zejména Spojené státy a Británie, jsou zeměmi, které vedou nejvíce válek na celém světě. Norské výroky činí jasným, že přidělení Nobelovy ceny míru Liu (který za mlada pobýval v Norsku) se ve skutečnosti rovná podpoře NATO.

„Demokracie“, které nahradí OSN

Evropští členové NATO k vojenské síle Spojených států přispívají jen málo. Jejich příspěvek je především politický. Jejich přítomnost udržuje iluzi „mezinárodního společenství“. Dobývání světa, prováděné byrokratickou setrvačností Pentagonu, lze prezentovat jako křížovou výpravu světových „demokracií“ s cílem šířit svůj osvícený politický řád ve zbytku neposlušného světa.

Euro-atlantické vlády prohlašují svoji „demokracii“ za důkaz jejich absolutního práva zasahovat do záležitostí zbytku světa. Na základě bludu, že „lidská práva jsou nezbytná pro mír“, si uzurpují právo vést války.

Klíčovou otázkou je, jestli „západní demokracie“ má stále sílu na demontáž této válečné mašinérie, než bude příliš pozdě.

Poznámka: Vděčné poděkování Ricku Rozoffovi za jeho neustálé poskytování důležitých informací.

Diana Johnstone je autorkou Křížová výprava idiotů: Jugoslávie, NATO a západní přeludy.